Doporučené ukázky:
Bedřich Hrozný, král chetitský a akkadský
Propagace akce: Neziskovka pro handicapované
Marie Terezie (článek pro print)
Naďa Klevisová patří bezesporu k nejlepším českým překladatelkám a autorkám. Když jsem psala svou první knížku o tvůrčím psaní, požádala jsem ji o krátký rozhovor. Co budoucím literátům doporučila?
Co pomáhá při psaní v začátcích?
Vždycky jsem si myslela, že psát chtějí lidé, kteří přečetli hodně dobré literatury. Četli a četli tak dlouho, až jednoho dne zatoužili přidat vlastní hlas, a tak to udělali. Vyplynulo to přirozeně, ten hlas se z nich uvolnil jaksi mimoděk, jako by se jim psaní udělalo samo. A protože toho tolik přečetli, psali pak jako dýchali, měli to prostě v krvi.
Jenže potom jsem začala pracovat v literární příloze novin a dostávat na stůl tvůrčí pokusy. Tehdy jsem pochopila, že po psaní mohou toužit i ti, kdo nečtou, a také ti, kdo čtou hodně špatné věci. A že s chutí píší i lidé, kteří rozdíl mezi dobrým a špatným textem nepoznají. Radit nebylo vždycky jednoduché.
Co poradit těm, kdo mají potenciál?
Aby četli. Především kvalitní texty, ale v co nejširší škále výrazů, protože člověk nikdy předem neví, co pro něj může být inspirující. Aby se předem neodříkali ničeho. Vnímavý člověk se kultivuje všemi póry duše a takříkaje za pochodu.
A aby psali. Kdo chce psát, musí psát. Postupně bude ztrácet ostych před prázdným papírem. Psaní se mu stane samozřejmostí, „rozepíše se“, bude čím dál tím rozepsanější, jeho jazyk zohební, začne si věřit.
A aby žili, dívali se, nasávali svět. Sytili pocitovou paměť.
Kde berete inspiraci?
K autorským textům? K fejetonům? Ach, to je jednoduché. Inspirace je všude, doslova všude. Člověk se jí jen musí otevřít, a ona přijde sama. Nikdy se nesmí tlačit na pilu, je to jako se vším v životě, co se nedá spoutat kalkulací a nalinkovat. Jako s láskou, například, nebo s přátelstvím, s pocitem štěstí… najednou je to tady, když to nejméně čekáte. Je to vyzkoušené a všichni tvůrčí lidé to potvrdí: Inspirace přijde nejspíš ve sprše, při krájení cibule, uprostřed noci cestou z koupelny zpátky do postele. Slovo cinkne o slovo, asociace se začnou sypat, všechno to dostává svoji logiku, o níž jste ještě před okamžikem neměli tušení, je to tady, „dělá se vám to“, je to čirá radost, jak ten pramínek sílí a narůstá, jak dostává formu, jak si ji odkudsi sám bere… Já nevím, mně se ty fejetony prostě dělají samy.
Čemu se vyhnout?
Jednu radu mám, a ta mi připadá zásadní: Nebuďte na svůj text nenároční, nebuďte rychle spokojení. Co napíšete večer, to po sobě přečtěte ráno. A vůbec: Pokud vám to termíny dovolí, čtěte po sobě, co jste napsali (v novinách vždycky nemáte šanci, ale jinde ano). Když odevzdávám fejeton, umím ho zpaměti. Čtu ho a pleju a přesazuju slova tolikrát, dokud není všechno usazené. Jazyk je hudba. Jazyk tak skvěle ohebný jako čeština určitě. Je to radost.
A pokud jde o běžné články, noviny jsou mlýn. I když jsem publicistka, nikoli zpravodaj, a pracuji ve víkendové příloze, ne v deníku, nejednou musím psát něco, co na mě „vyjde“ jako úkol, aniž bych k tomu měla hned od počátku vztah. Mám ale zkušenost, že inspirace se i v takových případech dostaví. Už při tom, jak se dostáváte tématu pod kůži, jak potkáváte lidi, kteří jím žijí, poznáváte nová místa. Napřed je to rutina, a pak najednou přijde ta chvíle, kdy cítím, že svým tématem žiji, že do toho dávám kus sebe. To se stane nejpozději ve chvíli, kdy jsem shromáždila všechny podklady a je jen na mně, jaký úhel pohledu zvolím. Ale většinou mnohem dřív.
