zase něco chystají. Těším se, jak jinak, publikace ze Slovart-Printu jsou skutečně výjimečné.
Už jen jejich grafika - radost pohledět:
http://www.slovartprint.sk/wp-content/uploads/2012/05/kat2012CZ.pdf
pondělí 31. března 2014
čtvrtek 13. března 2014
NENÍ VŠECHNO PORCELÁN, CO SE JAKO PORCELÁN TVÁŘÍ
aneb Kdo vyráběl kopie a jak to nakonec všechno dopadlo.
Pokud máte rádi historii a památky, určitě jste navštívili nejeden krásný zámek a asi znáte i určité pojmy, které se při prohlídkách těchto šlechtických sídel opakují. Jistě jste se už setkali s krásou světově ceněné fajáns zvané Delft. Je to holandská historická keramika, typicky modro-bílá, překrásných tvarů a dekorů a každá umělecká sbírka, která ji obsahuje, je na svůj Delft patřičně hrdá.
Říkáte si, jak to souvisí s dneškem a jak s napodobováním? Že by se na trhu se starožitnostmi objevily napodobeniny Delftu? No, tedy… ono je to jaksi úplně naopak.
Delft v té podobě, jak se nejvíce proslavil, vznikl na základě jednoho „vlivného rozporu“: Na jedné straně byla velká poptávka a velká touha po prestiži a na druhé straně už menší kupní síla.
Vydejme se teď do doby, kdy tento rozpor na trhu působil, tedy do osmnáctého století. Tehdy stejně jako dnes lidé podléhali diktátu módy a čím významnější postavení ve společnosti člověk měl, tím striktněji se módy musel držet. V druhé polovině 18. století se módní diktát zaměřil kromě jiného také na vybavení reprezentativních prostor domu a byl nekompromisní: Kdo chce něco znamenat, MUSÍ mít doma tu velkou vzácnost, modrobílý čínský porcelán. I kdyby třeba jen jeden kousek, ale musí tu být. Ber, kde ber.
A jakkoli byl čínský porcelán v zemi svého vzniku považován za pouhé spotřební zboží, v Evropě byly ty překrásně dekorované předměty vysoce ceněny. Modrobílé kousky křehké krásy a elegance byly vystavovány v chlubnících (prosklených vitrínách), nebo dokonce ‒ při výjimečných příležitostech ‒ používány k servírování občerstvení pro vzácné hosty.
Je pochopitelné, že ceny čínských porcelánových výrobků závratně vzrostly. A protože tehdejší lidé byli ve své podstatě opravdu stejní jako my dnes, je nasnadě, co následovalo: Objevily se napodobeniny určené pro méně movité občany. Byly hodně podobné, stejně (nebo skoro stejně) hezké, ale z levnějšího materiálu. Nejčastěji se tyto napodobeniny vyráběly z keramiky, která sice zdaleka nemůže dosáhnout jemnosti, ušlechtilosti a subtilnosti porcelánu, ale zato je lehce dostupná a dobře se s ní pracuje.
Je to skoro k nevíře, ale právě tak a nejinak se zrodil proslulý holandský Delft, o němž jsme se zmiňovali v úvodu.
Drahý, skvostný, luxusní Delft?
Ano, Delft.
Kopie.
Pěkně zdobená keramika, která tvarem i malbou zdařile napodobila mnohem kvalitnější čínské originály.
Že se pak doba i móda změnily, že keramické dílny v Delftu už dávno vzaly za své, zatímco čínský porcelán tradičních i moderních typů je dál produkován ve velkém, že dnes je delftská kopie mnohonásobně dražší než stejně starý porcelánový originál ‒ to už je jiná kapitola.
Dopadlo to s touto napodobeninou nečekaně, ale ani náhodou to nedopadlo špatně. Prostě jen na světě přibylo něco krásných věciček, a je celkem jedno, jestli jsou z porcelánu, nebo z keramiky, jestli připluly lodí z Kiteje nebo přicestovaly po souši jen z Holandie. Hlavně že tu jsou a že se líbí.
Autor: Eva Musilová
aneb Kdo vyráběl kopie a jak to nakonec všechno dopadlo.
Pokud máte rádi historii a památky, určitě jste navštívili nejeden krásný zámek a asi znáte i určité pojmy, které se při prohlídkách těchto šlechtických sídel opakují. Jistě jste se už setkali s krásou světově ceněné fajáns zvané Delft. Je to holandská historická keramika, typicky modro-bílá, překrásných tvarů a dekorů a každá umělecká sbírka, která ji obsahuje, je na svůj Delft patřičně hrdá.
Říkáte si, jak to souvisí s dneškem a jak s napodobováním? Že by se na trhu se starožitnostmi objevily napodobeniny Delftu? No, tedy… ono je to jaksi úplně naopak.
Delft v té podobě, jak se nejvíce proslavil, vznikl na základě jednoho „vlivného rozporu“: Na jedné straně byla velká poptávka a velká touha po prestiži a na druhé straně už menší kupní síla.
Vydejme se teď do doby, kdy tento rozpor na trhu působil, tedy do osmnáctého století. Tehdy stejně jako dnes lidé podléhali diktátu módy a čím významnější postavení ve společnosti člověk měl, tím striktněji se módy musel držet. V druhé polovině 18. století se módní diktát zaměřil kromě jiného také na vybavení reprezentativních prostor domu a byl nekompromisní: Kdo chce něco znamenat, MUSÍ mít doma tu velkou vzácnost, modrobílý čínský porcelán. I kdyby třeba jen jeden kousek, ale musí tu být. Ber, kde ber.
A jakkoli byl čínský porcelán v zemi svého vzniku považován za pouhé spotřební zboží, v Evropě byly ty překrásně dekorované předměty vysoce ceněny. Modrobílé kousky křehké krásy a elegance byly vystavovány v chlubnících (prosklených vitrínách), nebo dokonce ‒ při výjimečných příležitostech ‒ používány k servírování občerstvení pro vzácné hosty.
Je pochopitelné, že ceny čínských porcelánových výrobků závratně vzrostly. A protože tehdejší lidé byli ve své podstatě opravdu stejní jako my dnes, je nasnadě, co následovalo: Objevily se napodobeniny určené pro méně movité občany. Byly hodně podobné, stejně (nebo skoro stejně) hezké, ale z levnějšího materiálu. Nejčastěji se tyto napodobeniny vyráběly z keramiky, která sice zdaleka nemůže dosáhnout jemnosti, ušlechtilosti a subtilnosti porcelánu, ale zato je lehce dostupná a dobře se s ní pracuje.
Je to skoro k nevíře, ale právě tak a nejinak se zrodil proslulý holandský Delft, o němž jsme se zmiňovali v úvodu.
Drahý, skvostný, luxusní Delft?
Ano, Delft.
Kopie.
Pěkně zdobená keramika, která tvarem i malbou zdařile napodobila mnohem kvalitnější čínské originály.
Že se pak doba i móda změnily, že keramické dílny v Delftu už dávno vzaly za své, zatímco čínský porcelán tradičních i moderních typů je dál produkován ve velkém, že dnes je delftská kopie mnohonásobně dražší než stejně starý porcelánový originál ‒ to už je jiná kapitola.
Dopadlo to s touto napodobeninou nečekaně, ale ani náhodou to nedopadlo špatně. Prostě jen na světě přibylo něco krásných věciček, a je celkem jedno, jestli jsou z porcelánu, nebo z keramiky, jestli připluly lodí z Kiteje nebo přicestovaly po souši jen z Holandie. Hlavně že tu jsou a že se líbí.
Autor: Eva Musilová
Šperky pro kněžnu ze Želének i pro vás
Znáte město Teplice v Čechách? Pokud jste tam ještě nebyli, určitě se do Teplic brzo vypravte. Letos se totiž tyto lázně připravily na turistickou sezónu opravdu výjimečně, a to hned v několika směrech:
Prvním z nich je láznění, dalším oslavy "200 let Beethovena v Teplicích". Ještě další atraktivní záležitosti přichystalo divadlo, filharmonie, hvězdárna či zdejší muzeum.
Teplice patří mezi našimi i evropskými lázněmi mezi ty nejstarší, lidé se sem jezdí léčit už někdy od 12. století. V minulosti zde pobývaly a léčily se slavné osobnosti jako L. van Beethoven, J. W. Goethe, R. Wagner, F. Chopin, F. Liszt, A. von Humboldt a další.
Že jste ve starobylém kulturním městě, to poznáte třeba na architektuře, a že je toto město zvyklé hostit návštěvníky ze všech myslitelných koutů světa, to je zase dobře znát na svobodomyslné, uvolněné atmosféře města.
Hlavní a už tradiční akcí je každoročně slavnostní zahájení lázeňské sezóny, které je stanoveno na poslední květnový víkend. A potom už se rozběhne kolotoč kulturních a zábavních akcí.
Na kulturní zážitky vás bude v Teplicích lákat třeba Krušnohorské divadlo, Dům kultury, Regionální muzeum v Teplicích (sídlí na zámku v centru města), Galerie Bohemia Art s řadou výstavních síní, Severočeská filharmonie nebo Regionální knihovna.
Krásné "rostlinné zážitky" zajistí prosperující Botanická zahrada, a za Malým princem se vypravte na teplickou Hvězdárnu s planetáriem.
U všech těchto institucí se vyplatí sledovat průběžně jejich webové stránky, protože i v běžící sezoně se přidávají další a další atraktivní akce a akcičky.
Jako malou "ochutnávku" vám Managerka.cz představuje výstavu Pravěký a moderní šperk.
Co má s moderními šperky společného nějaký pravěk? zeptáte se možná. Vypravte se do Teplic, a uvidíte! Mnohé z nás možná nenapadne, že mnozí současní umělci (i šperkaři) se ve svých dílech záměrně nechávají inspirovat způsobem tvorby či technikami dob minulých. Proto vznikla tato nevšední výstava: Námět, kdy je srovnáván šperk hrobových celků kultur od neolitu po dobu hradištní, se šperkem současným, se u nás objevuje naprosto poprvé.
Uvidítte tedy jednak díla současných šperkařů, jednak šperky víc než staré. Z pravěkých šperků sem byly vybrány například náhrdelníky z vrtaných mušlí, psích zubů a upravovaných kostí, uvidíte i překrásné šperky doby bronzové a keltský šperk.
A o jaký druh šperků půjde? K vidění budou zejména bronzové fibule, jehlice, prsteny, nánožní kruhy, náramky, nápažníky a nákrčníky. Vyvrcholením výstavy jsou zapůjčené stříbrné a zlaté šperky z mohylového hrobu "kněžny" ze Želének ze sbírky Národního muzea v Praze, které se tak na čas vlastně "vrátí domů".
Výstava s velice atraktivním tématem bude pravděpodobně hojně navštěvovaná. Potrvá od 26. 4. do 17. 6. 2012, a proto doporučujeme nečekat s návštěvou lázní Teplice až na plnou sezonu. Město vám samozřejmě nabídne i o prázdninách spoustu zajímavostí, ale "šperk" je k vidění jen do poloviny června. Tak si raději pospěšte, mohli byste třeba přijít o zajímavou inspiraci i pro své vlastní krášlení!
Eva Musilová
Divte se: I Čína někdy znamená krásu a kvalitu
S čínským uměním jsem se poprvé setkala v tiskárně Polygrafia, když jsme připravovali zdařilou publikaci s jednoduchým názvem "Čínské akvarely".
Nejdříve jsem jen konstatovala "docela hezké". Po prohlédnutí nějakých patnácti, dvaceti obrázků jsem usoudila, že jsou všechny podobné. Jenže jak mi pak procházely rukama další a další listy, začal se můj pohled měnit. Přicházela jsem jim na chuť. Začala jsem vnímat jejich subtilní, něžnou krásu, sladění barev a tvarů, jejich propracovanost, promyšlenost…
Najednou jsem dokázala připustit, že člověka může oslovit i jiný druh malby než jen svobodymilovný impresionismus. Zjistila jsem, že ukázněnost, symetričnost a vyváženost kupodivu nemusí svazovat. Že kouzlo orientálního umění spočívá nikoli ve velké volnosti, ale spíše v dobrovolném respektování a cíleném využívání "zákonitostí krásna".
Umění? Řemeslo? Obojí, a ještě něco víc
To zvláštní spojení poetičnosti a dynamiky prostupuje vším, co se k čínskému umění či řemeslům řadí. Okouzlí Vás ty zmíněné akvarely, ale také kaligrafie, řezby do kamenů, šperky, exkluzivní brokáty, výšivky, zdobený nábytek, truhličky vykládané perletí, na míru šité šaty klasických čínských střihů, malované hedvábné šátky a šálky, kosmetika s přídavky hedvábí a další a další věci pro potěchu i denní užití.
Vyberte si kvalitu!
Je přímo skvělé, že v poslední době se nově probudil zájem o věci, které jsou autenticky orientální ‒ korejské, japonské, mongolské, ale hlavně ČÍNSKÉ! Módní a oblíbené je všechno, co se dá poněkud nadsazeně nazvat "staro-nové čínské etno". Můžeme to chápat jako příklon k původnosti, jako touhu po kráse, nevšednosti a ‒ kvalitě. Ano, kvalitě. Protože řeč je nikoli o laciných a nekvalitních průmyslových výliscích, nýbrž o překrásných, cenných a kvalitních rukodělných výrobcích od skutečných mistrů řemesla. Je to naprosto stejné jako v každém jiném oboru: Můžete mít kvalitu, nebo podřadný brak. Záleží na Vás, co si vyberete. Platí to v Česku, platí to v Číně, platí to i mezi výrobky, které se z Číny vyvážejí.
