Bedřich Hrozný, král chetitský a akkadský

Jakkoli se filologie, tedy věda o jazycích, může laikovi zdát poněkud nudná a statická, někdy je to s ní přesně naopak. Život a dílo Bedřicha Hrozného, „krále chetitského a akkadského“, ukazují, že i filologie je věda plná tajemství a jejich luštění, plná dobrodružství, odvážných cest, převratných prožitků a také očekávaných i nečekaných objevů.

Od nejvýznamnějšího počinu Bedřicha Hrozného, tohoto filologického „krále“, uplyne letos v listopadu rovných sto let.

Kdo tedy byl Bedřich Hrozný? V jakém smyslu byl králem a které významné činy ho řadí mezi světové osobnosti?

Z encyklopedií se dozvídáme, že profesor doktor Bedřich Hrozný byl český orientalista, archeolog, pedagog a spisovatel. To je ovšem řečeno příliš stručně. Profesor Hrozný byl totiž jedním z nevýznamnějších vědců, kteří se kdy zabývali starověkými civilizacemi Orientu. A když řekneme „jeden z nejvýznamnějších“, nemáme na mysli jen naše místní, totiž české vědecké pole, nýbrž pole celosvětové. Byl kromě jiného také rektorem Karlovy univerzity a spolupracoval s těmi nejpřednějšími a nejprestižnějšími světovými univerzitami: Vídeňskou, Berlínskou a Oxfordskou.

Bedřich Hrozný je dnes znám především jako ten, kdo rozluštil písmo starověkých Chetitů. Kromě toho učinil za svého života nesčetně jiných významných objevů a byl jedním z vědců, kteří popsali, vysvětlili a představili veřejnosti význačné orientální civilizace. Prvořadým jeho zájmem byla ovšem po celou dobu říše chetitská.

Doktorem filozofie ve dvaadvaceti

Svému oboru se Bedřich Hrozný začal intenzivně věnovat hned od počátku svých studií na Vídeňské univerzitě. Jeho činnost byla natolik přínosná a objevná, že už po čtyřech semestrech získal titul „doktor filozofie“.

Dizertační práce, jíž za tuto svou první vědeckou hodnost vděčil, měla téma „Jihoarabské skalní nápisy“ ‒ a toto téma jasně napovídalo, kterým odvětvím orientalistiky se bude v následujících pěti desetiletích doktor Hrozný zabývat: zajímaly ho jazyky a písma.

Z titulu své profese se profesor Hrozný zabýval různými jazykovými památkami zapsanými jednak klínovým, jednak hieroglyfickým písmem. Samozřejmostí u takovéhoto vědce bylo, že perfektně ovládal několik živých jazyků (v nichž i publikoval) a že také znal jazyky již zaniklé. Zkoumal a luštil a vzájemně srovnával texty, které už byly před nějakým časem nalezené, ale s nimiž si nikdo nevěděl rady.

Všichni jsme spojeni s Orientem

Podnikal také výzkumné cesty do Orientu, účastnil se vykopávek na předem vytipovaných lokalitách. Ve dvacátých letech tak pracovně procestoval značnou část Přední Asie, Turecko, Sýrii, okolí Galilejského moře, a všude vedl vlastní vykopávky, jež vynesly na světlo světa tisíce památek. Zejména šlo o klínopisné tabulky, které významnou měrou přispěly k tomu, že dnes máme poměrně značné vědomosti o životě v Přední Asii v době před třemi, čtyřmi tisíciletími. A nejde jen o nějaké teoretické informace. Jak profesor Hrozný nejednou zdůrazňoval, jsou to záležitosti, jež ovlivnily i náš dnešní každodenní život:

„Dějiny starého Orientu a především dějiny staré Přední Asie mají pro dnešní evropské lidstvo svůj zvláštní zájem a půvab… Nemohli bychom si zajisté představiti dnešní lidstvo bez znalosti latinského písma a bez křesťanství, což obé vzniklo v Orientě, v Přední Asii. Ale i sterými jinými páskami souvisí naše civilizace moderní s pravěkými kulturami orientálními; v evropském umění, v evropských vědách, jako např. v astronomii, v evropském právě, vzešlém z práva římského, i v evropském životě technickém a praktickém, setkáváme se s mnohými živly původu orientálního.“

Takto shrnul Bedřich Hrozný svůj postoj ke své vlastní výzkumné práci v publikaci Dějiny lidstva od pravěku k dnešku (Vstup Přední Asie do dějin: Sumer, Akkad a Hethité).

Dobrý voják Hrozný

Bedřich Hrozný po sobě zanechal množství vynikajících vědeckých prací a objevů. Tento ohromný počet je o to podivuhodnější, že se uskutečnily v Evropě v bouřlivém dvacátém století – v průběhu první světové války, za velké světové krize, za druhé světové války.

Leckdy se milovanému bádání věnoval způsobem, kterým si vysloužil pozornost svého okolí. Například během první světové války: Když byl napodruhé odveden a bylo mu uloženo, aby v rakousko-uherské armádě sloužil jako skladník, snažil se dál pracovat na rozluštění klínopisných tabulek (nalezených v lokalitě Bogazköy), které byly pro vědeckou obec prozatím záhadou.