Dělala jsem teď například reportáž o Liberci. „Jak se tam lidem žije“, znělo vágní zadání. Napřed jsem si představovala banální schéma: pohovořím s někým na radnici, pak odchytím pár lidí na ulici, a hotovo. Nakonec z toho vzešli herci, co přišli o alternativní scénu, ale nevzdávají to, bývalá a současná ředitelka knihovny, mezi nimiž je rozpor hnaný až k soudu, Němec, který tam prožil 82 let, architekt, který se pokusil zachránit cenný dům, ale ten dům tam teď stojí připravený k demolici, paní, jež založila občanské sdružení a bojuje proti radnici…
Někdy vám to zpod rukou vyjde úplně jinak, než jste původně zamýšleli. Proto je dobře nemít všechno předem nalinkované. Být všemu otevřený, nedělat si závěry předem, netlačit námět do předem dané šablony.
Článek o Marii Terezii, zatím poslední příspěvek do časopisu Fakta a svědectví (doufám, že budou další).
Tentokrát dávám fotografii první AK (autorské korektury) - při redakčních úpravách se občas něco nepovede, takže jsem ráda, že F&S materiál před publikací vždy na AK pošlou.
Prvního května roku 1774 byl Johan Ignác
Felbiger povolán do Vídně, aby navrhl i zpracoval kompletní podobu školské
reformy v celém impériu. Za pouhých sedm měsíců předložil císařovně návrh školního
zákona. Ten byl tak dobrý, že byl bez dalších úprav schválen a uveden
v platnost. A tak se od 6. prosince 1774 celá monarchie začala řídit
vskutku revolučním vzdělávacím programem.
Marie Terezie je bezesporu jednou z nejznámějších
evropských političek v historii a tuto proslulost si skutečně zaslouží. Během
své čtyřicetileté vlády uskutečnila mnoho velkých projektů a je také známá
svými reformami. Kolik jich bylo a do jakých oborů zasahovaly?
Nejčastěji se takzvané tereziánské reformy rozdělují do šesti
skupin. Jde o reformu v oblasti hospodářství, cenzury, lékařství,
soudnictví, institucionalizace a školství. Která z nich byla pro obyvatele
„jejího“ mocnářství nejpotřebnější a nejužitečnější, o tom by se asi dalo
diskutovat dlouho, ale protože letos v prosinci má „výročí“ školská
reforma, budeme se věnovat jí.
Doba, kdy v rakouské monarchii vládla Marie Terezie,
byla dobou, kdy už bylo v Evropě naplno rozvinuté takzvané osvícenství.
Tento myšlenkový směr byl natolik silný, že s ním musel vážně počítat
každý tehdejší vládce, i ten, který byl ve skutečnosti hodně konzervativní – a
tedy i rakouská císařovna.
Ano, Marii Terezii můžeme bez rozpaků označit jako
konzervativní vládkyni. To ovšem neznamená, že by snad nedokázala bystře
uvažovat. Právě naopak! Tato vzdělaná, inteligentní žena dokázala v zájmu
„svých“ zemí odložit své osobní preference a převzít z osvícenství to, co
jim mohlo přinést užitek.
Tato pragmatičnost se dobře ukázala už v tom, jakými
poradci se nejčastěji obklopovala. Bylo jich dost (Marie Terezie neměla problém
takzvaně delegovat pravomoci) a byli vybíráni především pro své schopnosti a
odborné kvality (a nevadilo, že ve filozofických názorech se se svou vládkyní
dost rozcházejí).
Mezi jejími blízkými spolupracovníky se tak ocitly významné
osobnosti, například Gerard Van Swieten (lékař), Joseph von Sonnenfels (právník),
Jan Kryštof z Bartensteina (politik) nebo Václav Antonín z Kounic a
Rietbergu (politik, vyjednavač a kancléř).
Díky této schopnosti obklopovat se velmi schopnými lidmi se
Marii Terezii podařilo uhájit a upevnit vládnutí, proti kterému se tehdejší
evropská aristokracie silně vymezovala. Ale nejen to – pod jejím vedením se
celé rozsáhlé impérium významně zmodernizovalo, což přineslo užitek nejen
habsburskému rodu, ale v druhém sledu také všem vrstvám obyvatelstva.
Jak již bylo řečeno, rakouská císařovna byla dáma dobře
vzdělaná. Kromě němčiny ovládala ještě francouzštinu a latinu a samozřejmě se
jí dostalo i kvalitního všeobecného vzdělání. Zahrnovalo například historii,
geografii nebo umění. Nešlo však jen o nějaké akademické, formální vzdělání bez
praktického propojení s reálným životem. Důraz se kladl na schopnost
logicky myslet, předvídat a správně vyhodnocovat různé situace. Marie Terezie
byla celé své dětství a mládí pečlivě připravována na svou roli vládkyně světového
formátu.
