Náhrdelník Lucy Bellegarde
Pokud jde o zvyky a tradiční akce, hlavně ty dávné,
není Ústecko nijak bohaté. Staré obyčeje, svátky a tradice většinou žijí v krajích
díky starousedlíkům, a těch u nás mnoho nenajdeme.
Kdo ovšem Ústecko už nějakou dobu sleduje, tomu
nemohlo uniknout, že se ve věci tradic náš podivuhodný region konečně probouzí.
Je to probouzení sice trochu zdlouhavé, ale to není podstatné – důležité
je, že se ledy pohnuly.
Těžko bychom samozřejmě mohli chtít, aby to na
Ústecku vypadalo podobně jako třeba na jižní Moravě, kde má každá vesnice své
každoroční hody, stavění máje, vinný košt, někdy vinobraní. Snažit se uměle
naroubovat tyto jiné, až cizokrajné zvyky na realitu dnešního Ústecka by bylo
pošetilé. A také by to bylo zbytečné,
protože Ústecko už má poměrně dost krásných vlastních akcí. Nejsou pravda tak
starobylé jako ty moravské či jihočeské, ale zato jsou zdejší. Patří
k tomuto kraji.
Některé akce a setkání fungují už léta a lidé si
postupně zvykli je zařazovat do svého kalendáře, počítají s nimi a těší se
na ně. Jiné jsou úplně nové. O jedné takové nové akci, která má ambici stát se
záležitostí tradiční, vám dnes napíšeme.
Hodně v našem kraji milujeme nostalgické jízdy
starých vláčků a máme tu i četné závody autoveteránů.
Letos se ovšem zrodila úplná novinka: ryze dámský
závod těch nejstarších automobilů, jaké se v garážích a autodílnách na
Ústecku najdou. Dostal název O náhrdelník hraběnky Bellegarde a je věnován jedné
nanejvýš zajímavé osůbce.
Může za to návštěvní
kniha
Kde se takový nápad vzal? Zrodil se na zámku ve
Velkém Březně. Nešlo ovšem jen o nějaký nápad na zajímavou akcičku. Důvodem,
proč se tento závod bude každoročně pořádat, je snaha vyjádřit úctu a obdiv
jedné neobyčejné ženě.
Ptali jsme se na to kastelána velkobřezenského zámku
a jeho odpověď začala – s úsměvem – naprosto klasicky:
„To bylo tak…
… když je přes zimu zámek zavřený, rozhostí se tu
ticho a klid. Zdánlivě se toho moc neděje. Ovšem jak všichni víme, zdání často klame.
Kdo by ve studeném zimním zámku pozorně poslouchal, tomu by neuniklo neustálé,
občas přerušované šustění. Ty zvuky má na svědomí zámecký průvodce, vystudovaný
archivář magistr Dávid Geleta, a šustí tu starými dokumenty.
Na zámku se dochovaly stovky různých spisů, papírů,
dopisů, sešitů dalších písemností, které
je třeba odborně (a samozřejmě velice opatrně) probádat. Mezi všemi těmito
památkami je také několik návštěvních knih z devatenáctého století, a
právě ty jsou zdrojem nejedné hodně zajímavé informace.
Při tom zimním bádání tak archiváře Dávida zaujala
jedna zaznamenaná návštěva: V listopadu 1881 přijela do Velkého Března
komtesa Lucy Bellegarde se svou matkou a tetou. Bellegarde… Belegarde…
Vycvičený postřeh zkušenému badateli velel, ať začne pátrat. A výsledek byl
skutečně překvapivý.
Z hraběnky Bellegarde se v dospělosti – po
svatbě – stala Lucy Christalnigg. Žila se svým manželem v italském
městečku Gorizii a byla ve své době známá po celé Evropě. Ne ovšem jako „nějaká
manželka“, nýbrž jako nadšená automobilistka. Jak se její láska ke všemu, co
voní benzínem, projevovala, o tom se pěkně píše v knize Poslední léto od
NELLA CRISTIANINIHO.“
Kastelán Velkého
Března, který byl z nálezu pochopitelně nadšený, nám části z knihy
přeložil:
„…Nebyla jen jednou
z prvních žen, které řídily auto, ale byla také závodní jezdkyní: V roce
1908 vyhrála Putovní cenu Korutanského automobilového klubu, a to za volantem
sportovního vozu Itala. O Lucy ovšem také platilo, že je neklidná, stále
nespokojená a neustále v pohybu…
…Sedláci z Ebersteinu si často stěžovali na Lucyino
chování za volantem a úřady jim dávaly za pravdu: V Rakousku a v Italském
království hraběnka nashromáždila řadu pokut – všechny za jízdu nepřiměřenou
rychlostí. Její manžel, Oscar, byl vášnivým lovcem a miloval psy – a dělal to,
co v Gorizii dělali všichni Rakušané: Žil pohodlným a komfortním životem…“
Horké srdce
Lucy ovšem nebyla
nějaká zhýčkaná šlechtična, která svou bezohlednou jízdou ohrožuje pokojné
občany. Její jízda byla sice poněkud nestandardní, ale to bylo způsobeno
Lucyiným „horkým srdcem“, s nímž se věnovala všemu, co podle ní za to stálo.
