Jakkoli
se filologie, tedy věda o jazycích, může laikovi zdát poněkud nudná a statická,
někdy je to s ní přesně naopak. Život a dílo Bedřicha Hrozného, „krále
chetitského a akkadského“, ukazují, že i filologie je věda plná tajemství
a jejich luštění, plná dobrodružství, odvážných cest, převratných prožitků a
také očekávaných i nečekaných objevů.
Od
nejvýznamnějšího počinu Bedřicha Hrozného, tohoto filologického „krále“, uplyne
letos v listopadu rovných sto let.
Kdo
tedy byl Bedřich Hrozný? V jakém smyslu byl králem a které významné činy ho
řadí mezi světové osobnosti?
Z encyklopedií se dozvídáme, že profesor doktor
Bedřich Hrozný byl český orientalista, archeolog, pedagog a spisovatel. To je
ovšem řečeno příliš stručně. Profesor Hrozný byl totiž jedním
z nevýznamnějších vědců, kteří se kdy zabývali starověkými civilizacemi
Orientu. A když řekneme „jeden z nejvýznamnějších“, nemáme na mysli jen
naše místní, totiž české vědecké pole, nýbrž pole celosvětové. Byl kromě jiného
také rektorem Karlovy univerzity a spolupracoval s těmi nejpřednějšími a
nejprestižnějšími světovými univerzitami: Vídeňskou, Berlínskou a Oxfordskou.
Bedřich Hrozný je dnes znám především jako ten, kdo
rozluštil písmo starověkých Chetitů. Kromě toho učinil za svého života nesčetně
jiných významných objevů a byl jedním z vědců, kteří popsali, vysvětlili a
představili veřejnosti význačné orientální civilizace. Prvořadým jeho zájmem
byla ovšem po celou dobu říše chetitská.
Doktorem
filozofie ve dvaadvaceti
Svému oboru se Bedřich Hrozný začal intenzivně věnovat
hned od počátku svých studií na Vídeňské univerzitě. Jeho činnost byla natolik
přínosná a objevná, že už po čtyřech semestrech získal titul „doktor
filozofie“.
Dizertační práce, jíž za tuto svou první vědeckou
hodnost vděčil, měla téma „Jihoarabské skalní nápisy“ ‒ a toto téma jasně
napovídalo, kterým odvětvím orientalistiky se bude v následujících pěti
desetiletích doktor Hrozný zabývat: zajímaly ho jazyky a písma.
Z titulu své profese se profesor Hrozný zabýval
různými jazykovými památkami zapsanými jednak klínovým, jednak hieroglyfickým
písmem. Samozřejmostí u takovéhoto vědce bylo, že perfektně ovládal
několik živých jazyků (v nichž i publikoval) a že také znal jazyky již zaniklé.
Zkoumal a luštil a vzájemně srovnával texty, které už byly před nějakým časem
nalezené, ale s nimiž si nikdo nevěděl rady.
Všichni
jsme spojeni s Orientem
Podnikal také výzkumné cesty do Orientu, účastnil se
vykopávek na předem vytipovaných lokalitách. Ve dvacátých letech tak pracovně procestoval
značnou část Přední Asie, Turecko, Sýrii, okolí Galilejského moře, a všude vedl
vlastní vykopávky, jež vynesly na světlo světa tisíce památek. Zejména šlo
o klínopisné tabulky, které významnou měrou přispěly k tomu, že dnes
máme poměrně značné vědomosti o životě v Přední Asii v době před
třemi, čtyřmi tisíciletími. A nejde jen o nějaké teoretické informace. Jak
profesor Hrozný nejednou zdůrazňoval, jsou to záležitosti, jež ovlivnily
i náš dnešní každodenní život:
„Dějiny starého Orientu a především dějiny staré
Přední Asie mají pro dnešní evropské lidstvo svůj zvláštní zájem a půvab… Nemohli
bychom si zajisté představiti dnešní lidstvo bez znalosti latinského písma a
bez křesťanství, což obé vzniklo v Orientě, v Přední Asii. Ale
i sterými jinými páskami souvisí naše civilizace moderní s pravěkými
kulturami orientálními; v evropském umění, v evropských vědách, jako
např. v astronomii, v evropském právě, vzešlém z práva římského,
i v evropském životě technickém a praktickém, setkáváme se
s mnohými živly původu orientálního.“
Takto shrnul Bedřich Hrozný svůj postoj ke své vlastní
výzkumné práci v publikaci Dějiny
lidstva od pravěku k dnešku (Vstup Přední Asie do dějin: Sumer, Akkad
a Hethité).
Dobrý
voják Hrozný
Bedřich Hrozný po sobě zanechal množství vynikajících
vědeckých prací a objevů. Tento ohromný počet je o to podivuhodnější, že se
uskutečnily v Evropě v bouřlivém dvacátém století – v průběhu
první světové války, za velké světové krize, za druhé světové války.
Leckdy se milovanému bádání věnoval způsobem, kterým
si vysloužil pozornost svého okolí. Například během první světové války: Když
byl napodruhé odveden a bylo mu uloženo, aby
v rakousko-uherské armádě sloužil jako skladník, snažil se dál
pracovat na rozluštění klínopisných tabulek (nalezených v lokalitě Bogazköy),
které byly pro vědeckou obec prozatím záhadou.
Hrozný před narukováním do armády slíbil, že se o
rozluštění nápisů pokusí. Aby mohl dostát svému slibu, prostě si „své papíry“
(s okopírovanými nápisy z hliněných tabulek) bral s sebou i do
vojenského skladu a zde pracoval v podstatě podobně, jak byl zvyklý ve své
vědecké pracovně.