Tato výchova se později prokázala jako velice efektivní i
v oblasti, která nás teď zajímá, totiž ve vzdělávacím systému. Císařovně
bylo jasné, že pokud chce vládnout rozvinuté a bohaté zemi, musí vládnout
inteligentním, vzdělaným lidem. Byla skálopevně přesvědčená, že s nevzdělanými,
nekulturními či nepřemýšlejícími poddanými se žádná prosperita vybudovat nedá.
Naplno se však císařovna mohla věnovat rozvíjení svého
impéria až dlouho potom, co ho formálně převzala (to bylo v roce 1740). Více
než dvacet let totiž trvalo v Evropě válčení, ve kterém se mimo jiné
jednalo právě o to, zda má Marie Terezie právo být rakouskou císařovnou.
Když války nakonec v roce 1763 skončily, byly země
rakouské monarchie zubožené a ekonomicky extrémně slabé. Císařovna, která své
vládnutí celý život pokládala za poslání svěřené jí Bohem, se konečně mohla pustit
do obnovy.
Marie Terezie uvažovala a plánovala dlouhém časovém
horizontu. O katastrofální nevzdělanosti ve své zemi dobře věděla, a věděla
také další dvě podstatné věci: Za prvé, že na nápravu takového rozsahu bude
potřebovat minimálně několik dekád, a za druhé, že věc se musí řešit komplexně,
ale začít se musí „zdola“.
Měla kolem sebe pochopitelně více zdatných pedagogů a
vzdělanců, ale ona potřebovala někoho, kdo dokáže dvě stěžejní činnosti: jednak
zpracovat a sjednotit různé reformní návrhy (které u sebe shromažďovala přinejmenším
od roku 1759, kdy byla ustavena Dvorská studijní komise) a jednak vypracovat
konkrétní a detailní plán vzdělávání malých dětí z různých společenských
vrstev. Toto bylo vpravdě revoluční: do té doby bylo vzdělání (až na zřídkavé výjimky)
doménou dětí z vyšších vrstev.
Tak se stalo, že byl do Vídně povolán zaháňský pedagog a
kněz Johan Ignác Felbiger, u kterého byl předpoklad, že se obou náročných úkolů
dokáže zhostit přesně tak, jak si to císařovna přeje.
Prvního května roku 1774 se tudíž Johan Ignác Felbiger vypravil
do Vídně. Dostal za úkol navrhnout i zpracovat kompletní podobu školské reformy,
která se bude vztahovat na celé impérium. Za pouhých sedm měsíců potom předložil
císařovně hotový návrh „školního zákona“. Zákon byl tak dobrý, že byl bez
dalších úprav schválen a uveden v platnost. A od 6. prosince 1774 se celá
monarchie začala řídit vskutku revolučním vzdělávacím programem.
Stěžejní dokument se nazýval Všeobecný školní řád pro
německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích.
Dokument je dnes k dispozici každému, kdo by měl zájem
se s ním seznámit. A věřte, stojí to za to! Všeobecný školní řád je
totiž z velké části až překvapivě moderní, a když budeme chtít, bez
problému ho můžeme propojit se současným českým školstvím. Jeho struktura sice vypadá
zcela jinak než struktura tereziánského školství, ale přesto: Nejedna zásada z
tohoto dokumentu je stále aktuální, a některé myšlenky Felbigerova Školního
řádu byly dokonce tak pokrokové, že se je nikdy nepodařilo plně uskutečnit
– a tak se s nimi setkáváme i dnes, když se mluví o tom, že by bylo třeba
české školství zásadním způsobem reformovat…
To, jak nutná tato reforma byla, dobře ilustrují dostupné
statistiky. Odborné publikace, vycházející z věrohodných dobových pramenů,
uvádějí, že v roce 1770 v Čechách navštěvovala školy ¼ z celkového počtu
dětí a celá ½ nechodila nikam. Ve Slezsku z celkového počtu 59 000 dětí
chodilo do školy přibližně 2 400. Dokonce i v Opavě (tedy ve městě)
chodilo do školy pouhých 41 dětí z 600.
Stejně překvapivá jako tyto údaje je i skutečnost, že Johan
Ignác Felbiger byl do jisté míry originální, když se vyjádřil, že „zkvalitnění
vyučování mládeže, a tím i vhodnější přípravy na její budoucí praktické
uplatnění v životě, je možno dosáhnout pouze a jedině pomocí zlepšené
metody vyučování používané vzdělaným učitelem“.