Hrozný před narukováním do armády slíbil, že se o rozluštění nápisů pokusí. Aby mohl dostát svému slibu, prostě si „své papíry“ (s okopírovanými nápisy z hliněných tabulek) bral s sebou i do vojenského skladu a zde pracoval v podstatě podobně, jak byl zvyklý ve své vědecké pracovně.

Nad jeho činností se nikdo nepozastavil – a když už, tak jedině v dobrém. Sám Bedřich Hrozný o tom později vyprávěl tento příběh:

Přišel k němu jednou do skladu na inventuru jeho přímý nadřízený, poručík Kammergruber. Ten byl zvyklý, že se ze skladu „nevysvětlitelně“ ztrácely nejrůznější věci a že povinné záznamy byly vedeny nedbale až chaoticky. Při inventuře u Hrozného ovšem našel vzorně vyplňované listiny, a také faktický stav všech položek v regálech do detailu odpovídal záznamům ve formulářích. Poručík užasl a ptal se Hrozného, jak je to možné. Když se mu dostalo stručného vysvětlení, nebyl s tím spokojen, nechápal, a tak se ptal dál: „Poslyšte, čím vy jste v civilu, účetním? Jak je možné, že vám tu ale vůbec nic nechybí?“ Hrozného odpovědi pak poručíka překvapily i potěšily: „Poslušně hlásím, že v civilu jsem profesorem semitologie, specializuji se na asyriologii. A ve skladu mi nic nechybí prostě proto, že nekradu.“

Poručík ovšem věděl, že tak jednoduché to v armádě není, a tak se ptal dál: „A jak to, že vám to tu nerozkradou ostatní?“ „Nemohou, protože já jsem pořád tady.“ „A co tu tak zajímavého děláte?“

„Bádám,“ vytáhl Hrozný svazek papírů, které předtím narychlo schoval. „Podívejte, slíbil jsem, že tohle se pokusím rozluštit, přečíst a přeložit.“

Poručík byl ovšem řádný voják, a proto Hrozného mírně napomenul: „Hlavně ať to nevidí pan major!“

Vzápětí ovšem další bádání povolil: „Tak si tu pro mě za mě bádejte od rána do večera.“ A jakoby pro sebe pak s úsměvem a ohromením poznamenal: „To je kázeň, to je poslušnost! Být v armádě deset tisíc takových „semitologů“, má Rakousko válku vyhranou!“

Něco jako Vyšší princip

Poznáváme-li práci „českého Champolliona“, vidíme velikou pracovitost, ale také intelekt, zaujetí a vynalézavost, s nimiž se svému životnímu dílu věnoval. Ale nejen to: Když pozorně sledujeme souvislosti s převratnými událostmi politickými a společenskými, vyvstává před námi obraz muže, který přes všechnu svou oddanost vědě nepřestal být kvalitním, zásadovým člověkem.

Velkou odvahu projevil Bedřich Hrozný za okupace, a to v souvislosti s uzavřením českých vysokých škol. Aktivně zasáhl, když byla „jeho“ škola obsazována německými vojáky, využil své osobní autority a nejen že se svých studentů rázně zastal a zasadil se o klidnější průběh celé vojenské akce, ale také potají pomohl do úkrytu těm nejradikálnějším – čímž jim tehdy doslova zachránil život. Když se nad touto epizodou zamyslíme, nejednomu z nás se vybaví Drdův hrdinný profesor přezdívaný „Vyšší princip“.

Pamětihodným vystoupením na půdě zavírané školy ovšem jeho aktivita neskončila. V té době už dobře fungovala jiná česká vědecká instituce, totiž Orientální ústav, jehož byl profesor Hrozný v roce 1922 spoluzakladatelem a od roku 1927 členem. Orientální ústav naštěstí nebyl součástí univerzity, a tak mohl alespoň v omezené míře dál vyvíjet svou vědeckou činnost i potom, co bylo celé české vysoké školství okupanty paralyzováno.

Do roku 1952, tedy do roku svého skonu, pak profesor Hrozný dále publikoval, vydával nové spisy a pojednání (například podrobné Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie) a opravoval a aktualizoval práce, které napsal dříve a které už byly částečně překonány. Celkově nám tak zanechal úctyhodný soubor čítající více než dvě stě titulů.

Co možná nevíte?

První chetitolog Hrozný klínopis nerozluštil!

V době, kdy Bedřich Hrozný slavil své největší úspěchy a dělal své nejvýznamnější objevy, bylo už klínové písmo dávno rozluštěné. Proč je tedy Bedřich Hrozný mezi laickou veřejností stále připomínán jako „ten, kdo rozluštil klínové písmo“?

Jedná se o nepřesnou interpretaci Hrozného objevu. Bedřich Hrozný totiž skutečně pracoval s nerozluštěnými zápisy v klínovém písmu, jeho objev však spočíval v něčem jiném než rozluštění písma. Ony klínopisné tabulky totiž byly pro mnohé badatele nerozluštitelné proto, že sice byly psány již známým písmem, ovšem jazyk zapsaného textu byl neznámý. Bedřich Hrozný nejprve správně určil, že dotyčný jazyk patří do skupiny jazyků indoevropských (stejně jako například angličtina či němčina), a nikoli do skupiny jazyků semitských, jak se do té doby jeho kolegové domnívali. „Rozlouskl“ tudíž jazyk, nikoli písmo, a rozluštil ho tak dokonale, že mohl v roce 1917 sepsat a vydat gramatiku chetitštiny a založit zcela nový vědní obor – chetitologii.