Hledejte jīng xì: ušlechtilost
A jak je to s tím současným zájmem o ty pravé, kvalitní čínské výrobky? V kurzu jsou věci, které člověka osloví, které mají duši, které se kousek od kousku liší. Kdo je samostatný a nebojí se mít vlastní vkus a názor, toho asi netěší bezduché "módní" záležitosti přežvýkané uniformním západním stylem. Chce něco opravdového. Něco, co plně odpovídá významu čínského znaku jīng xì, 精细, tedy módní, ale i citlivý, dokonalý, jemný, a také krásný, něžný, ušlechtilý, žádoucí…
Řadu přesně takových uměleckých děl najdeme samozřejmě ve výtvarném umění; dnes je "in" zkrášlit si interiér (ale i zahradu či zimní zahradu) nějakou cizokrajnou drobnůstkou, třeba soškou ‒ lhostejno, zda z exotického dřeva, z nefritu nebo z jiného materiálu. Stále milé a stále neokoukané jsou půvabné obrázky na rýžovém papíře a malby na hedvábí. Pak je tu oblečení ‒ nosí se čínsky střižené dívčí a dámské šaty, oblíbené jsou doplňky typu ručně malovaných hedvábných šátků či šálek, opomenuty nezůstaly pantoflíčky a sandálky, ať už přizpůsobené západnímu stylu obouvání, nebo klasické "palečkové". Zmínili jsme také šperky ‒ podívejte se třeba, jaká poptávka je po čínských špercích například na internetu. S oblibou drobností ve stylu "etno" se na Západě obnovil také zájem o výšivky. A jak už leckdo tuší, čínská výšivka, to zdaleka není jen pěkná dekorace. Umění výšivky je úzce spojeno s uměním malby, proto i v ní se objevují symboly a znaky. Jiné výšivky se používají na pánské oděvy, jiné na dámské, podle tradice a významu. A opět, každá pravá čínská výšivka je nanejvýš precizně, téměř dokonale vypracovaná.
Znalosti, technika, zpracování: Vše je perfektní
Čím je dána vysoká úroveň těch nejpřitažlivějších výrobků z dílen čínských uměleckých řemeslníků?
Proklamovanou kvalitu tady zajišťuje důkladná znalost materiálu, pracovních postupů i historie řemesla. Vezměme si jako příklad výrobu předmětů ze dřeva.
Na počátku celého procesu je pečlivý výběr dřeva. Ne každé dřevo se svými vlastnostmi hodí pro ten který druh nábytku, a ne každý kousek toho určitého dřeva je vhodný pro konkrétní vyráběný kousek. Správný umělecký řemeslník to ví, a ví také proč. Dále také rozhoduje, jak je dřevo pro výrobu připravené. Musí už totiž být natolik vyzrálé, aby v budoucnu zůstalo stálé, aby nereagovalo na změny teploty a vlhkosti, tím by se u hotového výrobku pochopitelně poškozoval lak i tvar. Něco takového ovšem dobrý čínský řemeslník rozhodně nepřipustí! Kdyby se to stalo, okamžitě bude ta tam všechna jeho dosavadní reputace, a bez ní už ve světě uměleckého řemesla prostě nemá šanci.
Když takový zkušený řemeslník vybere vhodné a správně vyschlé dřevo, zaměří se na precizní konstrukci. Jednotlivé dřevěné díly musí být naprosto přesné, musí k sobě dokonale přiléhat. Nebudou se tu totiž používat žádné šrouby, hřebíky a podobné "nepatřičné" kovové komponenty. Pro dvířka se použijí perfektně sedící dřevěné čepy, kování navrchu má estetickou funkci. Když je toto všechno hotovo, musí ještě řemeslník zvolit pro výrobek ten nejvhodnější lak, který dřevo ochrání a zušlechtí. Vybírá se podle druhu dřeva, podle typu výrobku, předpokládané zátěže, zamýšlené barvy a požadovaného zakrytí či prokreslení struktury dřeva. Základními barvami jsou černá, červená a hnědá, někdy je oživuje ještě bílá nebo modrá.
Vrcholem dobrého zpracování je laková metoda uruši. Předmět s touto povrchovou úpravou má nejen dokonalý vzhled, ale také je nesmírně trvanlivý, ani po létech denního používání nenajdete stopy opotřebení. A jako bonus je tu vlastnost, která je zvláště v západním světě považována za velice žádoucí až podivuhodnou: Uruši zajišťuje dokonalou ochranu před bakteriemi! Proto mají tuto úpravu například kvalitní jídelní misky a hůlky.
Na vlastní oči je to vždycky nejlepší
Ale abychom nezůstali pořád jen u dřeva: Stejnou péči a preciznost věnují svým výtvorům i ostatní umělečtí řemeslníci, ať už pracují s porcelánem, s textiliemi, s barvami nebo s čímkoli jiným. Je nesmírně zajímavé dozvídat se, jak se co v kterém oboru umělecké činnosti dělá. Ještě zajímavější ovšem je rozjet se potom přímo na místo, tedy do Číny, a na vlastní oči tuto tvorbu sledovat. Když si potom hotovou věc za přijatelný peníz koupíte a doma tu krásu vystavíte, budete s ní navždycky vnitřně spojeni. Možná se pak neubráníte, a budete ji všem známým nadšeně ukazovat a vyprávět a vysvětlovat, jak a co a kdy a proč…
BOX1
Čínský design proniká také do módních záležitostí hollywoodských hvězd. Jedna krásná dáma, světově uznávaná designérka Vera Wang, nedávno otevřela svůj Svatební dům na Madison Avenue. A okamžitě tu byl obrovský zájem o její svatební modely. Jak to vyjádřil jeden znalec, "svatební šaty této návrhářky byly totiž od počátku nekonvenčně elegantní, komfortní a luxusní. Na první pohled z nich vyzařovala kvalita materiálu i zpracování, v němž navázala na nejlepší tradice." Vera Wang se svým čínským rodičům sice narodila v Americe a pak studovala kromě jiného i v Paříži, ale původem a estetickým směrem je stále Číňanka. V jejích návrzích se tak příjemně snoubí americká velkorysost, francouzský šarm a exotický čínský vliv, ta specifická jemnost, ženskost, elegance, tajemnost.
BOX2
V poslední době se nově probudil zájem o věci, které jsou autenticky orientální ‒ korejské, japonské, mongolské, ale hlavně ČÍNSKÉ! Tato vlna zájmu zasáhla už dokonce i cestovní ruch ‒ lidé na Západě začínají oceňovat specifika Velké Číny a nechávají se zlákat k cestě do tajemné a velkolepé země na východě.
Módní a oblíbené je i u nás všechno, co se dá upřímně nazvat "pravé čínské". Můžeme to chápat jako příklon k původnosti, jako touhu po kráse, nevšednosti a ‒ kvalitě. Poptávka se vztahuje na mnoho oblastí: odívání a doplňky, šperky, ale také nábytek, nádobí, bytové doplňky nebo předměty umělecké výzdoby.
Vinné trhy: Loni naposledy s medailemi!
Tohle už je historie - četli jste v loňském katalogu:
Vážení přátelé,
dovolte mi, abych Vás přivítal na výjimečném Koštu hraběte Chotka. Ano, letos je naše malá vinná slavnost skutečně hodně "jiná". Když se v drobné reminiscenci ohlédneme zpátky na těch minulých čtrnáct ročníků, najdeme na letošku hned několik nevšedností:
Máme tu už patnáctý ročník naší akce ‒ a už to samo o sobě je myslím úctyhodné.
Další věc, jíž se letošní velkobřezenský košt odlišuje od předešlých ročníků, je počasí: Prozatím totiž všechny ročníky měly na počasí neuvěřitelné štěstí. Po dvakráte se pravda stalo, že sem-tam maličko sprchlo, ovšem ani jednou na nás nebylo počasí celý den vytrvale nemilé.
A konečně ‒ a to je asi nejvýznamnější změna oproti minulosti ‒ leto je to naposledy, co je náš košt spojen také se soutěží. V příštích letech už se soutěžit nebude, zůstaneme "jen" u velkého celodenního ochutnávání při cimbálu a dixielandu. Letos tedy budou naposledy udělovány medaile z Velkého Března, letos naposledy půjdete koštovat podle výsledků v katalogu tak, jak už jste si na to za ta léta zvykli.
Že je to škoda? Ale ne, jen začíná něco nového: Zámecký košt v jiné podobě. Jaká bude, to poznáte za rok ‒ nechte se překvapit.
Košt 2014 je však ještě daleko. Teď je před Vámi Košt 2013! Vychutnejte si ho naplno, tak jako my jsme ho naplno a s největším nasazením pro Vás chystali. Přeji Vám, ať prožijete krásný den a najdete hodně vinných skvostů.
Srdečně
Miloš Musil, kastelán
Vážení přátelé,
dovolte mi, abych Vás přivítal na výjimečném Koštu hraběte Chotka. Ano, letos je naše malá vinná slavnost skutečně hodně "jiná". Když se v drobné reminiscenci ohlédneme zpátky na těch minulých čtrnáct ročníků, najdeme na letošku hned několik nevšedností:
Máme tu už patnáctý ročník naší akce ‒ a už to samo o sobě je myslím úctyhodné.
Další věc, jíž se letošní velkobřezenský košt odlišuje od předešlých ročníků, je počasí: Prozatím totiž všechny ročníky měly na počasí neuvěřitelné štěstí. Po dvakráte se pravda stalo, že sem-tam maličko sprchlo, ovšem ani jednou na nás nebylo počasí celý den vytrvale nemilé.
A konečně ‒ a to je asi nejvýznamnější změna oproti minulosti ‒ leto je to naposledy, co je náš košt spojen také se soutěží. V příštích letech už se soutěžit nebude, zůstaneme "jen" u velkého celodenního ochutnávání při cimbálu a dixielandu. Letos tedy budou naposledy udělovány medaile z Velkého Března, letos naposledy půjdete koštovat podle výsledků v katalogu tak, jak už jste si na to za ta léta zvykli.
Že je to škoda? Ale ne, jen začíná něco nového: Zámecký košt v jiné podobě. Jaká bude, to poznáte za rok ‒ nechte se překvapit.
Košt 2014 je však ještě daleko. Teď je před Vámi Košt 2013! Vychutnejte si ho naplno, tak jako my jsme ho naplno a s největším nasazením pro Vás chystali. Přeji Vám, ať prožijete krásný den a najdete hodně vinných skvostů.
Srdečně
Miloš Musil, kastelán
Zámek velkého muže
ZÁMEK VELKÉ BŘEZNO
Kdo již někdy Velké Březno navštívil, ten při vyslovení jeho názvu možná zavzpomíná na nešťastnou princeznu Antoinettu a její tragickou lásku. Někomu jinému se zase vybaví velebné ticho a klid zdejšího starého parku. A ještě dalšího pro změnu náhle přepadne veliká chuť na okoštování některého ze špičkových vín, která se prezentují na zdejších tradičních vinných trzích.
Do Velkého Března se opravdu můžete vydat hned za několika různými příjemnými cíli, je to zámek mnoha zajímavostí a také různých nej-: Je to jeden z nejmladších, nejmenších, ale zároveň i nejkrásnějších zámků v České republice. O dalších nej- se můžete dozvědět, když ho osobně navštívíte.
Malý zámek velkého muže
Stručně se dá říci, že vlastně vše, co je v dějinách Velkého Března podstatné, se váže k výjimečné osobnosti českých dějin, hraběti Karlu Chotkovi, jehož neuvěřitelná osobnost je v těchto dnech znovu "objevována". Než přišel bydlet sem, po většinu života se pohyboval v nejvyšších politických kruzích. Po letech plných cestování, práce, změn a zvratů se k stáru rozhodl trávit čas s rodinou v prostředí plném klidu, harmonie a krásy. Zakoupil tedy velkobřezenské panství v půvabné krajině Českého středohoří blízko řeky Labe.
Ve Velkém Březně si pořídil dům svých snů – celý život předtím totiž bydlel ve služebních bytech. Pravda, byly to překrásné, reprezentativní domy a paláce, ale nikdy to nebylo to pravé: Nebyl to jeho vlastní dům. Proto se hrabě Chotek rozhodl postavit zdejší zámek. Nechal tedy vyhotovit patřičný projekt, v září 1842 ho schválil, no a už v květnu 1844 se rodina stěhovala do nového. Dům byl postaven v moderním empírovém slohu. Vypadal poměrně malý a skromný, ale poskytoval svým obyvatelům veškerý potřebný komfort. Vnitřní vybavení domu bylo zčásti zhotoveno na zakázku přesně pro prostory velkobřezenského zámku, zčásti si rodina přivezla zařízení, které už vlastnila. A ve všem se zračilo to, co bylo pro hrabata Chotkovy tak charakteristické: Ne přehnaná honosnost či okázalá nádhera, nýbrž elegance, funkčnost a vybraná kvalita.