Nám dnes tento názor možná přijde obyčejný a častý, ale
v tereziánské době častý ani obvyklý rozhodně nebyl. Jistě, Johan Felbiger
nebyl geniálním objevitelem něčeho dříve nepoznaného. Byl však tím, koho
zaujaly kvalitní počiny a snahy o „jiný“ přístup k výuce natolik, že je
začal v regionálním rozsahu uvádět do praxe. Tak vznikl pruský školní řád,
který se nadmíru osvědčil a který se později stal základem slavného Všeobecného
školního řádu.
Hlavní myšlenky obsažené ve Všeobecném školním řádu
jsou velmi přehledně prezentované v diplomové práci Lenky Šaclové Vliv
osvícenských idejí na českou školu přelomu 18. a 19. století:
„Podle pruského vzoru vytvořil J. I. Felbiger Všeobecný
školský řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve spojených
císařsko-královských dědičných zemích (Allgemeine Schulordnung für die
deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in den sämtlichen
Kaiserlichen-Königlichen Erbländern), který byl schválen 6. prosince 1774 s
platností od následujícího roku. Tento řád o 79 paragrafech, zkráceně nazývaný
Schulordnung, byl závazný až do roku 1869. S řádem byla zavedena šestiletá
všeobecná vzdělávací povinnost (od 6 do 12 let), která však nebyla důsledně
dodržována, neboť zákon umožňoval např. soukromé vyučování.
V Schulordnungu reformátor pojednával o zásadách, které se
týkaly např. dozoru nad školami, výchovy chlapců i dívek, nových metod výuky,
vybavování žáků řádnými učebnicemi, třídy příslušným nábytkem atd. Nezbytným a
významným bodem bylo vytvoření pevného systému organizace nižšího školství
rozlišující tři typy (stupně) elementárních škol (…) Výuka byla vedena v
mateřském jazyce. Dle názvu je patrné, že se vyučovaly především znalosti
trivia, tzn. čtení, psaní a počítání. Nechybělo náboženství, ale také základy
vlastivědy, přírodopisu, zemědělských prací a řemeslných dovedností. Pokud
učitel uměl německy, vyučoval i tento jazyk. Na některých školách se konala i
výuka zpěvu či hry na hudební nástroj. (…)
Vyšší stupeň představovaly trojtřídní hlavní školy
(městské), které se nacházely v krajských a větších městech.“
Už jsme se zmínili, že Johan Felbiger sám působil jako
pedagog, nebyl tedy pouhým teoretikem. Pro své žáčky vymyslel novou metodu
učení, která se odlišovala od té, kterou běžně užívali jeho kolegové. Svou
metodu nazval „zaháňská metoda“ a spočívala v tom, že bylo výrazně omezeno
učení se zpaměti a místo toho se po žácích vyžadovalo samostatné přemýšlení.
Sám shrnul zaháňský vyučovací způsob takto: 1. pospolné (hromadné) vyučování
(Zusammenunterrichten), 2. pospolné čtení (Zusammenlesen), 3. písmenková
(literní) metoda (Buchstabenmethode), 4. tabulková (tabelární) metoda
(Tabellarisierungsmethode) a katecheze (Katechisierung).
V dokumentu, v němž tuto svou metodu představil, Johan
Felbiger sám působí jako „pedagog pro pedagogy“. Nejprve každý bod své metody
vysvětlí, potom detilně popíše, jak ji má vyučující aplikovat, a nakonec
objasní, v čem je ten který postup přínosný.
Není zde prostor pro vysvětlení každého jednotlivého bodu
tohoto seznamu, ale na jeden z nich se přece jen blíže podíváme. Ukáže nám
totiž velmi pěkně, jak pokrokové byly Felbigerovy názory na vzdělávání.
Samo toto slovo může v někom probouzet nepříjemné
pocity, protože si ho podvědomě spojí s tyranským katechetou známým
z literatury, ovšem v daném kontextu představuje něco úplně jiného.
Pro přiblížení můžeme opět citovat práci Lenky Šaclové:
„Vrcholnou částí zaháňské metody byla metoda katecheze, pod
kterou se rozumí vyučování formou otázek a odpovědí. (…) Katechetická metoda
měla pomoci dosahovat analytického vyvozování jednoho poznatku z druhého a
následného sestavování celku. Učitelé (…) museli dokonale ovládat látku, kterou
přednášeli, a zároveň vědět, čeho chtějí prostřednictvím otázek dosáhnout.
