Jeden střípek z kurzu pro pisálky

Ve svých kurzech se setkávám s nesmírně zajímavými lidmi. Teď zrovna se scházíme s Janou, která absolvuje kurz "Korektorské minimum". A je to zase stejná situace, jakou jsem už zažila hodněkrát: Jana se přihlásila do kurzu, ačkoli je jazykově velmi dobře vybavená, fakt nadprůměrná. Takže to s ní není učení všeho od začátku, spíš jen v několika málo lekcích doladíme některé specialitky.

Stejné to bývá v kurzech tvůrčího psaní − hlásí se mi lidé, kteří psát umí, mají to prostě v krvi. A tak je vedení kurzu činnost veskrze příjemná a obohacující. Jen mě tak občas napadne, proč se spíš nepřihlásí ti druzí − tedy lidé, kteří sice mají čtenářům co říci, ale psát prostě neumějí.

Dnes přidám ukázku z jedné lekce TP. Kdo ví, třeba někoho profesně obohatí, posune.

16. lekce

PROBÍRANÁ LÁTKA:

Třetí tři nešvary, jimž je třeba se vyhýbat

Pseudovědeckost

Není možné vymyslet krásnější příklad, než je ten cimrmanovský. Tedy konkrétně úvod pojednání o výpravě do Liptákova, rozbor toho, že „jeli dvěma auty a po cestě brali benzín“. Kdo to nezná, měl by si to zcela jistě poslechnout – to už patří řekněme k povinné výbavě každého českého literáta. Je to vtipné, názorné, lidé se tomu srdečně smějí – a přesto se s podobnými "klenoty" setkáváme i u mladých lidí…

Léčba:

Nejste-li vědec, nesnažte se tak vystupovat; nemáte-li lékařský diplom, netvařte se, jako byste ho měli; není-li prostě nějaká profese vaší doménou, nesnažte se čtenáři namluvit opak. Je lepší - a pro obě strany příjemnější -, když vystupujete jako ten, kým opravdu jste: jako zdatný autor (redaktor, spisovatel), který si o daném tématu dokázal opatřit hodnotné informace a který věci dobře rozumí jakožto „důkladně poučený laik“. Budete-li si hrát na odborníka v oboru, v němž nejste takříkajíc doma, stejně se na to přijde. Většinou se totiž zrodí nepovedenec - podvůdek je zkrátka poznat. A pokud jste si tím nějakou prestiž odborníka přece jen vydobyli, nebude nijak veliká ani trvalá.

Prostě nestojí to za to. Čtenáři vás nepotřebují mít otitulované, oni vás v pohodě budou mít rádi jako pisatele – když budete dobře a poutavě psát a když s nimi budete jednat na rovinu.

  Pseudobásnickost

Kdo je duší básník, tomu můžeme my, obyčejní smrtelníci, jen závidět. Básník vidí věci, které nám jsou skryty, krásně ho rozechvěje to, co pro ostatní vypadá všedně a obyčejně, básník žije a prožívá s intenzitou, která je pro nás těžko pochopitelná, jemu v srdci znějí zlaté harfy, a když ho potká žal, je to tíha téměř neunesitelná…

Léčba:

Skutečný básník vidí a slyší, co my ne, a neslyší a nevidí, co my ano. Pokud vám toto nejde samo, pokud to z vás přímo netryská, nijak se do básnění nenuťte. Spokojte se s klidnou rolí dobrého (popřípadě vynikajícího) prozaika. Některé věci se prostě nadřít a nacvičit nedají, a vždycky je lepší poctivý originál než nafouklé falsum.

Křížení stylů

Legenda vypráví, že kdo se poklad hledat vydá, tomu skřítkové do kapes bludné koření nasypou a již nikdy cestu z labyrintu ven nenajde. Proto bychom i my na pozoru měli být a držet se vyznačených stezek.

Zpočátku se zdá, že text psal člověk pokročilého věku: tento slovosled je přinejmenším předválečný. V závěru se však autor prozradí – „držet se vyznačených stezek“ už je současné a navíc strohé nařízení oficiálního ochránce přírody. Můžeme přidat dalších pár vět z téhož článku, v němž se prolíná hned několik různých stylů psaní. V citované ukázce jsme viděli pseudohistoričnost a úřední strohost. V odstavci věnovaném přírodě najdeme vědecké formulace „flóra je poměrně chudá, převažující druhy jsou vřes obecný, metlička křivolaká, hasivka orličí aj. Území je porostlé lesy s zastoupením borovice lesní a břízy bělokoré.“ Přidejme ještě úvod článku, který je pěkně živě povídavý, a statisticko-lákavá vyjádření jako z katalogu cestovní kanceláře, a máme tu směsici nejméně pěti slohů. U tohoto článku je to opravdu škoda, protože jinak je celkem zdařilý a plný pěkných informací.

Tato vada je záležitost čistě technická a lze ji odstranit „snadno a rychle“. Jedná se o to, že v otázce slohového stylu je třeba držet sebe sama takříkajíc na uzdě. Když začnete psát normální civilní češtinou a pak přejdete do češtiny téměř archaické, když sportovně zaměřený článek vybavíte závěrem, v němž hloubáte nad smyslem života, nebo prostřídáte familiární tón a stroze spisovný jazyk či vyprodukujete nějaké podobné nesourodosti, nedosáhnete kýženého obohacení a ozvláštnění textu, ale naopak mu ublížíte.

Něco podobného bývá občas vidět, když neškolený grafik-amatér vytvoří v počítači svou prvotinu. Ze všech těch krucánků, mašliček, teček, rámečků, odrážek, barev a také typů, řezů a velikostí písma až přechází zrak. Jako by tento „grafik“ chtěl ukázat, co všechno jeho nový program dokáže. Když se vám taková splácaninka nelíbí, nemusíte mu ji samozřejmě hanět a kazit mu radost. Můžete mu to s malou výhradou schválit, například slovy „Proč ne - ale  p o s t u p n ě  prosím!“

Léčba:

„Postupně“ může v případě různých stylů znamenat i to, že některé výstřednosti a roztomilůstky zkrátka nepoužijete. Jen si je poznamenáte do notýsku s nápady a využijete je někdy později – až se to bude opravdu přesně hodit.

Z této lekce si máte zapamatovat:

Vždycky je nejlepší být sám sebou, proto není třeba snažit se v roli autora vystupovat jako někdo jiný. Většinou to totiž textu neprospěje, ael spíš uškodí.

A dále: Méně je někdy více a v jednoduchosti je elegance. Proto je třeba držet se při psaní jednoho stylu.

UPOZORNĚNÍ: Použité materiály jsou mimo jiné převzaty z publikace vydavatelství Computer Media, s. r. o. „Kurz tvůrčího psaní“ a jsou chráněny podle autorského zákona. Žádná část textu nesmí být publikována a šířena žádným způsobem a v žádné podobě bez písemného svolení vydavatele.