Naďa Klevisová patří bezesporu k nejlepším českým překladatelkám a autorkám. Když jsem psala svou první knížku o tvůrčím psaní, požádala jsem ji o krátký rozhovor. Co budoucím literátům doporučila?
Co pomáhá při psaní v začátcích?
Vždycky jsem si myslela, že psát chtějí lidé, kteří přečetli hodně dobré literatury. Četli a četli tak dlouho, až jednoho dne zatoužili přidat vlastní hlas, a tak to udělali. Vyplynulo to přirozeně, ten hlas se z nich uvolnil jaksi mimoděk, jako by se jim psaní udělalo samo. A protože toho tolik přečetli, psali pak jako dýchali, měli to prostě v krvi.
Jenže potom jsem začala pracovat v literární příloze novin a dostávat na stůl tvůrčí pokusy. Tehdy jsem pochopila, že po psaní mohou toužit i ti, kdo nečtou, a také ti, kdo čtou hodně špatné věci. A že s chutí píší i lidé, kteří rozdíl mezi dobrým a špatným textem nepoznají. Radit nebylo vždycky jednoduché.
Co poradit těm, kdo mají potenciál?
Aby četli. Především kvalitní texty, ale v co nejširší škále výrazů, protože člověk nikdy předem neví, co pro něj může být inspirující. Aby se předem neodříkali ničeho. Vnímavý člověk se kultivuje všemi póry duše a takříkaje za pochodu.
A aby psali. Kdo chce psát, musí psát. Postupně bude ztrácet ostych před prázdným papírem. Psaní se mu stane samozřejmostí, „rozepíše se“, bude čím dál tím rozepsanější, jeho jazyk zohební, začne si věřit.
A aby žili, dívali se, nasávali svět. Sytili pocitovou paměť.
Kde berete inspiraci?
K autorským textům? K fejetonům? Ach, to je jednoduché. Inspirace je všude, doslova všude. Člověk se jí jen musí otevřít, a ona přijde sama. Nikdy se nesmí tlačit na pilu, je to jako se vším v životě, co se nedá spoutat kalkulací a nalinkovat. Jako s láskou, například, nebo s přátelstvím, s pocitem štěstí… najednou je to tady, když to nejméně čekáte. Je to vyzkoušené a všichni tvůrčí lidé to potvrdí: Inspirace přijde nejspíš ve sprše, při krájení cibule, uprostřed noci cestou z koupelny zpátky do postele. Slovo cinkne o slovo, asociace se začnou sypat, všechno to dostává svoji logiku, o níž jste ještě před okamžikem neměli tušení, je to tady, „dělá se vám to“, je to čirá radost, jak ten pramínek sílí a narůstá, jak dostává formu, jak si ji odkudsi sám bere… Já nevím, mně se ty fejetony prostě dělají samy.
Čemu se vyhnout?
Jednu radu mám, a ta mi připadá zásadní: Nebuďte na svůj text nenároční, nebuďte rychle spokojení. Co napíšete večer, to po sobě přečtěte ráno. A vůbec: Pokud vám to termíny dovolí, čtěte po sobě, co jste napsali (v novinách vždycky nemáte šanci, ale jinde ano). Když odevzdávám fejeton, umím ho zpaměti. Čtu ho a pleju a přesazuju slova tolikrát, dokud není všechno usazené. Jazyk je hudba. Jazyk tak skvěle ohebný jako čeština určitě. Je to radost.
A pokud jde o běžné články, noviny jsou mlýn. I když jsem publicistka, nikoli zpravodaj, a pracuji ve víkendové příloze, ne v deníku, nejednou musím psát něco, co na mě „vyjde“ jako úkol, aniž bych k tomu měla hned od počátku vztah. Mám ale zkušenost, že inspirace se i v takových případech dostaví. Už při tom, jak se dostáváte tématu pod kůži, jak potkáváte lidi, kteří jím žijí, poznáváte nová místa. Napřed je to rutina, a pak najednou přijde ta chvíle, kdy cítím, že svým tématem žiji, že do toho dávám kus sebe. To se stane nejpozději ve chvíli, kdy jsem shromáždila všechny podklady a je jen na mně, jaký úhel pohledu zvolím. Ale většinou mnohem dřív.
Dělala jsem teď například reportáž o Liberci. „Jak se tam lidem žije“, znělo vágní zadání. Napřed jsem si představovala banální schéma: pohovořím s někým na radnici, pak odchytím pár lidí na ulici, a hotovo. Nakonec z toho vzešli herci, co přišli o alternativní scénu, ale nevzdávají to, bývalá a současná ředitelka knihovny, mezi nimiž je rozpor hnaný až k soudu, Němec, který tam prožil 82 let, architekt, který se pokusil zachránit cenný dům, ale ten dům tam teď stojí připravený k demolici, paní, jež založila občanské sdružení a bojuje proti radnici…
Někdy vám to zpod rukou vyjde úplně jinak, než jste původně zamýšleli. Proto je dobře nemít všechno předem nalinkované. Být všemu otevřený, nedělat si závěry předem, netlačit námět do předem dané šablony.
Žádné komentáře:
Okomentovat