Museli umět posoudit obsah i formu odpovědí žáků. Pozornost tedy měli věnovat
nejen tomu, zda odpovědi žáků jsou vyhovující, ale i výrazům, kterými vyjadřují
své odpovědi. Metoda je měla dovést ke zjištění, nakolik jejich žáci pochopili
odpřednášené učivo. Nestačilo pouhé mechanické opakování slov z tabulky
katechismu, neboť důraz byl kladen zejména na to, aby naučené látce žáci
opravdu rozuměli. Učitel postupoval od počátečního výkladu látky až po její
nácvik pomocí otázek.“
Že byla reforma velmi pokroková, o tom asi nelze
pochybovat. Zbývá tedy poslední otázka: Byla také úspěšně provedena?
Jedním měřítkem nám může být zjištění, jak dlouho tento
systém v monarchii platil. Druhým, zásadnějším, může být zjištění, zda se
skutečně zvýšila vzdělanost obyvatel.
Byla tedy reforma úspěšná?
Ad 1 – podle nového Všeobecného školního řádu se
rakouské školství řídilo až do roku 1869, tedy téměř sto let.
A ad 2 – podle časopisu Škola a život (z roku
1886) bylo v roce 1775 v Čechách 30 000 žáků, v roce 1787 jich bylo již
158 767 a v roce 1795 jich bylo 216 659 (z celkového počtu 314 523 dětí),
přičemž jen v Praze bylo 30 a na venkově 2 514 škol.
Odpověď je jednoznačná – ano, reforma školství byla velmi
úspěšná.
O její úspěšnost se zasloužili samozřejmě jednotliví
učitelé a zřizovatelé škol. Největší zásluha ovšem patří dvěma lidem –
vynikajícímu pedagogovi Johanu Ignáci Felbigerovi a Marii Terezii, osvícené
vládkyni s vynikajícím „nosem“.
Alex a Eva Musilovy
Zdroje:
DIDAKTICKÉ STUDIE ročník 5, číslo 1, 2013 UNIVERZITA
KARLOVA V PRAZE – PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Školství v Ivančicích ve 2. polovině 19. století ve výuce
dějepisu (Magisterská diplomová práce) Bc. Andrea Leflerová
VLIV OSVÍCENSKÝCH IDEJÍ NA ČESKOU ŠKOLU PŘELOMU 18. A 19.
STOLETÍ, diplomová práce, Lenka Šaclová
Občas se mě někdo zeptá, o čem moje knížky jsou. Je to přitom jednoduché - o tvorbě, o psaní.
Celkem jsem vytvořila pět knížek. Tři z nich vyšly tiskem a ty zbývající dvě jsou zatím určené výhradně pro práci v akreditovaných kurzech, které vedu.
Tiskem vyšly:
Znáte to, i když už jste ze školy dávno pryč, stejně se na prázdniny těšíte. Prázdninová nálada má prostě něco do sebe.
Proto jsem už v prázdninové náladě napsala článek o prázdninové ájině. Teď je sice podzim, ale to nevadí, i tak sem ten link dám: https://skrivanek.cz/cz/blog/intenzivni-tyden-anglictiny-pro-teenagery-maturanty/
Ano, jsem lingvista, překladatel, redaktor a lektor. Ale původní profesí jsem zdravotník a to mi už nikdo "neodpáře".
I když jsem svou první práci poměrně brzy opustila, nedá mi to a stále jsem s ní v kontaktu: dělám jazykové redakce překladům lékařské literatury, překládám texty se zdravotnickou tematikou, píšu články a reportáže z medicínského prostředí a učím česky cizince, kteří ve zdravotnictví pracují.
Mezi moje nejoblíbenější texty tohoto druhu patří série o lymfatickém systému. I když už je starší, stále ještě ji čtou noví a noví čtenáři a celkem jich je opravdu hodně.
1. díl: 19 169
2. díl: 67 786
3. díl: 38 639
To je celkem víc než 125 000!
K přečtení tady:
https://www.ordinace.cz/clanek/tajemny-lymfaticky-system-aneb-co-nam-proudi-v-tele/
https://www.ordinace.cz/clanek/lymfaticky-system-kdyz-je-jeho-funkce-narusena/
Děčín, to je pozoruhodné město, má nenapodobitelnou atmosféru a znám hodně lidí, kteří by ho nevyměnili za žádné jiné místo na světě. Proto jsem vždycky moc ráda, když můžu spolupracovat s nějakou firmou nebo institucí z Děčína.
Od letošního ledna budu mít radost dvojnásobnou - každý pátek budu v Děčíně, což je moc fajn, a navíc tu budu trávit čas tím, že povedu kurz tvůrčího psaní. Také psaní je něco, co mám hodně ráda.