A jak takový dům podle vkusu pana hraběte vypadal? Sami posuďte, až do Března přijedete.
Máte zde na výběr tři prohlídkové okruhy: základní okruh, zkrácený okruh a prohlídku parku.
A co že při prohlídce vlastně uvidíte?
Pokud se rozhodnete pro prohlídku zámku, budete možná překvapeni, kolik místností se v tomto nevelkém domě skrývá a kolik z nich je pro Vás otevřeno. Průvodce Vás pochopitelně provede historií zámku, ovšem jen velice, velice stručně. Proč? Odehrálo se tu tolik strhujících i srdcervoucích příběhů, že podrobné povídání o nich by zabralo mnoho hodin. I tak se ovšem dozvíte dost zajímavého. Neméně Vás mohou zaujmout vystavené předměty. Tedy ‒ vystavené… Ony ani tak nejsou vystavené, jsou prostě na místě, kde je pan hrabě a paní hraběnka mívali. A jak už to často bývá, téměř s každou tou jednotlivostí, každou zdejší maličkostí je opět spojen nějaký příběh.
Při prohlídce nejprve navštívíte velký neboli taneční sál, který je jednou z reprezentativních prostor zámku. (Zde se odehrávaly různé společenské a slavnostní události. Sál je vyzdoben ve stylu francouzského krále Ludvíka XVI.; převládá v něm bílá, červená a zlatá. Pozornost okamžitě upoutá krásný mramorový krb s mosaznými klasicizujícími ozdobami a zrcadlovou stěnou.)
Dále přijdou plně vybavené salony a další místnosti, například hudební salon, knihovna, malá jídelna, dámská ložnice, koupelna, pokoj mladého pána a tak dále a tak dále. Jak to na správném zámku má být, obklopí Vás spousta krásného a cenného porcelánu, oku bude lahodit nábytek zdobený vyřezáváním a vykládáním, okolo huňatých cizokrajných koberců budou vykukovat krásné původní skládané parkety. Když pozvednete oči, zjistíte, že z obrazů na stěnách na Vás shlížejí hrabata Chotkovi, ale také jejich přátelé a příbuzní. Tak se tu setkáte například se světoznámým skladatelem Ferencem Lisztem (byli s panem hrabětem přátelé), s císařem Františkem I., s půvabnou císařovnou Sissi či s postavou Karla IV.
Co ještě? Orientální nábytek i porcelán, anglická luxusní kamenina Wedgewood, slavný holandský Delft, mramory, malby na hedvábí, vzácné černo-zlaté laky, originální křišťálové lustry… A fotografie. Spousty fotografií. Na papíře, na skle, ve stereoskopu. A také daguerrotypie, tak vzácné, že jsou označované jako naprostý unikát. Patří totiž mezi nejstarší dochované portrétní fotografie na světě.
Už je to všechno? Ani zdaleka ne. Čeká Vás toho ještě hodně, k prohlédnutí i k poslouchání.
Nakonec dojdete nahoru do věže a při pohledu do labského údolí si možná řeknete, jak pěkný kraj tu kolem je. A když se z té výšky ještě pokocháte krásou parku, ani se Vám nebude chtít odejet. A vlastně - proč byste měli hned odjíždět?
Park pro princeznu
Současná rozloha i podoba parku pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Pro koho se park upravoval? Kdo především z něj měl mít potěšení? Jedna z obyvatelek zámku ‒ temperamentní, půvabná a milovaná princezna Adelheida.
Aby park vyhovoval tehdejším požadavkům, bylo třeba, aby to byl park anglický, tedy přírodně-krajinářský, a aby byl zajímavý a také patřičně vybavený. Jak a čím? Inu, Adelheida byla mladá, moderní, sportovně založená žena, a tak kromě klasických odpočívadel, fontánek, potůčků a rybníku s lekníny byl pro ni v parku vybudován také plavecký bazén a kuželník. Odpočívadla byste dnes až na jedno hledali marně, ale bazén i kuželník tu jsou a po zdařilé rekonstrukci jsou opět plně funkční.
Pokud jde o stromy, v parku uvidíte jednak převysoké a rozsochaté místní dřeviny a jednak všelijaké zvláštnosti: Z východních zemí byl kdysi přivezen například jerlín japonský, zmarličník japonský a také tři druhy magnolií a liliovník tulipánokvětý – stromy, jež bývaly součástí čínských palácových zahrad. Ze severní Ameriky připutovaly jedlovce kanadské a Mertensovy a ambroň západní. Ze střední Ameriky sem byly dopraveny původní divoké rododendrony, které až dodnes bývají každé jaro doslova obsypány obrovským množstvím sněhobílých květů.
Co je praktické, v parku najdete na tabuli plán, z něhož vyčtete, kde která zajímavost roste. Využijte tuto pomůcku, nechte se nasměrovat. Tak například u plaveckého bazénu si můžete všimnout stříhanolistého dubu letního – jeho listy jsou tak důkladně „vystříhané“ a roztřepené, až to vypadá, že snad tento strom napadla sarančata nebo jiný žravý hmyz. Jste romantického založení? Pak se vydejte po horní cestičce, potkáte buk, jehož každý jeden list je okrášlen něžným růžovým okraječkem, a o kus níž v louce zas můžete obdivovat magnolii opakvejčitou, která na rozdíl od běžných magnolií nekvete zjara, ale v létě (její listy jsou až půl metru dlouhé a květy mívají v průměru i přes dvacet centimetrů).
V parku samozřejmě nechybí ani květiny. Na jezírku se pohupují rozrostlé lekníny, v malé francouzské zahradě svými listy i květy šustí stoleté hortenzie, v trávníku se růžovějí a fialovějí dřevité pivoňky, v kavárničce na nádvoří budete obklopeni množstvím fuchsií, oleandrů, brslenů a agáví.
Park má jednu velkou výhodu: Kdysi ho totiž pan hrabě – sám nadšený zahradník – navrhoval ve spolupráci se skutečnými odborníky. Proto všechno v parku působí velmi harmonicky a navíc se tu člověk potěší, ať přijde v kterémkoli ročním období: Vždy je na co se podívat, čím se pokochat či k čemu přivonět. Že je tu krásně na jaře, není asi třeba vysvětlovat. Zvláště fotograf si tu přijde na své: rododendrony nejrůznějších barev, bílé a růžové magnolie, žlutý dřín a štědřenec, fialový divoký šeřík, bílé a červené jírovce, mnohokvěté jablůňky a omamně vonící azalky – a tak bychom ve výčtu rostlinných krasavců mohli pokračovat dál a dál. V létě park zdobí množství veselých letniček, muškátů a kvetoucích keřů a keříků, a na podzim? Kdo sem zajde na podzim, toho uvítá hotový karneval: Mnoho druhů javorů hýří spoustou barev od žluté přes zářivě oranžovou a červenou až po karmínovou a fialovou; přidají se sladce žluté lípy, oranžovohnědé duby a zelené jehličnany, a to je ještě vkusně doplněno množstvím barevných plodů různých tvarů a velikostí…
Krása všude kolem
Že to určitě je krása? Ano, je. V parku i v zámku. Krása, pohoda, klid. Navštivte Velké Březno, nejprve třeba na webových stránkách (www.zamek-vbrezno.cz) a potom naživo. Stojí to za to.
Kdo již někdy Velké Březno navštívil, ten při vyslovení jeho názvu možná zavzpomíná na nešťastnou princeznu Antoinettu a její tragickou lásku. Někomu jinému se zase vybaví velebné ticho a klid zdejšího starého parku. A ještě dalšího pro změnu náhle přepadne veliká chuť na okoštování některého ze špičkových vín, která se prezentují na zdejších tradičních vinných trzích.
Do Velkého Března se opravdu můžete vydat hned za několika různými příjemnými cíli, je to zámek mnoha zajímavostí a také různých nej-: Je to jeden z nejmladších, nejmenších, ale zároveň i nejkrásnějších zámků v České republice. O dalších nej- se můžete dozvědět, když ho osobně navštívíte.
Malý zámek velkého muže
Stručně se dá říci, že vlastně vše, co je v dějinách Velkého Března podstatné, se váže k výjimečné osobnosti českých dějin, hraběti Karlu Chotkovi, jehož neuvěřitelná osobnost je v těchto dnech znovu "objevována". Než přišel bydlet sem, po většinu života se pohyboval v nejvyšších politických kruzích. Po letech plných cestování, práce, změn a zvratů se k stáru rozhodl trávit čas s rodinou v prostředí plném klidu, harmonie a krásy. Zakoupil tedy velkobřezenské panství v půvabné krajině Českého středohoří blízko řeky Labe.
Ve Velkém Březně si pořídil dům svých snů – celý život předtím totiž bydlel ve služebních bytech. Pravda, byly to překrásné, reprezentativní domy a paláce, ale nikdy to nebylo to pravé: Nebyl to jeho vlastní dům. Proto se hrabě Chotek rozhodl postavit zdejší zámek. Nechal tedy vyhotovit patřičný projekt, v září 1842 ho schválil, no a už v květnu 1844 se rodina stěhovala do nového. Dům byl postaven v moderním empírovém slohu. Vypadal poměrně malý a skromný, ale poskytoval svým obyvatelům veškerý potřebný komfort. Vnitřní vybavení domu bylo zčásti zhotoveno na zakázku přesně pro prostory velkobřezenského zámku, zčásti si rodina přivezla zařízení, které už vlastnila. A ve všem se zračilo to, co bylo pro hrabata Chotkovy tak charakteristické: Ne přehnaná honosnost či okázalá nádhera, nýbrž elegance, funkčnost a vybraná kvalita.
A jak takový dům podle vkusu pana hraběte vypadal? Sami posuďte, až do Března přijedete.
Máte zde na výběr tři prohlídkové okruhy: základní okruh, zkrácený okruh a prohlídku parku.
A co že při prohlídce vlastně uvidíte?
Pokud se rozhodnete pro prohlídku zámku, budete možná překvapeni, kolik místností se v tomto nevelkém domě skrývá a kolik z nich je pro Vás otevřeno. Průvodce Vás pochopitelně provede historií zámku, ovšem jen velice, velice stručně. Proč? Odehrálo se tu tolik strhujících i srdcervoucích příběhů, že podrobné povídání o nich by zabralo mnoho hodin. I tak se ovšem dozvíte dost zajímavého. Neméně Vás mohou zaujmout vystavené předměty. Tedy ‒ vystavené… Ony ani tak nejsou vystavené, jsou prostě na místě, kde je pan hrabě a paní hraběnka mívali. A jak už to často bývá, téměř s každou tou jednotlivostí, každou zdejší maličkostí je opět spojen nějaký příběh.
Při prohlídce nejprve navštívíte velký neboli taneční sál, který je jednou z reprezentativních prostor zámku. (Zde se odehrávaly různé společenské a slavnostní události. Sál je vyzdoben ve stylu francouzského krále Ludvíka XVI.; převládá v něm bílá, červená a zlatá. Pozornost okamžitě upoutá krásný mramorový krb s mosaznými klasicizujícími ozdobami a zrcadlovou stěnou.)
Dále přijdou plně vybavené salony a další místnosti, například hudební salon, knihovna, malá jídelna, dámská ložnice, koupelna, pokoj mladého pána a tak dále a tak dále. Jak to na správném zámku má být, obklopí Vás spousta krásného a cenného porcelánu, oku bude lahodit nábytek zdobený vyřezáváním a vykládáním, okolo huňatých cizokrajných koberců budou vykukovat krásné původní skládané parkety. Když pozvednete oči, zjistíte, že z obrazů na stěnách na Vás shlížejí hrabata Chotkovi, ale také jejich přátelé a příbuzní. Tak se tu setkáte například se světoznámým skladatelem Ferencem Lisztem (byli s panem hrabětem přátelé), s císařem Františkem I., s půvabnou císařovnou Sissi či s postavou Karla IV.
Co ještě? Orientální nábytek i porcelán, anglická luxusní kamenina Wedgewood, slavný holandský Delft, mramory, malby na hedvábí, vzácné černo-zlaté laky, originální křišťálové lustry… A fotografie. Spousty fotografií. Na papíře, na skle, ve stereoskopu. A také daguerrotypie, tak vzácné, že jsou označované jako naprostý unikát. Patří totiž mezi nejstarší dochované portrétní fotografie na světě.
Už je to všechno? Ani zdaleka ne. Čeká Vás toho ještě hodně, k prohlédnutí i k poslouchání.
Nakonec dojdete nahoru do věže a při pohledu do labského údolí si možná řeknete, jak pěkný kraj tu kolem je. A když se z té výšky ještě pokocháte krásou parku, ani se Vám nebude chtít odejet. A vlastně - proč byste měli hned odjíždět?
Park pro princeznu
Současná rozloha i podoba parku pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Pro koho se park upravoval? Kdo především z něj měl mít potěšení? Jedna z obyvatelek zámku ‒ temperamentní, půvabná a milovaná princezna Adelheida.
