Naďa Klevisová. Krásné jméno, krásná žena, krásná osobnost - silná, charismatická, okouzlující.
Kromě toho také fenomenální publicistka, překladatelka a spisovatelka.
Velmi si vážím toho, že jsem s ní mohla spolupracovat a také ji osobně poznat.
Zde je jeden z jejích nejhezčích fejetonů:
Víno, muži a zpěv
Vypravila
jsem se do Kyjova na koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů, z čiré
zvědavosti. Už dlouho mi totiž tahle slavná parta vrtala hlavou. Čestně
přiznávám, že jsem si donedávna myslela, že tihle zpívající pánové ve fracích…
no, prostě, že ten sbor nejspíš musel zaniknout. Tak málo se mi do dnešní
šoubyznysové doby hodil.
A
teď tu stáli ve čtyřech řadách nad sebou, náprsenky se jim dmuly a na levé
klopě se těm zasloužilým blyštěly stříbrné, zasloužilejším zlaté a nejzasloužilejším
diamantové odznaky. Tak za prvé, je to fajn, vidět víc než padesát vyšňořených
a slavnostně naladěných chlapů pohromadě. A hlavně, zpívají skvěle.
Zatímco
první a druzí tenoři proplétali hlasy s prvními a druhými basy,
představovala jsem si, jak si Alfons Mucha lámal hlavu, když vymýšlel jejich
plakát. A vzpomínala jsem, jak si na nich Leoš Janáček zkoušel, jestli to, co
napsal, se dá vůbec zazpívat. V baladě Sedmdesát tisíc vymyslel například
sopránový part pro klučičí hlas. Ale když si to chtěl vyzkoušet, ukázalo se, že
to žádný učitelský mládenec ani žák nevyzpívá, a tak to od té doby zpívá
opravdový soprán.
Mluvila
jsem s vysokoškolským učitelem, který už v tom sboru zpívá
osmapadesát let. Spočítal si, že prozpíval čistého času přes čtyři roky.
Mluvila jsem s jiným, který se bojí, že až toho dirigent Mátl nechá, bude
konec, protože mladé už to táhne jinam. Jen Mátl je podle něj dokáže stmelit a
dobít energií.
Jiné
sbory se prostě sejdou a zkoušejí. Ale zpívající učitelé se musí napřed sjet ze
sedmačtyřiceti míst. Učí se sami doma, a když pak mají někde koncert, sletí se
tam, skloubí to a vybrousí, a jedou naostro.
Tak
například první tenor Václav Curyla je v Čavisově sám. To musí být
zvláštní, když provádí samostudium. Po jednom jsou také v Mohelnici, Horní
Bečvě, v Hruškách… To v Napajedlích to mají lepší, tam bydlí dva
basy, otec a syn.
Po
koncertě ze sebe učitelé rychle sloupli fraky, naskákali do aut a zmizeli do
všech stran. V noci jsme se pak vraceli ulicemi Kyjova, úponky vinné révy
v zahrádkách podél chodníku už začínaly těžknout droboučkými hrozny a na
nebi svítil měsíc jako koláč s tvarohem (jak zpíval Karel Kryl a my po něm
u táboráků, když jsme ještě nevěděli, co je to karaoke).
Jedno
poučení si z toho beru: Člověk klidně může být lehce out. Musím říct, že
to vůbec není špatný pocit, zvlášť když jste lehce out s takovou bravurou
jako moravští učitelé.