Takže mě čekají krásné, šťastné pátky. Jestli to máte do Děčína blízko a jste podobně naladění, určitě přijďte, několik volných míst ve skupině ještě je!
https://vzdelavani.dcknihovna.cz/2022-2023/kurzy/6_ostatni-kurzy/139_tvurci-psani
Přišel mi milý e-mail od Skřivánku - velké společnosti, ve které pracují hodně dobří překladatelé. Měla jsem tu čest udělat pro tyhle profesionály malý kurz (2× 12 lekcí).
Byla to moc příjemná spolupráce, a kromě jiného také o mně napsali ve svém interním newsletteru:
Kurz záludností češtiny pro překladatele, který Skřivánek ve spolupráci s paní Evou Musilovou
uspořádal, se setkal s velkým zájmem – po celou dobu jeho konání nám chodila poděkování a velmi
kladná hodnocení této akce. I zkušení překladatelé a korektoři ocenili možnost oprášit si pokročilejší
znalosti češtiny, popřemýšlet a podiskutovat o problémech, ke kterým při překladu i běžné komunikaci
nejčastěji dochází. Mnozí z nich uvítají podobné akce i v budoucnu.
Paní Musilová měla každou hodinu pečlivě připravenou a strukturovanou, spolupráce s ní byla velmi
příjemná a profesionální a už se těšíme na další kurz.
Mgr. Petra Sendlerová, metodička pro překlady a tlumočení, Skřivánek s.r.o.
Výběr z ohlasů od účastníků kurzu:
- Mnohokrát Vám děkuji, kurz byl inspirativní, ráda se příště zase zúčastním.
- Kurz byl pro mne velice přínosný a moc ráda bych podpořila jeho možné pokračování.
- Velmi Vaší společnosti děkuji za příležitost absolvovat tento kurz – člověk se k vybrušování češtiny
přes nával práce často příliš nedostane, takže je dobré, že byla tato příležitost.
- Vyřiďte prosím poděkování organizátorům a paní Musilové za velmi přínosný kurz.
- Moc děkuji – především za školení, které jsem velmi ocenila, i za možnost vypracovat závěrečný test.
Ještě jednou moc děkuji, hlavně za přehledné uspořádání všech prezentací.
- Děkuji za zprostředkování výborného kurzu.
Od Nového roku budu mít opět prostor pro online kurzy, ve kterých učím moc ráda.
Nově budu mít konečně kapacitu také na MENTORING PRO AUTORY. To znamená, že autor, který se chce ve svém psaní zlepšit a potřebuje osobní péči, se se mnou může domluvit na sérii setkání. Při nich budeme detailně procházet jeho text(y) a budeme mluvit o jejich kladech a záporech.
Klady vyzdvihnu a pojmenuji - hlavně proto, aby autor mohl danou metodu cíleně používat dál. To je důležité proto, že možná něco udělal "dobře" prostě jen intuitivně (a to je jistě skvělé), ale když si tuto dovednost uvědomí konkrétně, může ji využívat ve větší míře.
Zápory pojmenujeme a rozebereme a najdeme nejvhodnější cestu, jak je odstranit a nahradit něčím zdařilejším. A opět: Když si tuto záležitost konkrétně pojmenujeme a autor pochopí, proč není dobré napsat věc právě tím způsobem, může se v budoucnu nedobrému zvyku vyhnout, a jeho texty se dostanou na vyšší úroveň.
Mentoring se zaměřuje na všechny stránky vytvořeného textu, tedy na práci s informacemi, na výběr jazykových prostředků, na strukturu textu z hlediska zvoleného literárního či žurnalistického žánru, na gramatiku, syntaxi, grafickou stránku věci a možná ještě něco dalšího, co bude daný text a jeho autor potřebovat.
Největší zájem byl na konci roku 2022 o kurz Redaktor-junior, to znamená o základy redaktorské činnosti. Bude tedy první na řadě - začneme hned první týden, konkrétně ve středu 4. 1. 2023.
Na jaře bych ráda zopakovala také ověřený (a oblíbený) kurz pro lektory, kteří chtějí začít učit cizince češtinu:
Ceny pro rok 2023 jsou mírně pohyblivé, záleží na tom, zda chcete individuální, nebo skupinový kurz.
Pevně daná je sazba za individuální kurz tvůrčího psaní a také za mentoring, pro letošní rok činí 780 korun za lekci.
Jednotlivosti, které
mohou potrápit 2
·
Důkladně zvážit záměr napsat text v
„historizujícím“ duchu.
·
Správně používat přivlastňovací přídavná jména a
alternativy.
·
Vyhýbat se souřadnému spojování členů, které
takto spojit nelze.