Aby park vyhovoval tehdejším požadavkům, bylo třeba, aby to byl park anglický, tedy přírodně-krajinářský, a aby byl zajímavý a také patřičně vybavený. Jak a čím? Inu, Adelheida byla mladá, moderní, sportovně založená žena, a tak kromě klasických odpočívadel, fontánek, potůčků a rybníku s lekníny byl pro ni v parku vybudován také plavecký bazén a kuželník. Odpočívadla byste dnes až na jedno hledali marně, ale bazén i kuželník tu jsou a po zdařilé rekonstrukci jsou opět plně funkční.
Pokud jde o stromy, v parku uvidíte jednak převysoké a rozsochaté místní dřeviny a jednak všelijaké zvláštnosti: Z východních zemí byl kdysi přivezen například jerlín japonský, zmarličník japonský a také tři druhy magnolií a liliovník tulipánokvětý – stromy, jež bývaly součástí čínských palácových zahrad. Ze severní Ameriky připutovaly jedlovce kanadské a Mertensovy a ambroň západní. Ze střední Ameriky sem byly dopraveny původní divoké rododendrony, které až dodnes bývají každé jaro doslova obsypány obrovským množstvím sněhobílých květů.
Co je praktické, v parku najdete na tabuli plán, z něhož vyčtete, kde která zajímavost roste. Využijte tuto pomůcku, nechte se nasměrovat. Tak například u plaveckého bazénu si můžete všimnout stříhanolistého dubu letního – jeho listy jsou tak důkladně „vystříhané“ a roztřepené, až to vypadá, že snad tento strom napadla sarančata nebo jiný žravý hmyz. Jste romantického založení? Pak se vydejte po horní cestičce, potkáte buk, jehož každý jeden list je okrášlen něžným růžovým okraječkem, a o kus níž v louce zas můžete obdivovat magnolii opakvejčitou, která na rozdíl od běžných magnolií nekvete zjara, ale v létě (její listy jsou až půl metru dlouhé a květy mívají v průměru i přes dvacet centimetrů).
V parku samozřejmě nechybí ani květiny. Na jezírku se pohupují rozrostlé lekníny, v malé francouzské zahradě svými listy i květy šustí stoleté hortenzie, v trávníku se růžovějí a fialovějí dřevité pivoňky, v kavárničce na nádvoří budete obklopeni množstvím fuchsií, oleandrů, brslenů a agáví.
Park má jednu velkou výhodu: Kdysi ho totiž pan hrabě – sám nadšený zahradník – navrhoval ve spolupráci se skutečnými odborníky. Proto všechno v parku působí velmi harmonicky a navíc se tu člověk potěší, ať přijde v kterémkoli ročním období: Vždy je na co se podívat, čím se pokochat či k čemu přivonět. Že je tu krásně na jaře, není asi třeba vysvětlovat. Zvláště fotograf si tu přijde na své: rododendrony nejrůznějších barev, bílé a růžové magnolie, žlutý dřín a štědřenec, fialový divoký šeřík, bílé a červené jírovce, mnohokvěté jablůňky a omamně vonící azalky – a tak bychom ve výčtu rostlinných krasavců mohli pokračovat dál a dál. V létě park zdobí množství veselých letniček, muškátů a kvetoucích keřů a keříků, a na podzim? Kdo sem zajde na podzim, toho uvítá hotový karneval: Mnoho druhů javorů hýří spoustou barev od žluté přes zářivě oranžovou a červenou až po karmínovou a fialovou; přidají se sladce žluté lípy, oranžovohnědé duby a zelené jehličnany, a to je ještě vkusně doplněno množstvím barevných plodů různých tvarů a velikostí…
Krása všude kolem
Že to určitě je krása? Ano, je. V parku i v zámku. Krása, pohoda, klid. Navštivte Velké Březno, nejprve třeba na webových stránkách (www.zamek-vbrezno.cz) a potom naživo. Stojí to za to.
Veselý měsíc mladých vín: pro časopis "Víno a styl"
Listopad, veselý měsíc mladých vín
Kdepak uplakané období, nic takového! Pro milovníky vína je listopad tradičně časem velkého těšení na mladá vína. Jaká letos budou? Najdeme si pro sebe něco výjimečného mezi tuzemskými víny, nebo nás pro změnu okouzlí nové beaujolais? A kolik vinařů se letos nově přidá mezi ty, kdo se pochlubí certifikovaným Svatomartinským? Toto a mnohé další se všichni už brzo dozvíme.
Vždyť sezona letošních mladých vín právě začíná.
Vína mladá skrz naskrz
Mladá vína, tedy první vína, která v daném roce vznikla, jsou mladá po všech stránkách. Především jsou samozřejmě doslovně mladá: Ještě před pár týdny byly hrozny na vinici, a dnes už je tu hotové víno! Pro vinaře to každoročně znamená "všechno rychle": Rychle sklidit, rychle nechat kvasit, rychle stáčet… Přesně tak, jak to má mládí rádo, rychle, svižně.
Rychlost se týká i doporučené doby spotřeby: Ani to nejskvělejší mladé víno byste si neměli "schovávat" na později. Vypijte ho co nejdříve, nejpozději do Velikonoc, jinak tolik ztratí na kvalitě, že už vás ani trochu nepotěší.
Mladá vína jsou však mladá také tím, jaká jsou. Nejčastěji se jako charakteristická vlastnost uvádí u mladých vín ovocitost a svěžest. A to je přesné ‒ v mladém víně bychom stěží hledali nějakou vyzrálost a tíhu, plnou barvu a vysoký obsah alkoholu. Zato těch opačných vlastností najdeme dost a dost. Mladá vína jsou svěží, temperamentní, jiskrná. Aromatická, plná příjemných kyselinek a všestranně lehká: Lehoučká je chuť i barva, alkoholu mívají 11‒12 %, výjimečně 13.
A aby těch paralel s mládím nebylo dost, dodejme, že tak jako k mládí patří nejrůznější žerty a vtípky, tak také mladá vína často dostávají vysloveně vtipná, žertovná jména (třeba Jiří Hort má své "Veselé víno", Vlastimil Bunža zas nezapomenutelné Bunžolé).
Pojďme si teď trochu povídat o dvou nejznámějších typech mladých vín, jež jsou u nás dostupná, tedy o Beaujolais nouveau a o Svatomartinských vínech.
Kde se tu vlastně tahle vína vzala?
Beaujolais čili božolé
O Beaujolais nouveau se ví, že existuje už poměrně dlouho; v podstatě odedávna se v kraji kolem Lyonu (a tedy i v oblasti Beaujolais) všichni těšili na nové mladé víno, jež dokázalo bryskně prosvětlit chladné podzimní dny. Ovšem oficiální uznání (a patřičnou regulaci) mu Union Interprofessional des Vins de Beaujolais (UIVB) udělila až v roce 1951. Tehdy, 15. listopadu 1951, se zrodil počínající světový fenomén: Beaujolais nouveau. Od té doby se díky skvěle nastavenému marketingu jeho produkce vyšplhala na současných zhruba 45 milionů lahví každý rok.
Druhým, neméně důležitým datem "zrodu tradice" je rok 1985, kdy bylo striktně stanoveno, že Beaujolais nouveau se bude podávat vždy od třetího listopadového čtvrtka. Od té doby se milovníci mladého vína (a hlavně milovníci tradice) už celé týdny předem těší, až nastane ten slavný čtvrtek. Ve Francii ho ctí "věrně a oddaně", asi jako v Americe Den vlajky nebo jako v Německu pivní Oktoberfest. Také mimo Francii, ve všech koutech světa, existuje celá velká komunita, které je naprosto jasné, že jedním z nevýznamnějších dní v roce je Třetí Čtvrtek. Tedy třetí listopadový čtvrtek. Největší čtvrtek v roce.
A jak je to se Svatomartinským?
Populární nováček
Mladé víno, které se na našem území začínalo pít po svátku svatého Martina, je záležitost vlastně velmi nová, ale přitom zároveň i stará. Jak to?
Pít mladé víno v polovině listopadu bylo v českých a moravských zemích přirozeně známé odpradávna, od doby, co se tu začala vinná réva více pěstovat. Některé prameny dokonce tvrdí, že už z doby císaře Josefa II. existují dochované záznamy o tom, že pracovníci na vinicích každoročně oslavili konec své námezdné služby právě na svatého Martina (11. 11.) pohárkem mladého vína.
Když se na věc podíváme blíže, zjistíme, že o skutečnou historii v tomto případě zrovna nejde. Jistá souvislost tu ovšem přece jen je: V čase kolem svátku svatého Martina skutečně služba končila a mladé víno v té době už bylo hotové. A Josef II.? Ten se na vzniku "tradice" podílel jaksi mimoděk, nevědomky ‒ tím, že roku 1784 vydal určité zákonné normy, jimiž upravoval možnost prodeje různých zemědělských produktů, a tedy i vína, a to právě k datu 11. 11., kdy má svátek populární svatý Martin.
Popravdě se tudíž nedá tvrdit, že existuje jakýsi pradávný obyčej pití Svatomartinského vína. Mladé víno se v polovině listopadu sice pije, ale záležitost známá jako "Svatomartinská tradice" je věc veskrze novodobá. Nutno ovšem dodat, že ačkoli je takto nová (zavedena byla teprve v 21. století), je nesmírně populární a rychle se šíří.
Svatomartinské víno teď můžete ochutnat v mnoha vinařstvích a vinotékách v několika zemích. Nejednou je s ním spojena ještě jiná tradice, tentokrát již skutečně stará a nedávno obnovená, totiž Martinské hody s jejich typickou zlatavou pochoutkou, svatomartinskou husou.
Co že to vlastně pijeme?
Opusťme teď sféru "historie" a zaměřme se na to, co se bezprostředně týká současných mladých vín. Tedy předně: Které odrůdy můžete ochutnat pod názvy Beaujolais nouveau a Svatomartinské?
Zatímco u Beaujolais přichází v úvahu jen jedna jediná odrůda, a sice Gamay, u Svatomartinského máte na výběr: Bílým Svatomartinským může být Muškát moravský, Müller Thurgau či Veltlínské červené rané, červeným Modrý Portugal a Svatovavřinecké a růžovým rovněž Modrý Portugal a Svatovavřinecké, a jako novota byla letos pro růžové víno přidána ještě odrůda Zweigeltrebe.
Má-li být víno zařazeno mezi Svatomartinská, musí být jako takové do konce srpna řádně přihlášeno a potom musí vyhovovat jistým pevně daným podmínkám:
Aby si mohl každý milovník Svatomartinského být skutečně jistý, že pije jen nefalšované, kvalitní certifikované víno, provádí Vinařský fond také pravidelné kontroly Svatomartinských vín uvedených do prodeje. Dokonce loni zavedl jako novinku to, že ode všech schválených vín jsou odebrány vzorky, jež se pro případ potřeby uloží v Národním vinařském fondu.
Vivat vinum iuvene!
Jaké tedy bude to letošní Svatomartinské? Odhaduje se, že počet zastoupených vinařů se přiblíží dvěma stům a počet přihlášených vzorků přesáhne pět set. A to už je dost na pořádnou slavnost, na skutečný celonárodní vinný festival.
Až tedy jedenáctého listopadu odbijí hodiny jedenáctou, nastane slavný čas letošních mladých vín, především Svatomartinského. Těšme se!
BOX 1:
Nouveau, nebo Primeur?
Označení "nouveau" je zvláště u beaujolais někdy nahrazeno označením "Primeur". První název se původně vztahoval obecně na mladé letošní víno, druhý byl určen pro víno vyrobené zvláštním postupem, kdy hrozny nebyly lisovány a přistoupilo se k velmi rychlému čtyřdennímu kvašení. Při dobrém zacházení se toto víno mohlo konzumovat po dobu až šesti měsíců. Podle oficiální vinařské terminologie (evropské, a tedy i české) se dnes od tohoto striktního rozlišování upouští a oba pojmy splývají.
BOX 2:
Historie stará "dlouhých" 13 let
Ochranná známka názvu "Svatomartinské" byla zaregistrována v roce 2000. V roce 2005 ji od valtického vinaře Jiřího Kopečka odkoupil Vinařský fond. Ten stanovil závazná pravidla pro "Svatomartinské".
Ze Svatomartinského vína se velmi rychle stala skutečně slavnostní, vyhlížená záležitost. Svatomartinské se dnes těší oblibě také v Rakousku, Německu a hlavně na Slovensku. Pro tamější vínomily je proto skutečnou ránou, že se letos nedočkají bratislavského koštu Svatomartinského vína, na nějž si už od roku 2009 zvykli. Od 8. do 10. 11. sice na Staré tržnici proběhne Svätokatarínska koštovka, ale přece jen ‒ bez Svatomartinského bude letošní vinařský podzim v Bratislavě neúplný.
BOX 3:
Za třináct let vzrůst na dvacetinásobek!
Že je Svatomartinské vděčným dítkem svých tvůrců, to dokazuje jeho úžasný rozmach. V roce svého zrodu se celé Svatomartinské vešlo zhruba do 125 000 lahví. Loni to bylo přes dva miliony a letos? Někdo odhaduje dva a půl, někdo dokonce tvrdí, že ho bude až ke třem milionům!