Nad jeho činností se nikdo nepozastavil – a když už,
tak jedině v dobrém. Sám Bedřich Hrozný o tom později vyprávěl tento
příběh:
Přišel k němu jednou do skladu na inventuru jeho
přímý nadřízený, poručík Kammergruber. Ten byl zvyklý, že se ze skladu
„nevysvětlitelně“ ztrácely nejrůznější věci a že povinné záznamy byly vedeny
nedbale až chaoticky. Při inventuře u Hrozného ovšem našel vzorně vyplňované
listiny, a také faktický stav všech položek v regálech do detailu
odpovídal záznamům ve formulářích. Poručík užasl a ptal se Hrozného, jak je to
možné. Když se mu dostalo stručného vysvětlení, nebyl s tím spokojen,
nechápal, a tak se ptal dál: „Poslyšte, čím vy jste v civilu, účetním? Jak
je možné, že vám tu ale vůbec nic nechybí?“ Hrozného odpovědi pak poručíka
překvapily i potěšily: „Poslušně hlásím, že v civilu jsem profesorem
semitologie, specializuji se na asyriologii. A ve skladu mi nic nechybí prostě
proto, že nekradu.“
Poručík ovšem věděl, že tak jednoduché to
v armádě není, a tak se ptal dál: „A jak to, že vám to tu nerozkradou
ostatní?“ „Nemohou, protože já jsem pořád tady.“ „A co tu tak zajímavého
děláte?“
„Bádám,“ vytáhl Hrozný svazek papírů, které předtím
narychlo schoval. „Podívejte, slíbil jsem, že tohle se pokusím rozluštit,
přečíst a přeložit.“
Poručík byl ovšem řádný voják, a proto Hrozného mírně
napomenul: „Hlavně ať to nevidí pan major!“
Vzápětí ovšem další bádání povolil: „Tak si tu pro mě
za mě bádejte od rána do večera.“ A jakoby pro sebe pak s úsměvem a
ohromením poznamenal: „To je kázeň, to je poslušnost! Být v armádě deset
tisíc takových „semitologů“, má Rakousko válku vyhranou!“
Něco
jako Vyšší princip
Poznáváme-li práci „českého Champolliona“, vidíme
velikou pracovitost, ale také intelekt, zaujetí a vynalézavost, s nimiž se
svému životnímu dílu věnoval. Ale nejen to: Když pozorně sledujeme souvislosti
s převratnými událostmi politickými a společenskými, vyvstává před námi
obraz muže, který přes všechnu svou oddanost vědě nepřestal být kvalitním,
zásadovým člověkem.
Velkou odvahu projevil Bedřich Hrozný za okupace, a to
v souvislosti s uzavřením českých vysokých škol. Aktivně zasáhl, když byla
„jeho“ škola obsazována německými vojáky, využil své osobní autority a nejen že
se svých studentů rázně zastal a zasadil se o klidnější průběh celé vojenské
akce, ale také potají pomohl do úkrytu těm nejradikálnějším – čímž jim tehdy
doslova zachránil život. Když se nad touto epizodou zamyslíme, nejednomu
z nás se vybaví Drdův hrdinný profesor přezdívaný „Vyšší princip“.
Pamětihodným vystoupením na půdě zavírané školy ovšem
jeho aktivita neskončila. V té době už dobře fungovala jiná česká vědecká
instituce, totiž Orientální ústav, jehož byl profesor Hrozný v roce 1922 spoluzakladatelem
a od roku 1927 členem. Orientální ústav naštěstí nebyl součástí univerzity, a
tak mohl alespoň v omezené míře dál vyvíjet svou vědeckou činnost i potom,
co bylo celé české vysoké školství okupanty paralyzováno.
Do roku 1952, tedy do roku svého skonu, pak profesor
Hrozný dále publikoval, vydával nové spisy a pojednání (například podrobné Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie) a
opravoval a aktualizoval práce, které napsal dříve a které už byly částečně
překonány. Celkově nám tak zanechal úctyhodný soubor čítající více než dvě stě
titulů.
Co možná nevíte?
První chetitolog Hrozný klínopis nerozluštil!
V době, kdy Bedřich Hrozný slavil své největší
úspěchy a dělal své nejvýznamnější objevy, bylo už klínové písmo dávno rozluštěné.
Proč je tedy Bedřich Hrozný mezi laickou veřejností stále připomínán jako „ten,
kdo rozluštil klínové písmo“?
Jedná se o nepřesnou interpretaci Hrozného objevu.
Bedřich Hrozný totiž skutečně pracoval s nerozluštěnými zápisy
v klínovém písmu, jeho objev však spočíval v něčem jiném než
rozluštění písma. Ony klínopisné tabulky totiž byly pro mnohé badatele
nerozluštitelné proto, že sice byly psány již známým písmem, ovšem jazyk
zapsaného textu byl neznámý. Bedřich Hrozný nejprve správně určil, že dotyčný
jazyk patří do skupiny jazyků indoevropských (stejně jako například angličtina
či němčina), a nikoli do skupiny jazyků semitských, jak se do té doby jeho
kolegové domnívali. „Rozlouskl“ tudíž jazyk, nikoli písmo, a rozluštil ho tak
dokonale, že mohl v roce 1917 sepsat a vydat gramatiku chetitštiny a
založit zcela nový vědní obor – chetitologii.
