NENÍ VŠECHNO PORCELÁN, CO SE JAKO PORCELÁN TVÁŘÍ
aneb Kdo vyráběl kopie a jak to nakonec všechno dopadlo.
Pokud máte rádi historii a památky, určitě jste navštívili nejeden krásný zámek a asi znáte i určité pojmy, které se při prohlídkách těchto šlechtických sídel opakují. Jistě jste se už setkali s krásou světově ceněné fajáns zvané Delft. Je to holandská historická keramika, typicky modro-bílá, překrásných tvarů a dekorů a každá umělecká sbírka, která ji obsahuje, je na svůj Delft patřičně hrdá.
Říkáte si, jak to souvisí s dneškem a jak s napodobováním? Že by se na trhu se starožitnostmi objevily napodobeniny Delftu? No, tedy… ono je to jaksi úplně naopak.
Delft v té podobě, jak se nejvíce proslavil, vznikl na základě jednoho „vlivného rozporu“: Na jedné straně byla velká poptávka a velká touha po prestiži a na druhé straně už menší kupní síla.
Vydejme se teď do doby, kdy tento rozpor na trhu působil, tedy do osmnáctého století. Tehdy stejně jako dnes lidé podléhali diktátu módy a čím významnější postavení ve společnosti člověk měl, tím striktněji se módy musel držet. V druhé polovině 18. století se módní diktát zaměřil kromě jiného také na vybavení reprezentativních prostor domu a byl nekompromisní: Kdo chce něco znamenat, MUSÍ mít doma tu velkou vzácnost, modrobílý čínský porcelán. I kdyby třeba jen jeden kousek, ale musí tu být. Ber, kde ber.
A jakkoli byl čínský porcelán v zemi svého vzniku považován za pouhé spotřební zboží, v Evropě byly ty překrásně dekorované předměty vysoce ceněny. Modrobílé kousky křehké krásy a elegance byly vystavovány v chlubnících (prosklených vitrínách), nebo dokonce ‒ při výjimečných příležitostech ‒ používány k servírování občerstvení pro vzácné hosty.
Je pochopitelné, že ceny čínských porcelánových výrobků závratně vzrostly. A protože tehdejší lidé byli ve své podstatě opravdu stejní jako my dnes, je nasnadě, co následovalo: Objevily se napodobeniny určené pro méně movité občany. Byly hodně podobné, stejně (nebo skoro stejně) hezké, ale z levnějšího materiálu. Nejčastěji se tyto napodobeniny vyráběly z keramiky, která sice zdaleka nemůže dosáhnout jemnosti, ušlechtilosti a subtilnosti porcelánu, ale zato je lehce dostupná a dobře se s ní pracuje.
Je to skoro k nevíře, ale právě tak a nejinak se zrodil proslulý holandský Delft, o němž jsme se zmiňovali v úvodu.
Drahý, skvostný, luxusní Delft?
Ano, Delft.
Kopie.
Pěkně zdobená keramika, která tvarem i malbou zdařile napodobila mnohem kvalitnější čínské originály.
Že se pak doba i móda změnily, že keramické dílny v Delftu už dávno vzaly za své, zatímco čínský porcelán tradičních i moderních typů je dál produkován ve velkém, že dnes je delftská kopie mnohonásobně dražší než stejně starý porcelánový originál ‒ to už je jiná kapitola.
Dopadlo to s touto napodobeninou nečekaně, ale ani náhodou to nedopadlo špatně. Prostě jen na světě přibylo něco krásných věciček, a je celkem jedno, jestli jsou z porcelánu, nebo z keramiky, jestli připluly lodí z Kiteje nebo přicestovaly po souši jen z Holandie. Hlavně že tu jsou a že se líbí.
Autor: Eva Musilová
aneb Kdo vyráběl kopie a jak to nakonec všechno dopadlo.
Pokud máte rádi historii a památky, určitě jste navštívili nejeden krásný zámek a asi znáte i určité pojmy, které se při prohlídkách těchto šlechtických sídel opakují. Jistě jste se už setkali s krásou světově ceněné fajáns zvané Delft. Je to holandská historická keramika, typicky modro-bílá, překrásných tvarů a dekorů a každá umělecká sbírka, která ji obsahuje, je na svůj Delft patřičně hrdá.
Říkáte si, jak to souvisí s dneškem a jak s napodobováním? Že by se na trhu se starožitnostmi objevily napodobeniny Delftu? No, tedy… ono je to jaksi úplně naopak.
Delft v té podobě, jak se nejvíce proslavil, vznikl na základě jednoho „vlivného rozporu“: Na jedné straně byla velká poptávka a velká touha po prestiži a na druhé straně už menší kupní síla.
Vydejme se teď do doby, kdy tento rozpor na trhu působil, tedy do osmnáctého století. Tehdy stejně jako dnes lidé podléhali diktátu módy a čím významnější postavení ve společnosti člověk měl, tím striktněji se módy musel držet. V druhé polovině 18. století se módní diktát zaměřil kromě jiného také na vybavení reprezentativních prostor domu a byl nekompromisní: Kdo chce něco znamenat, MUSÍ mít doma tu velkou vzácnost, modrobílý čínský porcelán. I kdyby třeba jen jeden kousek, ale musí tu být. Ber, kde ber.
A jakkoli byl čínský porcelán v zemi svého vzniku považován za pouhé spotřební zboží, v Evropě byly ty překrásně dekorované předměty vysoce ceněny. Modrobílé kousky křehké krásy a elegance byly vystavovány v chlubnících (prosklených vitrínách), nebo dokonce ‒ při výjimečných příležitostech ‒ používány k servírování občerstvení pro vzácné hosty.
Je pochopitelné, že ceny čínských porcelánových výrobků závratně vzrostly. A protože tehdejší lidé byli ve své podstatě opravdu stejní jako my dnes, je nasnadě, co následovalo: Objevily se napodobeniny určené pro méně movité občany. Byly hodně podobné, stejně (nebo skoro stejně) hezké, ale z levnějšího materiálu. Nejčastěji se tyto napodobeniny vyráběly z keramiky, která sice zdaleka nemůže dosáhnout jemnosti, ušlechtilosti a subtilnosti porcelánu, ale zato je lehce dostupná a dobře se s ní pracuje.
Je to skoro k nevíře, ale právě tak a nejinak se zrodil proslulý holandský Delft, o němž jsme se zmiňovali v úvodu.
Drahý, skvostný, luxusní Delft?
Ano, Delft.
Kopie.
Pěkně zdobená keramika, která tvarem i malbou zdařile napodobila mnohem kvalitnější čínské originály.
Že se pak doba i móda změnily, že keramické dílny v Delftu už dávno vzaly za své, zatímco čínský porcelán tradičních i moderních typů je dál produkován ve velkém, že dnes je delftská kopie mnohonásobně dražší než stejně starý porcelánový originál ‒ to už je jiná kapitola.
Dopadlo to s touto napodobeninou nečekaně, ale ani náhodou to nedopadlo špatně. Prostě jen na světě přibylo něco krásných věciček, a je celkem jedno, jestli jsou z porcelánu, nebo z keramiky, jestli připluly lodí z Kiteje nebo přicestovaly po souši jen z Holandie. Hlavně že tu jsou a že se líbí.
Autor: Eva Musilová
Žádné komentáře:
Okomentovat