Kdepak uplakané období, nic takového! Pro milovníky vína je listopad tradičně časem velkého těšení na mladá vína. Jaká letos budou? Najdeme si pro sebe něco výjimečného mezi tuzemskými víny, nebo nás pro změnu okouzlí nové beaujolais? A kolik vinařů se letos nově přidá mezi ty, kdo se pochlubí certifikovaným Svatomartinským? Toto a mnohé další se všichni už brzo dozvíme.
Vždyť sezona letošních mladých vín právě začíná.
Vína mladá skrz naskrz
Mladá vína, tedy první vína, která v daném roce vznikla, jsou mladá po všech stránkách. Především jsou samozřejmě doslovně mladá: Ještě před pár týdny byly hrozny na vinici, a dnes už je tu hotové víno! Pro vinaře to každoročně znamená "všechno rychle": Rychle sklidit, rychle nechat kvasit, rychle stáčet… Přesně tak, jak to má mládí rádo, rychle, svižně.
Rychlost se týká i doporučené doby spotřeby: Ani to nejskvělejší mladé víno byste si neměli "schovávat" na později. Vypijte ho co nejdříve, nejpozději do Velikonoc, jinak tolik ztratí na kvalitě, že už vás ani trochu nepotěší.
Mladá vína jsou však mladá také tím, jaká jsou. Nejčastěji se jako charakteristická vlastnost uvádí u mladých vín ovocitost a svěžest. A to je přesné ‒ v mladém víně bychom stěží hledali nějakou vyzrálost a tíhu, plnou barvu a vysoký obsah alkoholu. Zato těch opačných vlastností najdeme dost a dost. Mladá vína jsou svěží, temperamentní, jiskrná. Aromatická, plná příjemných kyselinek a všestranně lehká: Lehoučká je chuť i barva, alkoholu mívají 11‒12 %, výjimečně 13.
A aby těch paralel s mládím nebylo dost, dodejme, že tak jako k mládí patří nejrůznější žerty a vtípky, tak také mladá vína často dostávají vysloveně vtipná, žertovná jména (třeba Jiří Hort má své "Veselé víno", Vlastimil Bunža zas nezapomenutelné Bunžolé).
Pojďme si teď trochu povídat o dvou nejznámějších typech mladých vín, jež jsou u nás dostupná, tedy o Beaujolais nouveau a o Svatomartinských vínech.
Kde se tu vlastně tahle vína vzala?
Beaujolais čili božolé
O Beaujolais nouveau se ví, že existuje už poměrně dlouho; v podstatě odedávna se v kraji kolem Lyonu (a tedy i v oblasti Beaujolais) všichni těšili na nové mladé víno, jež dokázalo bryskně prosvětlit chladné podzimní dny. Ovšem oficiální uznání (a patřičnou regulaci) mu Union Interprofessional des Vins de Beaujolais (UIVB) udělila až v roce 1951. Tehdy, 15. listopadu 1951, se zrodil počínající světový fenomén: Beaujolais nouveau. Od té doby se díky skvěle nastavenému marketingu jeho produkce vyšplhala na současných zhruba 45 milionů lahví každý rok.
Druhým, neméně důležitým datem "zrodu tradice" je rok 1985, kdy bylo striktně stanoveno, že Beaujolais nouveau se bude podávat vždy od třetího listopadového čtvrtka. Od té doby se milovníci mladého vína (a hlavně milovníci tradice) už celé týdny předem těší, až nastane ten slavný čtvrtek. Ve Francii ho ctí "věrně a oddaně", asi jako v Americe Den vlajky nebo jako v Německu pivní Oktoberfest. Také mimo Francii, ve všech koutech světa, existuje celá velká komunita, které je naprosto jasné, že jedním z nevýznamnějších dní v roce je Třetí Čtvrtek. Tedy třetí listopadový čtvrtek. Největší čtvrtek v roce.
A jak je to se Svatomartinským?
Populární nováček
Mladé víno, které se na našem území začínalo pít po svátku svatého Martina, je záležitost vlastně velmi nová, ale přitom zároveň i stará. Jak to?
Pít mladé víno v polovině listopadu bylo v českých a moravských zemích přirozeně známé odpradávna, od doby, co se tu začala vinná réva více pěstovat. Některé prameny dokonce tvrdí, že už z doby císaře Josefa II. existují dochované záznamy o tom, že pracovníci na vinicích každoročně oslavili konec své námezdné služby právě na svatého Martina (11. 11.) pohárkem mladého vína.
Když se na věc podíváme blíže, zjistíme, že o skutečnou historii v tomto případě zrovna nejde. Jistá souvislost tu ovšem přece jen je: V čase kolem svátku svatého Martina skutečně služba končila a mladé víno v té době už bylo hotové. A Josef II.? Ten se na vzniku "tradice" podílel jaksi mimoděk, nevědomky ‒ tím, že roku 1784 vydal určité zákonné normy, jimiž upravoval možnost prodeje různých zemědělských produktů, a tedy i vína, a to právě k datu 11. 11., kdy má svátek populární svatý Martin.
Popravdě se tudíž nedá tvrdit, že existuje jakýsi pradávný obyčej pití Svatomartinského vína. Mladé víno se v polovině listopadu sice pije, ale záležitost známá jako "Svatomartinská tradice" je věc veskrze novodobá. Nutno ovšem dodat, že ačkoli je takto nová (zavedena byla teprve v 21. století), je nesmírně populární a rychle se šíří.
Svatomartinské víno teď můžete ochutnat v mnoha vinařstvích a vinotékách v několika zemích. Nejednou je s ním spojena ještě jiná tradice, tentokrát již skutečně stará a nedávno obnovená, totiž Martinské hody s jejich typickou zlatavou pochoutkou, svatomartinskou husou.
Co že to vlastně pijeme?
Opusťme teď sféru "historie" a zaměřme se na to, co se bezprostředně týká současných mladých vín. Tedy předně: Které odrůdy můžete ochutnat pod názvy Beaujolais nouveau a Svatomartinské?
Zatímco u Beaujolais přichází v úvahu jen jedna jediná odrůda, a sice Gamay, u Svatomartinského máte na výběr: Bílým Svatomartinským může být Muškát moravský, Müller Thurgau či Veltlínské červené rané, červeným Modrý Portugal a Svatovavřinecké a růžovým rovněž Modrý Portugal a Svatovavřinecké, a jako novota byla letos pro růžové víno přidána ještě odrůda Zweigeltrebe.
Má-li být víno zařazeno mezi Svatomartinská, musí být jako takové do konce srpna řádně přihlášeno a potom musí vyhovovat jistým pevně daným podmínkám:
- Jeho producentem je registrovaný vinař (dle
zákona č.
275/1997 Sb.).
- Musí být
vyrobeno pouze z uvedených odrůd (buď jako odrůdové víno,
nebo jako cuvée).
- Musí projít
hodnocením nezávislé komise VF ČR (sledují se senzorické
parametry, hodnotí se standardním stobodovým systémem, licenci
obdrží to, jež získá minimálně 78 bodů).
- Musí být zaplacen poplatek za přihlášku k hodnocení
vína (a později také poplatek za každou vyprodukovanou lahev).
Aby si mohl každý milovník Svatomartinského být skutečně jistý, že pije jen nefalšované, kvalitní certifikované víno, provádí Vinařský fond také pravidelné kontroly Svatomartinských vín uvedených do prodeje. Dokonce loni zavedl jako novinku to, že ode všech schválených vín jsou odebrány vzorky, jež se pro případ potřeby uloží v Národním vinařském fondu.
Vivat vinum iuvene!
Jaké tedy bude to letošní Svatomartinské? Odhaduje se, že počet zastoupených vinařů se přiblíží dvěma stům a počet přihlášených vzorků přesáhne pět set. A to už je dost na pořádnou slavnost, na skutečný celonárodní vinný festival.
Až tedy jedenáctého listopadu odbijí hodiny jedenáctou, nastane slavný čas letošních mladých vín, především Svatomartinského. Těšme se!
BOX 1:
Nouveau, nebo Primeur?
Označení "nouveau" je zvláště u beaujolais někdy nahrazeno označením "Primeur". První název se původně vztahoval obecně na mladé letošní víno, druhý byl určen pro víno vyrobené zvláštním postupem, kdy hrozny nebyly lisovány a přistoupilo se k velmi rychlému čtyřdennímu kvašení. Při dobrém zacházení se toto víno mohlo konzumovat po dobu až šesti měsíců. Podle oficiální vinařské terminologie (evropské, a tedy i české) se dnes od tohoto striktního rozlišování upouští a oba pojmy splývají.
BOX 2:
Historie stará "dlouhých" 13 let
Ochranná známka názvu "Svatomartinské" byla zaregistrována v roce 2000. V roce 2005 ji od valtického vinaře Jiřího Kopečka odkoupil Vinařský fond. Ten stanovil závazná pravidla pro "Svatomartinské".
Ze Svatomartinského vína se velmi rychle stala skutečně slavnostní, vyhlížená záležitost. Svatomartinské se dnes těší oblibě také v Rakousku, Německu a hlavně na Slovensku. Pro tamější vínomily je proto skutečnou ránou, že se letos nedočkají bratislavského koštu Svatomartinského vína, na nějž si už od roku 2009 zvykli. Od 8. do 10. 11. sice na Staré tržnici proběhne Svätokatarínska koštovka, ale přece jen ‒ bez Svatomartinského bude letošní vinařský podzim v Bratislavě neúplný.
BOX 3:
Za třináct let vzrůst na dvacetinásobek!
Že je Svatomartinské vděčným dítkem svých tvůrců, to dokazuje jeho úžasný rozmach. V roce svého zrodu se celé Svatomartinské vešlo zhruba do 125 000 lahví. Loni to bylo přes dva miliony a letos? Někdo odhaduje dva a půl, někdo dokonce tvrdí, že ho bude až ke třem milionům!
Foie gras pro časopis "Víno a styl"
Fenomén zvaný foie gras
Foie gras. Elegantní název pro zvláštní lahůdku ‒ hebkou, zvláštní a vášnivě milovanou.
Foie gras jsou tradiční pochoutkou, již znali už staří Egypťané.
Podle čeho byste měli vybírat
U foie gras, podobně jako třeba u vajíček, se sleduje v první řadě velikost. Existuje několik sort foie gras, hodnotí se velikost a kvalita. Do nejvyšší třídy patří játra o hmotnosti kolem půl kilogramu, přesná čísla se v jednotlivých zemích liší. Druhým kritériem je kvalita, při ní se sleduje žilnatina. Ideální je řídká síť z tenkých cévek, pak je pokrm jemný a hodně světlý.
Když si foie gras koupíte, zajistěte jim trvale nízkou teplotu. Máte přece v ruce potravinu, která je poměrně luxusní a která velmi lehce podlehne zkáze. Chlad je pro ni tak důležitý, že se s ním začíná už od samotného začátku: Výrobce totiž nejprve prudce zchladí celou poraženou kachnu či husu, teprve potom v chlazené místnosti vyndá játra. Ta si při tomto postupu zachovají pevnost a přirozený tvar. Je samozřejmé, že i nadále je třeba udržovat je při konstantní teplotě zhruba 4 °C.
Není těžké je připravit, když víte, jak na to
Kdo už někdy o foie gras slyšel a teď se chystá je poprvé připravit a ochutnat, je většinou plný očekávání a zvědavosti.
Práce s nimi není nijak obtížná, jen je teba dát pozor na určité zásady. Je to podobné jako u jiných specialit, prostě "všechno chce své".
První věc, kterou potřebujete mít na paměti, je skutečnost, že foie gras jsou nesmírně "intenzivní". Velmi tučná, velmi sytá. Proto si je musíme dopřát jen v malých dávkách, jako dobrůtku, delikatesku. Jako doplněk jiného jídla, ne jako hlavní chod oběda.
Skuteční profesionálové dokážou foie gras připravit na mnoho způsobů: pečená, restovaná, sázená, zpracovaná do paštičky nebo pěny, jak je libo. Existují desítky, stovky receptů, některé i hodně výstřední.
Budete ctít tradici?
Zdaleka nejčastější a nejuznávanější jsou dva typy tradiční úpravy: buď foie gras teplá ve formě malých plátků, anebo studená ‒ připravují se den či dva dopředu, vaří se zlehka, při nízké teplotě v klasické terrince, pak se nechají vystydnout a před podáváním se ještě vychladí.
Na prvně jmenované, tedy teplé pokrmy, které při přípravě vyžadují vyšší teplotu (například restované plátky), se lépe hodí kachní foie gras, kdežto pro přípravu při nižší teplotě jsou vhodnější ta husí, s vyšším obsahem tuku. Kdybyste totiž chtěli husí foie gras restovat, výrazně by ztratila na kvalitě, a tedy chuti, protože jejich tuk by se z velké části rozpustil a vytekl by, a vy byste tak přišli o tu nenapodobitelnou hebkost a vláčnost foie gras.