Když se tedy
události začínajícího dvacátého století zvrtly nebezpečným směrem a Evropa se
ocitla ve válce (Velké válce, jíž dnes říkáme první světová), Lucy neváhala a
hned se po halvě vrhla do práce, která byla potřebná.
Červený kříž začal
v Gorizii zřizovat novou vojenskou nemocnici. Lucy, která byla součástí
místního výboru Červeného kříže, nabídla dodávku lékařských potřeb - a zejména jejich přepravu autem - z Klagenfurtu do Gorizie.
Nešťastný konec
milé Lucy emotivně popisuje zmíněná kniha Poslední léto:
„V noci 10. srpna
1914 (několik dní předtím, 28. července, byla oficiálně zahájena Velká válka)
byla elegantní dáma za volantem auta, sama pouze se svým psem. Nachází se na
opuštěné a tmavé silnici nedaleko Bovece a směřuje ke Gorizii. Když narazila na
skupinu ozbrojených mužů, nevěděla, že se stane první obětí Velké války na
italské frontě…
Příběh Lucy
Christalnigg vypadá jako film, jedná se však o skutečný příběh, který
v tehdejších novinách vyvolal obrovské emoce, ale pak byl kvůli
katastrofálnímu konfliktu zapomenut.“
Na počest
válečné hrdinky
A to už se
dostáváme zpět do Velkého Března. Kastelán s archivářem se totiž po přečtení této
knihy i dobových zpráv nemohli zbavit pocitu, že pro Lucy − tedy
hraběnku Bellegarde − by rozhodně měli a chtěli něco udělat. A pak už to
bylo snadné: Co by mohlo být případnější než právě dámský závod krásných automobilů?
Letos se tedy jel
první ročník. Do závodu se přihlásilo původně pět závodnic, na start se
dostavily čtyři.
Že je to nějak
málo? Ale vůbec ne! Srovnejte to například s údaji o jiném závodě, a velmi
slavném:
V lednu 1907 byl ve francouzském deníku Le Matin uveřejněn inzerát, který zněl:
„Potřebujeme dokázat, že pokud má dnes člověk auto, může udělat cokoliv a dojet
kamkoliv. Najde se někdo, kdo by byl ochoten urazit vzdálenost z Paříže do
Pekingu?“ Ač to ze začátku vypadalo na hojnou účast (přihlásilo se kolem pěti
set závodníků), v létě nakonec na trasu dlouhou 9317 mil (14 994 km) vyrazilo
„pouhých“ pět posádek.
Když hraběnka,
tak přece zámek (a ne jeden)
Trasa závodu −
do poslední chvíle tajná – vedla symbolicky po různých zámcích, jichž je v
našem kraji skutečně hodně. Měřila 140 kilometrů a zámků na ní bylo rovných
deset.
Závodnice se svými
spolujezdci vyrazily na trať ráno 23. 9. ve čtyřminutových intervalech.
Jely na vozech Peugeot 172 z roku 1928, Jawa Minor z roku 1939, Tatra 57° z
roku 1937 a Praga Lady z roku 1938.
Do cíle na nádvoří
velkobřezenského zámku šťastně a bez nehody dojely všechny čtyři posádky.
Trofej, překrásný secesní náhrdelník s drahými kameny, si odnesla vítězka lady
Zuzana Kubová na Peugeotu 172.
Ani ostatní dámy
nepřišly zkrátka, odnesly si na večer láhev sektu a na čtení o víkendech
luxusní publikaci Zámek s vůní benzínu. Hlavní odměnou jim samozřejmě byl
krásný pocit ze stoprocentně vydařené akce, která je nejen zábavná, ale má i
hlubší smysl: Připomínat krásnou a nešťastnou osobnost Lucy Bellegarde.
Eva Bělohorská