·
Uplatňovat dvě chytré zásady, které nenajdete
v žádné odborné knize.
Pokračujme ve výčtu
jednotlivých zásad, které někdy můžete při své tvorbě potřebovat.
Občas je nutné pro
specifické druhy textů použít zastaralejší výraz, který ovšem také podléhá
jistým gramatickým pravidlům – těm dobovým. Změnou v jediném slově jste pak
nuceni udělat další změny u okolních slov. Například věta Mluvil, přičemž stál se nedá převést do rozkazovacího způsobu
jednoduše tím, že napíšete Mluvte,
přičemž stůjte. Aby byla věta správná, musí mít tvar Mluvte a přitom stůjte.
Také přechodníkové
vazby i další starší jevy podléhají jiným než dnešním pravopisným zásadám, a je
tedy nutné zjistit, jak se s nimi má správně zacházet. Kde to budete zjišťovat?
Užitečná bude Trávníčkova Mluvnice česká
nebo dobové učebnice. Nevíte-li si rady, zeptejte se v knihovně (osobně nebo na
ptejteseknihovny@nkp.cz).
V běžných textech však
pravděpodobně vystačíte s tímto: naučíte se, jak se který přechodník tvoří, a
uplatníte jednu jednoduchou zásadu – delší celek se odděluje čárkou jako
věta, jednoslovný se neodděluje.
Zdaleka nejlepší ovšem
přece jen bude, když budete psát soudobou češtinou, tedy bez těchto archaismů.
Pod vlivem cizích
jazyků, zejména angličtiny, někdy trochu pozapomeneme, že v češtině máme
pro přivlastňování speciální slova a tvary slov. Místo pravopisných teorií a pouček
zde stačí jen připomenout věc, kterou dávno znáte, totiž že například gypsophilla
s drobnými bílými kvítky se lidově nejmenuje závoj nevěsty, ale nevěstin
závoj nebo že slavný neobutý kopytník není kobyla kováře, ale kovářova
kobyla…
Tato notoricky známá, ustálená slovní spojení byste určitě nenapsali špatně. Dejte však pozor v běžném textu – větami typu Byla tam i Ivany dcera se to dnes v různých zveřejněných textech jen hemží. (Neshodný přívlastek je samozřejmě možné použít, ovšem potom je důležité, aby stál v postpozici, a musíme ho také patřičně upravit, tedy rozvít ho – Byla tam dcera Ivany Novákové; Byla tam dcera krásné Ivany atd.)
V cimrmanovském filmu Nejistá sezóna je scéna, ve které Jaroslav Vozáb kolegům čte kritický dopis adresovaný rozhlasu. Dopis se točí kolem „jazykových ignorantů“, kteří nepoužívají české přivlastňování. Končí slovy:
„Až půjdu přes most Karla
do divadla Národa na Stěnu čerta, uznám, že
jste zvítězili. Ale bude to vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství.“
Pro větší pestrost textu je dobré snažit se o používání alternativ. Například takový příkaz – kolika způsoby ten se dá utvořit! Zde je návrh: osm způsobů, jak se domáhat třeba ticha: Mlč! Mlčíš! Mlčet! Mlčet budeš! Budeš mlčet! Budeš mlčet?! Zmlkni! Zmlkneš?!
Podobně bohaté výrazové
prostředky najdete i jinde. Skvělou inspirací může při tom být Český slovník věcný synonymický, o němž
jsme se zmínili v 15. lekci.
Příklady:
Větu Snažit se je důležitější než výkon jistě
opravíte – buď na Snaha je důležitější
než výkon, nebo na Snažit se je důležitější
než podávat výkony.
Podobně je nutné
upravit formu ve slovním spojení na konci
ledna nebo začátkem února, tam sjednotíme na koncem-začátkem nebo na
konci-na začátku.
Lidé moudří a s porozuměním se změní buď na Lidé moudří a rozumějící, nebo na Lidé, kteří jsou moudří a mají porozumění, nebo popřípadě ještě na Lidé moudří a mající porozumění.
Nelze ani napsat Počínaje dneškem... až po středu.
Je třeba zvolit jednu „kompletní“ variantu:
Počínaje dneškem a konče středou
Dneškem počínaje a středou konče
Ode dneška po středu
Prohlédněte si jeden stručný příklad takového oživení:
Každý Čech je podle nedávno zveřejněných propočtů Asociace českých
cestovních kanceláří letos v průměru ochotný utratit za léto něco přes
čtrnáct tisíc korun.
Pozměněná věta může pak vypadat
například takto:
Asociace českých cestovních kanceláří nedávno zveřejnila propočty, ze kterých vyplývá, že letos během léta bude každý Čech ochotný utratit v průměru něco přes 14 000 korun.