Přípravné práce: Hlavně pomalu a táhle
Když jste zvolili ten pravý recept, můžete se pustit do přípravy. Ze všeho nejdřív potřebujete zbavit játra žilek. Snáze to půjde, když játra necháte pomalu ohřát na pokojovou teplotu. Tak cévky snadněji vytáhnete i zvnitřku jater, ovšem je tu zase nebezpečí, že játra trochu potrháte ‒ když se zahřejí, jsou totiž podstatně křehčí. A to je problém: Z potrhaných jatýrek totiž už těžko uděláte pěkné plátky, a nabídnout místo plátků jen jakousi nevzhlednou drť, to byste určitě nechtěli. Také pro přípravu v terrince je lepší mít játra pokud možno neporušená, z těch potrhaných totiž vyteče velké množství lahodného tuku, a chuť i struktura pokrmu se tím nevratně změní. Bude to od vás tedy chtít trochu šikovnosti a opatrnosti, které se ale rozhodně vyplatí. Při vytahování cévek platí v podstatě jediné pravidlo. Pracujte pomalu, táhlým, pozvolným pohybem, hlavně žádné "trhání". Někdo pro tuto činnost používá pinzetu, někdo raději spoléhá na vlastní prsty. Je na vás, co si vyberete, zda játra necháte ohřát, nebo budete pracovat za studena, a zda použijete pinzetu, nebo šikovné prsty.
Snad jen s jatýrky určenými pro restování si nemusíte dát tolik práce: Když některé cévky nepůjdou snadno vytáhnout, prostě je v játrech nechte, u správně orestovaného plátku nebudou vidět, a důležitější je celistvost, neporušenost plátku.
Tepelná úprava: Velmi pomalu, velmi zprudka
Jak už jsme se zmínili, při přípravě foie gras se nejčastěji setkáte s dvěma hraničními polohami: Připravujete buď pomalu za hodně nízké teploty (to v terrince), nebo naopak zprudka, hodně rychle při vysoké teplotě (to při restování).
V našich končinách je oblíbenější restování; pokud se do něj pustíte i vy, musíte jen dát pozor na totéž jako u běžných jater: Budete muset odhadnout, kdy je ten přesný okamžik pro ukončení tepelné úpravy. Povrch má být zlatý a křupavý, vnitřek šťavnatý, hladký a hebký. Přesný čas restování není možné striktně dát, spíše se spoléhejte na své kuchařské zkušenosti. Mnozí profesionálové i u restování dají na "pocit ruky" ‒ trošku plátek zmáčknou, a ze zkušenosti vědí, jestli "ještě", anebo "už!".
Příprava v terrince tuto zručnost nevyžaduje, tam jde spíš o trpělivost, vaříte totiž skutečně pomaloučku, nejlépe ve vodní lázni (doporučuje se teplota trouby kolem 130 °C, pak jsou foie gras v přikryté terrince zpracovávána teplotou necelých 80 °C), a ještě pak potřebujete aspoň dva dny na "uležení" v chladnu. Ideální pro tuto přípravu je, když máte litinovou terrinku s hodně silnými stěnami, ta teplo distribuuje krásně rovnoměrně. Můžete samozřejmě použít i porcelán či keramiku, ovšem už to není ono. Výsledný pokrm má mít něžně růžovou barvu a hedvábnou až krémovitou konzistenci.
BOX1:
Na slano i na sladko, a ještě jako foidka
Je až neuvěřitelné, co všechno dokáží z foie gras mistři kuchaři připravit. Prodávají se tak třeba
foie-grasové polévky, saláty, pečínky, paštičky a croissanty, sýrové koláčky nebo třeba ústřice s foie gras.
Ze sladkých pokrmů patří k nejoblíbenějším koblihy s foie-grasovým krémem, foie-grasové karamelky, oplatky a koláče, zmrzlina, čokoládky, cukrová vata.
A jako extrém pro skutečné fanoušky foie gras je k mání také takzvaná FOIDKA neboli alkoholický koktejl, kde hlavní ingrediencí je vodka, v níž byla foie gras 24 hodin namočena…
BOX2:
Lahodná nutriční originalita
Foie gras jsou takzvaná "ztučnělá játra vodních ptáků". Znamená to, že oproti běžným játrům jsou tato jatýrka výraně světlejší, mají zlatavou, jemně narůžovělou barvu. Obsahují ovšem neuvěřitelných 50 % tuku ‒ pro srovnání, běžná játra ho mají zhruba 5 %. Jejich chuť je neuvěřitelně lahodná, hebká, nezaměnitelná.
BOX3:
Překvapení pro chuťové pohárky vašich hostů
Budete potřebovat:
Asi půl kilogramu foie gras
10 g soli
1 g bílého pepře
2 lžíce koňaku nebo portského
oblíbené koření či bylinky
1. Nejprve opatrně odstraňte cévy a hořké části jater a dejte pozor, abyste nepoškodili laloky.
2. Celou dobrotu posolte a popepřete a ochuťte kořením či bylinkami. Těch ovšem přidejte jen skutečně malé množství, aby svou výrazností nepřehlušily delikátní chuť jatýrek. Když se obejdete úplně bez nich, budou moci vaše sametové foie gras lépe vyniknout. Můžete také přidat 1 g cukru. Pak játra opatrně přeneste do terakotové terriny a jemně přimáčkněte. Navrch na játra nalijte alkohol. Zakryjte fólií a nechte foie gras naložená v koření a alkoholu v chladnu 24 hodin.
3. Druhý den odstraňte fólii a přikryjte misku pokličkou. Vařte v troubě ve vodní lázni při teplotě 200 °C po dobu 45 minut. Po uvaření nechte vychladnout na pracovní desce a potom vložte do chladničky.
4. Za jeden či dva dny v lednici jsou vaše foie gras připravena. Pokud je s hosty nesníte hned, vydrží vám v chladničce ještě i týden.
Gésiers de canard confits, 1 boȋte 400 g
Émincez les gésiers confits et faites-les
revenir doucement à
la poêle
jusqu´à
les rendre un peu dorés.
Foie gras. Elegantní název pro zvláštní lahůdku ‒ hebkou, zvláštní a vášnivě milovanou.
Foie gras jsou tradiční pochoutkou, již znali už staří Egypťané.
Podle čeho byste měli vybírat
U foie gras, podobně jako třeba u vajíček, se sleduje v první řadě velikost. Existuje několik sort foie gras, hodnotí se velikost a kvalita. Do nejvyšší třídy patří játra o hmotnosti kolem půl kilogramu, přesná čísla se v jednotlivých zemích liší. Druhým kritériem je kvalita, při ní se sleduje žilnatina. Ideální je řídká síť z tenkých cévek, pak je pokrm jemný a hodně světlý.
Když si foie gras koupíte, zajistěte jim trvale nízkou teplotu. Máte přece v ruce potravinu, která je poměrně luxusní a která velmi lehce podlehne zkáze. Chlad je pro ni tak důležitý, že se s ním začíná už od samotného začátku: Výrobce totiž nejprve prudce zchladí celou poraženou kachnu či husu, teprve potom v chlazené místnosti vyndá játra. Ta si při tomto postupu zachovají pevnost a přirozený tvar. Je samozřejmé, že i nadále je třeba udržovat je při konstantní teplotě zhruba 4 °C.
Není těžké je připravit, když víte, jak na to
Kdo už někdy o foie gras slyšel a teď se chystá je poprvé připravit a ochutnat, je většinou plný očekávání a zvědavosti.
Práce s nimi není nijak obtížná, jen je teba dát pozor na určité zásady. Je to podobné jako u jiných specialit, prostě "všechno chce své".
První věc, kterou potřebujete mít na paměti, je skutečnost, že foie gras jsou nesmírně "intenzivní". Velmi tučná, velmi sytá. Proto si je musíme dopřát jen v malých dávkách, jako dobrůtku, delikatesku. Jako doplněk jiného jídla, ne jako hlavní chod oběda.
Skuteční profesionálové dokážou foie gras připravit na mnoho způsobů: pečená, restovaná, sázená, zpracovaná do paštičky nebo pěny, jak je libo. Existují desítky, stovky receptů, některé i hodně výstřední.
Budete ctít tradici?
Zdaleka nejčastější a nejuznávanější jsou dva typy tradiční úpravy: buď foie gras teplá ve formě malých plátků, anebo studená ‒ připravují se den či dva dopředu, vaří se zlehka, při nízké teplotě v klasické terrince, pak se nechají vystydnout a před podáváním se ještě vychladí.
Na prvně jmenované, tedy teplé pokrmy, které při přípravě vyžadují vyšší teplotu (například restované plátky), se lépe hodí kachní foie gras, kdežto pro přípravu při nižší teplotě jsou vhodnější ta husí, s vyšším obsahem tuku. Kdybyste totiž chtěli husí foie gras restovat, výrazně by ztratila na kvalitě, a tedy chuti, protože jejich tuk by se z velké části rozpustil a vytekl by, a vy byste tak přišli o tu nenapodobitelnou hebkost a vláčnost foie gras.
Přípravné práce: Hlavně pomalu a táhle
Když jste zvolili ten pravý recept, můžete se pustit do přípravy. Ze všeho nejdřív potřebujete zbavit játra žilek. Snáze to půjde, když játra necháte pomalu ohřát na pokojovou teplotu. Tak cévky snadněji vytáhnete i zvnitřku jater, ovšem je tu zase nebezpečí, že játra trochu potrháte ‒ když se zahřejí, jsou totiž podstatně křehčí. A to je problém: Z potrhaných jatýrek totiž už těžko uděláte pěkné plátky, a nabídnout místo plátků jen jakousi nevzhlednou drť, to byste určitě nechtěli. Také pro přípravu v terrince je lepší mít játra pokud možno neporušená, z těch potrhaných totiž vyteče velké množství lahodného tuku, a chuť i struktura pokrmu se tím nevratně změní. Bude to od vás tedy chtít trochu šikovnosti a opatrnosti, které se ale rozhodně vyplatí. Při vytahování cévek platí v podstatě jediné pravidlo. Pracujte pomalu, táhlým, pozvolným pohybem, hlavně žádné "trhání". Někdo pro tuto činnost používá pinzetu, někdo raději spoléhá na vlastní prsty. Je na vás, co si vyberete, zda játra necháte ohřát, nebo budete pracovat za studena, a zda použijete pinzetu, nebo šikovné prsty.
Snad jen s jatýrky určenými pro restování si nemusíte dát tolik práce: Když některé cévky nepůjdou snadno vytáhnout, prostě je v játrech nechte, u správně orestovaného plátku nebudou vidět, a důležitější je celistvost, neporušenost plátku.
Tepelná úprava: Velmi pomalu, velmi zprudka
Jak už jsme se zmínili, při přípravě foie gras se nejčastěji setkáte s dvěma hraničními polohami: Připravujete buď pomalu za hodně nízké teploty (to v terrince), nebo naopak zprudka, hodně rychle při vysoké teplotě (to při restování).
V našich končinách je oblíbenější restování; pokud se do něj pustíte i vy, musíte jen dát pozor na totéž jako u běžných jater: Budete muset odhadnout, kdy je ten přesný okamžik pro ukončení tepelné úpravy. Povrch má být zlatý a křupavý, vnitřek šťavnatý, hladký a hebký. Přesný čas restování není možné striktně dát, spíše se spoléhejte na své kuchařské zkušenosti. Mnozí profesionálové i u restování dají na "pocit ruky" ‒ trošku plátek zmáčknou, a ze zkušenosti vědí, jestli "ještě", anebo "už!".
Příprava v terrince tuto zručnost nevyžaduje, tam jde spíš o trpělivost, vaříte totiž skutečně pomaloučku, nejlépe ve vodní lázni (doporučuje se teplota trouby kolem 130 °C, pak jsou foie gras v přikryté terrince zpracovávána teplotou necelých 80 °C), a ještě pak potřebujete aspoň dva dny na "uležení" v chladnu. Ideální pro tuto přípravu je, když máte litinovou terrinku s hodně silnými stěnami, ta teplo distribuuje krásně rovnoměrně. Můžete samozřejmě použít i porcelán či keramiku, ovšem už to není ono. Výsledný pokrm má mít něžně růžovou barvu a hedvábnou až krémovitou konzistenci.
BOX1:
Na slano i na sladko, a ještě jako foidka
Je až neuvěřitelné, co všechno dokáží z foie gras mistři kuchaři připravit. Prodávají se tak třeba
foie-grasové polévky, saláty, pečínky, paštičky a croissanty, sýrové koláčky nebo třeba ústřice s foie gras.
Ze sladkých pokrmů patří k nejoblíbenějším koblihy s foie-grasovým krémem, foie-grasové karamelky, oplatky a koláče, zmrzlina, čokoládky, cukrová vata.
A jako extrém pro skutečné fanoušky foie gras je k mání také takzvaná FOIDKA neboli alkoholický koktejl, kde hlavní ingrediencí je vodka, v níž byla foie gras 24 hodin namočena…
BOX2:
Lahodná nutriční originalita
Foie gras jsou takzvaná "ztučnělá játra vodních ptáků". Znamená to, že oproti běžným játrům jsou tato jatýrka výraně světlejší, mají zlatavou, jemně narůžovělou barvu. Obsahují ovšem neuvěřitelných 50 % tuku ‒ pro srovnání, běžná játra ho mají zhruba 5 %. Jejich chuť je neuvěřitelně lahodná, hebká, nezaměnitelná.
BOX3:
Překvapení pro chuťové pohárky vašich hostů
Budete potřebovat:
Asi půl kilogramu foie gras
10 g soli
1 g bílého pepře
2 lžíce koňaku nebo portského
oblíbené koření či bylinky
1. Nejprve opatrně odstraňte cévy a hořké části jater a dejte pozor, abyste nepoškodili laloky.
2. Celou dobrotu posolte a popepřete a ochuťte kořením či bylinkami. Těch ovšem přidejte jen skutečně malé množství, aby svou výrazností nepřehlušily delikátní chuť jatýrek. Když se obejdete úplně bez nich, budou moci vaše sametové foie gras lépe vyniknout. Můžete také přidat 1 g cukru. Pak játra opatrně přeneste do terakotové terriny a jemně přimáčkněte. Navrch na játra nalijte alkohol. Zakryjte fólií a nechte foie gras naložená v koření a alkoholu v chladnu 24 hodin.
3. Druhý den odstraňte fólii a přikryjte misku pokličkou. Vařte v troubě ve vodní lázni při teplotě 200 °C po dobu 45 minut. Po uvaření nechte vychladnout na pracovní desce a potom vložte do chladničky.
4. Za jeden či dva dny v lednici jsou vaše foie gras připravena. Pokud je s hosty nesníte hned, vydrží vám v chladničce ještě i týden.
(zdroj: http://www.thefoiegras.co.uk/)
BOX4:
Salade quercynoise
Votre marché (4 personnes)
1 laitue feuille de chȇne
ou mesclunGésiers de canard confits, 1 boȋte 400 g
magret de canard (séché, fumé) env. 90 g en
tranches fines
cerneaux de noix en sachet 150 g
huile, vinaigre, sel, poivre
décor à
volonté: tomates-cerises, ciboulette ou persil
Confectionnes la
sauce vinaigrette. Répartissez la salade lavée et égouttée sur
les assiettes.
Disposez en
rosace les tranches de magret de canard, ajoutez au centre des
assiettes les gésiers encore tièdes puis quelques cerneaux de noix.
Versez la sauce
vinaigrette juste au moment de servir.
(zdroj:
http://www.valette.fr/)
Čokoláda pro "Víno a styl"
Čokoláda,
sladká klasika
Jak
mnozí z nás vědí, čokoláda pochází
ze střední Ameriky, ale už hodně dlouho je oblíbená v podstatě
po celém světě. Nejprve se v 16. století dostala do
Španělsku, kde zachutnala členům panovnické rodiny. Pak se jako
"součást věna" princezny Anny dostala do Francie, a její
specifická chuť slavila na královském dvoře úspěch. Z Francie
se potom tento zvláštní nápoj ‒
neboť do té doby byla čokoláda známa pouze v tekutém stavu
‒
rozšiřoval dál, až se zakrátko stala doslova módní
záležitostí, jíž podlehla celá Evropa, a posléze i vzdálenější
krajiny.
Dnes
známe čokoládu v tolika různých podobách, že si na
všechny asi jen těžko vzpomeneme. Tekutou čokoládu známe hustou
jako krém, anebo řídkou jako káva. Pevná čokoláda se dnes
vyrábí v ohromném množství příchutí, a když se ještě
přidají různé náplně a kombinace, je toho tolik, že už by to
skoro vydalo na založení samostatného vědního oboru.
Xocoatl,
hořká voda
Jméno,
pod kterým tuhle sladkost všichni známe, je stejně nezaměnitelné
jako ona sama, a když mít budete někde na cestách chuť na
čokoládu, je docela dobře možné, že se po ní doptáte i bez
znalosti místního jazyka. Její název je totiž ve většině
dnešních řečí hodně podobný.
V Německu
je to Schokolade, v anglicky mluvících zemích Chocolate. Ve
švédštině a v malajštině vypadá její název tak, jako
byste chtěli vyjádřit, že pro vás představuje něco cenného,
zní totiž jako "čokoláda" a "poklad" zároveň:
"Choklad" a "Coklat". A kdybyste procházeli
jednotlivé další světové jazyky jeden po druhém, v drtivé
většině případů byste zas a znovu slyšeli podobné
pojmenování. Všechny tyto názvy vznikly převzetím a upravením
původního mayského slova xocoatl.
To znamenalo "hořká voda", protože čokoláda ve své
původní podobě nebyla vůbec slazená. Šlo tenkrát o řídký
nápoj ochucovaný často přidáním chilli či pepře.
Jak
se čokoláda v Evropě proměňovala
Jako
letopočet, kdy se čokoláda poprvé objevila v Evropě, se
udává rok 1528. Dovezl ji známý dobyvatel Hernando Cortéz, jemuž
ji před odjezdem z Ameriky nabídl jako pohoštění poslední
aztécký vládce Montezuma. Tenkrát se ovšem jednalo o ten
zmíněný hořký povzbuzující nápoj.
V tekutém
stavu se čokoláda vyskytovala ještě hodně dlouho, i když
už byla většinou slazená. Slazení bylo prvním krůčkem na
cestě k dnešní čokoládě, dalším pak bylo anglické
"vylepšení" v podobě toho, že namísto ve vodě se
čokoláda (či spíš kakaová hmota) začala rozmíchávat v mléce
či smetaně.
Teprve
v roce 1674 začala být k mání první čokoláda, která
se dala kousat. Vyrobili ji ve Španělsku a byla tak úspěšná, že
se rychle rozšířila i do dalších zemí. Tam se posléze
čokoládníci (jak se výrobcům čokolády historicky říká)
začali předhánět ve snahách vytvořit ještě lepší, a
nejlepší pevnou čokoládu.
Dnes
je na trhu takové ohromné množství čokolád a kakaových
výrobků, že bude možná na místě zmínit se o tom, co
vlastně je "pravá" čokoláda.
Co
je, a co není čokoláda
Oficiální
definice říká, že "čokoláda je směs kakaové hmoty, která
vznikne úpravou fermentovaných a usušených semen kakaovníku,
cukru a kakaového másla, přičemž její jakost je dána vzájemným
poměrem kakaové hmoty a cukru.
Tato
definice je pro nás, spotřebitele, poměrně důležitá. Díky ní
totiž lehce poznáme, zda to, co chceme v obchodě koupit, je
skutečná čokoláda, anebo zda se jedná o jiný výrobek,
o takzvanou náhražku.
V klasické
podobě čokoládové tabulky se totiž vyskytují i výrobky ze
zcela jiných surovin, než jsou kakaové boby.
Jakou
pochutinu máte zrovna v ruce, to poznáte většinou z údajů
na obalu.
Skutečně
"čokoládový" výrobek musí obsahovat určité přesně
dané množství kakaové sušiny, kakaového másla, mléčné
sušiny a mléčného tuku. U hořké čokolády se tak v EU
požaduje 43 % kakaové sušiny při obsahu alespoň 26 %
kakaového másla (mléčné složky nepřicházejí v úvahu,
do hořké se mléko nepřidává), u mléčné čokolády je
vyžadováno 30 % kakaové sušiny a 18 % mléčné sušiny
při obsahu nejméně 4,5 % mléčného tuku.
U náhražek
je naproti tomu běžné, že obsahují místo kakaového másla
nejrůznější levné rostlinné tuky a třeba jen 5 %
kakaového prášku. Někdy jde ovšem o náhražku tak totální,
že kakao neobsahuje vůbec, a místo něho používá velmi levné,
podřadné suroviny.
Jistě,
i v kategorii náhražek se někdy najde cukrovinka, která
chutná řekněme uspokojivě. Ovšem skutečný požitek z kvalitní
čokolády je nenahraditelný.
Zlomte
si svou čokoládu, poznáte její kvalitu
Existuje
několik věcí, které bychom měli hlídat, když si vybíráme
čokoládu a chceme koupit tu, která je opravdu kvalitní. Většinou
se doporučuje sledovat tato čtyři hlediska:
1.
Zjistěte
si cenu:
Když je cena vyšší, ještě to samozřejmě nutně neznamená, že
daná čokoláda je kvalitní, ale jistý ukazatel to přece jen je.
Nikdy nedoufejte, že v čokoládě je možné pořídit "za
málo peněz hodně muziky", tedy že náhodou můžete najít
kvalitní čokoládu za velmi nízkou cenu. Nedejte se mýlit,
nenajdete ji.
2.
Čtěte
deklarované složení.
"Lepší" hořká čokoláda se skládá převážně
z kakaových součástí (kakaová hmota, kakové máslo),
přičemž ostatní složky (sladidla, aromata, lecitin a další
doplňky) musí být ve výrazné menšině. Nepřípustné jsou
"náhražky" či doplňky typu soji, syrovátky nebo jiných
tuků, než je kakaové máslo. Mléčná čokoláda má obsahovat
minimálně 10 % kakaové hmoty, 20 % kakaového másla,
50 % cukrů a 20 % sušeného mléka. Bílá čokoláda je
z tohoto hlediska nejjednodušší, má obsahovat pouze kakaové
máslo, sušené plnotučné mléko a cukr, v různém poměru.
3.
Nehledejte
ji v hypermarketu.
Ne, toto není součást "tažení proti řetězcům", to
je prostě konstatování faktu: Vysoce jakostní čokoládu koupíte
buď u výrobce, nebo ve specializované prodejně, anebo ještě
na internetu, a tam opět u specialistů.
4.
Sledujte
datum výroby a skladovací podmínky.
Tato zásada platí u čokolády naprosto stejně jako u všech
jiných potravin, není třeba ji doširoka rozvádět. Jen je možná
na místě upozornění: Známý šedý povlak na povrchu čokolády
většinou neznamená, že je čokoláda stará (nebo dokonce
zkažená), jde jen o důsledek špatného zacházení. Ostatně,
můžete si to doma zkusit sami: Vystavte pěknou lesklou čokoládu
prudkému teplotnímu šoku teplo-chlad, a sami uvidíte. Obsažené
kakaové máslo (a někdy i jiné součásti čokolády) se
usadí na povrchu v oné typické tenké vrstvičce.
Toto
jsou tedy obecně doporučovaná kriteria vypovídající o kvalitě
čokolády. My vás ovšem upozorníme ještě na další dva
důležité detaily: Za prvé (a celkově vlastně za páté), hodně
se dozvíte, když čokoládovou tabulku prostě vezmete do ruky a
zlomíte. Máte-li v ruce kvalitní čokoládu, pak bude zlomení
pěkně slyšet, a zlom sám musí být "čistý". Jestliže
se vaše čokoládová tabulka ohýbá, není to "ta správná"
čokoláda. Podobně ovšem není známkou kvality ani to, když se
po zlomení rozdrobí na víc kousků.
Druhým
přidaným kriteriem jakosti čokolády je původ. Není totiž
kakaovník jako kakaovník, a vězte, že ty nejkvalitnější
čokolády na svém obalu hrdě uvádějí informaci, z kterého
kakaovníku byla právě tahle tabulka vyrobena. Když si tedy na
etiketě přečtete například, že pochoutka byla vyrobena z bobů
kakaovníku skupiny Criollo, variety Porcelana či Chuao, neváhejte
a kupte! To je totiž celosvětově to nejlepší, co dnes lze
v čokoládě dostat.
Jak
se čokoláda "vaří"
Na
samém počátku je tropický strom kakovník (Theobroma
cacao).
Původně pochází ze Střední Ameriky, ale postupně se jeho
pěstování rozšířilo do mnoha zemí tropického pásu. Dnes se
na plantážích pěstují v drtivé většině tři odrůdy
kakaovníků: dvě původní a jeden hybrid. Původními kakaovníky
jsou jemný, ušlechtilý Criollo (pro luxusní čokolády,
nejznámější variety jsme už zmínili) a robustní Forastero
(z něho se vyrábí asi 80 % všech čokolád). Kakaovníky
skupiny Forastero jsou obecně považovány levnější, ovšem
i v této skupině existují variety, které jsou velmi
lahodné a aromatické; z nich nejvíce ceněné se jmenují
Amelonado a Arriba.
V omezené
míře se pěstuje také hybrid, který je potomkem jmenovaných
dvou. Dostal název Trinitario a stejně jako Criollo se na světové
produkci čokolády podílí asi z deseti procent.
Boby
jsou nejprve bílé
Plody
kakaovníku jsou velké tobolky proměnlivé barvy: Mohou být
fialové, hnědé, krémové i zelenkavé. Zvláštní je na
nich víc věcí, ovšem něčím zaujmou hned na první pohled:
Nerostou totiž, jak bychom čekali, klasicky na větvích ‒
vyrůstají přímo z kmene stromu. Velká zralá tobolka
kakaovníku může vážit až půl kilogramu a měřit až 25
centimetrů.
Uvnitř
každé tobolky jsou ukryté kakaové boby. Po vyjmutí z tobolky
vypadají zcela jinak, než jak je běžně známe: Jsou bílé a
hořké. Je třeba je nejprve nechat fermentovat, teprve potom
získají svou typickou hnědou barvu a příjemnou vůni. Fermentace
trvá asi tři dny a probíhá venku, na velkých hromadách.
Když
je fermentace dokončena, musí se boby dostatečně rychle usušit.
Také sušení probíhá venku, na slunci a čerstvém vzduchu. Tyto
dvě počáteční fáze zpracování kakaových bobů, fermentace a
sušení, se odehrávají ještě na plantáži.
Rozhodující
je pražení a konšování
Usušené
fermentované boby se potom převážejí v pytlích k dalšímu
zpracování. V továrně je potřeba boby přebrat, vytřídit
a vyčistit. A pak přijde ta část přípravy, která je pro
výslednou kvalitu budoucí čokolády klíčová, totiž pražení.