Porušení uvedené zásady
„svůj k svému“ vidíme často u nevhodných vsuvek. V češtině se
předložka pevně drží slova, k němuž náleží. Jediné, co ji může od „jejího“
slova bez problému oddělit, je shodný přívlastek či doplněk, a to holý
nebo minimálně rozvitý.
Je tudíž správné napsat
na starých kukačkách. Může být i na hodně starých kukačkách. Ale na 200
let starých kukačkách už správné není, pak je třeba změnit slovosled na: na kukačkách starých 200 let nebo napsat
na dvousetletých kukačkách.
Jiný příklad:
Věřím, že svým dílem přispěje k poznání naší země, jejích obyvatel,
její kultury, jejího přírodního bohatství a dějin i tento článek.
Věta je sice
z formálního hlediska bezchybná, ovšem není dokonale přehledná. Obsahuje
řetězec nedějových slov, ale hlavně – podmět a přísudek jsou odděleny
nepřiměřeně dlouhou vsuvkou (v podobě několikanásobného předmětu).
Lepší tedy bude napsat
například:
Věřím, že i tento článek svým dílem přispěje k poznání naší země,
jejích obyvatel, její kultury, jejího přírodního bohatství a dějin.
Dá se říci, že téměř
nikdy není vhodné oddělovat vsuvkou základní skladební dvojici. A také u
dalších skladebních dvojic je dobré každou vsuvku důkladně zvážit.
V mluvené řeči vsuvky přirozeně používáme, ovšem v psaném textu tytéž
vsuvky vyznějí jinak.
Jednoznačně hezčí i
správnější je tedy psát jednodušeji.
Příklady:
• Vrtáme díry do vámi
nakreslených bodů.
Správná formulace zní Vrtáme
díry do bodů, které jste nám nakreslili.
• Jeho do stromů
zarostlé zdi dnes, pár let po odchodu jeho obyvatel, vypadají jako nějaké do
džungle zarostlé mayské město.
Lépe: Dnes, pár let po
odchodu jeho obyvatel, jsou jeho zdi zcela zarostlé stromy a připomínají
starobylé mayské město zarostlé džunglí.
• Nepěkná věta Pepík dobře neslyšel, tak se zeptal, kde
kdo se pustil do plněných paprik mletým masem potřebuje úprav více:
Na začátku vedlejší věty předmětné jsou použita slova kde a kdo, která se pojí s vyjádřením se pustil. A se slovesným tvarem se pustil se dále pojí spojení do
paprik.
Máte-li tedy větu upravit tak, aby vedle sebe stály ty větné členy,
které k sobě patří, využijte nejprve toho, že zvratnou částici se je možné oddělit od slovesa, a
budete mít opravenou jednu část věty: kde
se kdo pustil do paprik. Pak napíšete buď do plněných paprik, nebo do paprik
plněných mletým masem. Tuto úpravu vám velí hned tři pravidla: 1. pravidlo
o postavení přívlastku shodného prostého a přívlastku shodného neshodně
rozvitého, 2. pravidlo „svůj k svému“ (spojení papriky – plněné a plněné – mletým
masem) a 3. jazykový cit a zdravý rozum.
Podobně také:
• vytesaný reliéf ve
skále má správně znít reliéf vytesaný
ve skále;
• odolná obuv proti vodě má mít pořadí slov obuv odolná proti vodě atd.
- Čeština preferuje přivlastňování speciálními
přídavnými jmény.
- Používáme-li určitou frazeologizovanou vazbu,
měli bychom ji napsat správně, jinak působí neuměle až trapně.
- Má-li text dobře plynout, musíme se vyhnout
dlouhé řadě „nedějových“ slov.
- Není pravda, že slovosled je v češtině věc naprosto volná. Kvalitní text respektuje syntaktické zásady. Praktickou pomůckou pro přestylizování „kulhavého“ textu je zásada „svůj k svému“.
Dlouhý seznam kontaktů, rychlý plán propagačních prací, hodiny strávené psaním, telefonováním a mailováním, ale vše v báječné atmosféře, celá agentura se moc těšila. Klaplo to bezchybně a dodneška patří majáčky k mým nejoblíbenějším tématům.
Nejdříve se samozřejmě dostalo "ven" tiskové oznámení. A pak následoval obvyklý kolotoč...
Ve středu 19. 9. 2018 bude v Teplicích zprovozněn první zvukový orientační majáček. Stane se při Dni otevřených dveří a finanční gramotnosti v Sociální agentuře, o. p. s., Školní 349/2.