Kakaové
boby se praží zhruba 30 minut při teplotě 80‒130 °C.
Následně se boby musí podrtit, přičemž se zbavují
nepoživatelných tvrdých slupek. Vzápětí přichází na řadu
mletí, při němž se kakaová hmota zároveň zahřívá a mění
se v poddajnou kaši. Výsledkem je materiál zvaný kakaová
hmota.
K
hotové hladké teplé kakaové hmotě je teď třeba přidat další
součásti čokolády: kakaové máslo, cukr a emulgátory.
Předposlední
fází přípravy je takzvané konšování. To je proces, díky
němuž je dnešní čokoláda tak hladká a hebká, jak ji známe.
Konšovat
v podstatě znamená dále čokoládu hníst, mísit a mělnit
po dobu několika dní. V této fázi se do čokolády také
přidávají v malém množství některé jemné příchutě:
vanilka, hřebíček, skořice.
Po
konšování už je čokoláda téměř hotová. Zbývá absolvovat
jen jedinou, poslední fázi výroby, jíž je takzvané temperování,
a je hotovo. Čokoláda je připravena k nalití do formy,
případně k plnění, dražování a leštění.
Takto
vyrobená čokoláda už má hodně daleko do bývalé "hořké
vody", jak ji znal náčelník Montezuma. Byl by asi překvapen,
kdyby mohl ochutnat dnešní tabulkovou čokoládu, a ještě víc by
ho možná překvapilo, kdyby se dozvěděl, kolik čokolády se
v současné době v různých koutech světa vyrobí a sní
či vypije.
Celosvětově
je totiž každý rok zkonzumována čokoláda a další kakaové
výrobky o hmotnosti 3 700 000 tun a jejich cena je
přibližně 110 miliard dolarů. Pomyslný žebříček spotřebitelů
vedou Švýcaři s každoročními 12 kilogramy snědené
čokolády na hlavu, následují Rakousko, Irsko, Německo, Norsko.
Češi se drží zlatého průměru ‒
každý z nás sní za rok "jen" něco kolem 5,5
kilogramu.
Zdravotní
pro a proti
Čokoláda
je tedy lahodná a všeobecně oblíbená, ale má i poměrně
hodně odpůrců. Bývají to často lidé zaměření na zdravý
životní styl, jimž vadí vysoký obsah cukrů a tuků v čokoládě.
Pojďme se tedy alespoň letmo podívat, co skutečně čokoláda
obsahuje a jaké pro nás představuje zdravotní riziko.
Je
pravda, že kdysi se čokoláda prodávala pouze v lékárnách
jakožto cizokrajná droga. Staří lékárníci (podobně jako ještě
dříve staří Mayové a Aztékové) měli pravdu v tom, že
zpracované kakaové boby skutečně obsahují podivuhodné účinné
látky, které mohou ‒
přinejmenším částečně ‒
ovlivňovat rozpoložení mysli. Nositeli těchto účinků jsou
takzvané stimulační alkaloidy, zvláště theobromin a kofein. Ty
potom společně s lahodnou chutí působí tak, že vytvářejí
pocit pohody až štěstí. Takové jsou tedy účinky na psychické
rozpoložení.
Dále
čokoláda obsahuje také některé složky, jež jsou nesporně
užitečné pro tělo: hořčík, draslík, fosfor, železo a
vitamin E.
A
pokud jde o zmíněné kontroverzní cukry a tuky, i ty je
možné využít k dobrému ‒
čokoláda je díky nim osvědčeným zdrojem energie například pro
sportovce nebo lidi těžce fyzicky pracující.
Je
tu ovšem ještě druhá strana mince: Je prokázáno, že čokoláda
vůbec nedělá dobře lidem se specifickými jaterními poruchami
(zejména s chronickým či akutním zánětem jater, s poruchou
rozpadavosti bilirubinu a dalšími poruchami). Čokoláda tuto
jejich nemoc samozřejmě nepůsobí, ale reálně výrazně zhoršuje
jejich okamžitý stav.
Podobně
také lidé náchylní k silným migrénám nebo k vážnějším
kožním problémům by měli hodně přemýšlet, než se rozhodnou
si kousek čokolády dopřát. Pro mnohé z nich je ovšem
jednoduchým řešením jíst jen bílou čokoládu, která zmíněné
negativní účinky téměř nevykazuje.
(A
ještě psí douška: Úplný zákaz čokolády platí pro domácí
mazlíky, zvláště pro psy. Některým z nich sice téměř
nevadí, jen jim zrychlí tep a dech, ovšem jiné dokáže i jen
čtvereček čokolády hodně potrápit, nebo dokonce usmrtit.
Případy tragického skonu psů různých plemen jsou každoročně
zaznamenány na celém světě, a tak je rozumné raději neriskovat
a "netestovat", do které skupiny ten který pejsek zrovna
patří. Vždyť kdo by chtěl takhle riskovat!)
BOX:
Vydejte
se na čoko-výlet
Na
celém světě se konají různé zajímavé akce věnované
čokoládě. V září můžete navštívit například maďarský
festival v Budapešti, v březnu se vypravit do švýcarské
Ženevy do čtvrti Versoix. Každoročně tu pořádají skutečně
velký festival a návštěvníci se mohou s průvodcem podívat
také do zdejší čokoládovny Favarquer, jež byla založena už
v roce 1826.
Na
akcích tohoto typu máte samozřejmě jistotu, že se tu setkáte se
skutečně kvalitní čokoládou.
BOX1:
Jak
běžel čokoládový čas
-
600: Mayové a Aztékové pijí hořký kakaový nápoj ochucený
kořením, vanilkou, pepřem nebo chilli papričkami, a někdy
dokonce rybím mlíčím; kakaové boby se používají jako
platidlo, objevují se v podobě dekorů na keramice
-
1517: Montezuma hostí Hernanda Cortéze čokoládou ve zlatém šálku
-
1765:
V Dorchesteru ve státě Massachusetts je otevřena první
čokoládovna na světě
-
1780: V Barceloně je strojově vyrobena první čokoláda
-
1830: V
Lausanne ve Švýcarsku Charles-Amédéus Kohler poprvé mísí
čokoládu s lískovými ořechy
-
1875: Švýcar Daniel Peter vyrábí mléčnou čokoládu
- 1879: Švýcar Rodolphe Lindt vynalézá proces konšování, a začíná tak výroba velmi jemné čokolády
- 1913: Firma Séchaud Fils z Montreaux ve Švýcarsku vyrábí první plněnou čokoládu
- 1879: Švýcar Rodolphe Lindt vynalézá proces konšování, a začíná tak výroba velmi jemné čokolády
- 1913: Firma Séchaud Fils z Montreaux ve Švýcarsku vyrábí první plněnou čokoládu
-
1914: Ve Francii se vyrábí čokoláda s banánovou moučkou
Banania určená pro francouzské vojáky v zákopech
-
1925: Kakaové boby se stávají komoditou obchodovanou na burze
- 1930: Firma Nestlé vyrábí první bílou čokoládu
- 1930: Firma Nestlé vyrábí první bílou čokoládu
BOX2:
Která
je nejlepší
Vloni
sestavil National Geographic žebříček 10 nejlepších výrobců
čokolády na světě. Umístili se na něm:
1.
Teuscher (Curych, Švýcarsko)
2.
Vosges Haut-Chocolat (Chicago, USA)
3.
Scharffen Berger Chocolate Maker, Inc. (Berkeley, USA)
4.
Jacques Torres Chocolate (New York, USA)
5.
Norman Love Confections (Ft. Myers, Florida, USA)
6.
Valrhona (Francie)
7.
Godiva Chocolatier (Brusel, Belgie)
8.
Richard Donnelly Fine Chocolates (Santa Cruz, Kalifornie, USA)
9.
Richart (Paříž, Francie)
10.
Puccini Bomboni (Amsterdam, Nizozemsko)
BOX3:
Co
to znamená, když se řekne:
Couverture
Čokoláda
obsahující mnoho (32 až 39 %) kakaového másla té nejvyšší
kvality a čokoládovou hmotu.
Čokoláda
v prášku
Potravina
vyrobená ze směsi kakaa a cukrů obsahují nejméně 32 %
kakaa.
Mléčná
na vaření
Obsahuje
nejméně 20 % celkové kakaové sušiny, 20 % mléčné
sušiny a 25 % celkového tuku.
Bílá
čokoláda
Výrobek
získaný z kakaového másla, mléka nebo mléčných výrobků
a cukru; obsahuje nejméně 20 % kakaového másla a 14 %
mléčné sušiny, při obsahu mléčného tuku nejméně 3,5 %.
Plněná
čokoláda
Plněný
výrobek, jehož vnější vrstva sestává z některého druhu
čokolády. Nevztahuje se na výrobky, jejichž vnitřek tvoří
zmrzlina, pekařský výrobek či sušenka.
Chocolate
à
la taza
Čokoláda
vyrobená z kakaových součástí, sladidel, mouky nebo
pšeničného, rýžového nebo kukuřičného škrobu, přičemž
obsah škrobu je nejvýše 8 % celkové hmotnosti.
Chocolate
familiar à
la taza
Čokoláda
vyrobená z kakaových součástí, sladidel, mouky nebo
pšeničného, rýžového nebo kukuřičného škrobu, přičemž
obsah škrobu je nejvýše 18 % celkové hmotnosti.
Family
mléčná čokoláda
Potravina
vyrobená z nižšího podílu kakaových součástí a
sladidel, a z vyššího podílu mléka či mléčných výrobků.
Ledová
čokoláda
Čokoláda
obsahující nerafinovaný kokosový tuk, který se rozpouští při
teplotě 20 až 23 °C, a vytváří tak chladivý efekt.
středa 12. března 2014
Druhá polovina moře II
DRUHÁ POLOVINA MOŘE
18.9.2012, 13:30 | Veronika
Kterého moře? A co je to za dělení na poloviny? A dál, která je ta první, a která druhá?
První polovina moře, to je ta klasická, ta „nahoře“. Tu známe celkem dobře. Jsou to „vrchní vrstvy“ vody, a k nim patří téměř vždycky ještě pláž a přímořské letovisko. Tak jsme na to zvyklí a tak to i máme rádi ‒ a proč ne? Na tuhle klasiku, jakkoli se někomu zdá okoukaná, se pokaždé znova těšíme.
Ale i když je to fajn, vůbec není špatné přidat si k tomu pro změnu i „druhou polovinu“ moře. Tu spodní, kam se běžně nedostaneme. Prostě, zkusit si potápění. To letos podnikla i dvanáctiletá Saša: Plave jako štika, šnorchluje odmala, takže do potápěčského kurzu se vrhla s vervou.
Teď je zpátky v Česku, je plná zážitků a v hlavě už se jí pomalu líhnou plány na příště. Letošní „premiérové“ potápění podnikla v Chorvatsku, ale je fakt, že podobných školicích dive center, jako bylo to na Brači, je i jinde dost. Stačí mrknout na internet, vybrat si, promyslet, objednat. A můžeme mít prázdniny jedna báseň! Pro sebe i pro děcko. Věková hranice pro účast v potápěčském kurzu je většinou deset let.
A jak to potápěčka Saša prožívala?
Jak takový potápěčský kurz probíhá?
Učí se tam třeba, když se do potápěčských brýlí dostane voda, tak jak to vylít, nebo když vám někdo vyrazí dýchací přístroj z pusy, jak ho najít a nasadit… Vždycky ráno je ponor, učí se různé cviky, a večer je teorie. Taky jsou tam testy, aby si člověk ověřil, co si zapamatoval. A dál, protože pod vodou nemůžete mluvit, ale potřebujete se s partnerem domluvit, musíte se naučit znaky pro základní situace. Třeba:
Co je na kurzu nejlepší, co nejtěžší?
Nejtěžší je asi stáhnout si masku a zase si ji nasadit. Nejlepší je, že můžu vidět všechno pod vodou, ten podmořský život. V zátoce třeba bylo hejno malých stříbrných rybiček a zároveň i čtyři velké modré ryby.
Když dostaneš průkaz, kde se můžeš potápět?
Všude! Takže i když nepojedu k moři, můžu na přehradu a tak.
Kam by ses za potápěním nejraději vypravila a co bys chtěla pod vodou vidět nebo zažít?
Určitě bych chtěla vidět korálové útesy. A napoleony (to jsou ryby), mořské koníky, prostě jet se potápět do tropických moří.
Vraky mě tolik nelákají, ale potápění se žraloky je asi zajímavé. A chtěla bych se potápět delší dobu na jednom místě, abych se tam třeba skamarádila s nějakým malým delfínkem.
Vraky mě tolik nelákají, ale potápění se žraloky je asi zajímavé. A chtěla bych se potápět delší dobu na jednom místě, abych se tam třeba skamarádila s nějakým malým delfínkem.
A ještě mám v plánu napsat pohádku o malé murénce, co špatně viděla, a o jejím kamarádovi potápěči.
Hezký sen. První krok k němu už udělala. A co vy? Také si příště (nebo ještě letos) k dovolené přidáte tu druhou, méně známou polovinu moře?
Eva Musilová