Организация курса

 

Дорогие друзья, дамы и господа!

 

Большое спасибо за ваш интерес к нашему курсу!

Перед тем, как приступить к занятиям, прочтите, пожалуйста, актуальную информацию о нашем курсе. Просим ознакомиться с ней очень внимательно и хорошо подумать, тот ли это курс, который нужен именно вам, сможете ли изыскать необходимое время, в общем, «по зубам» ли он вам.

Дело в том, что курс действительно будет интенсивным!

 

I. Организация курса

          1. Способ общения. Весь курс пройдёт на платформе Zoom. Саму сервисную платформу НЕ НУЖНО оплачивать, просто скачайте бесплатное приложение на свой компьютер или телефон по ссылке: https://zoom.us/

Перед началом курса вы получите ссылку на конференцию по электронной почте. Следовательно, мне нужен адрес вашей электронной почты. (Вы можете отправить ваш обычный адрес или вы можете создать новый, которым вы будете пользоваться только для нужд курса.)

Ссылка, которую я отправлю вам перед первым занятием, будет действовать в течение всего курса.

Примерно за 5-10 минут до начала каждого блока уроков вы войдёте в систему и будете ждать в зале ожидания, пока преподаватель не пригласит вас в класс.

Для работы можно использовать компьютер, планшет или телефон. Телефон не очень удобен, потому что вам обязательно придётся работать с материалами, которые будут демонстрироваться на экране, но, если у вас действительно не окажется другого варианта, то, в экстренных случаях, можно пользоваться и телефоном.

          2. Организация учебного процесса. Курс начнётся в понедельник 07.06. и закончится в пятницу 27.08. Ежедневная продолжительность занятий - 4 академических часа (4 × 45 мин.), после первых 2-х часов будет 10-минутный перерыв.

Крайне желательно приходить на урок вовремя. После начала занятия лектор полностью поглощён работе со студентами, и поэтому вполне возможно, что ваше позднее появление в зале ожидания далеко не сразу будет замечено.

После каждого блока уроков вы получите домашние задания. Некоторые из них необходимо будет выполнить до следующего занятия, на выполнение других у вас будет неделя или даже больше. Кроме того, вы будете получать развивающие материалы и тестовые задания по текущим темам. Они будут предназначены для самообучения - вы сможете работать с ними самостоятельно, при наличии времени и энергии.

Для размещения и проверки домашних заданий мы будем пользоваться сервисом Google Classroom (он также бесплатный).

Пожалуйста, убедитесь, что обе эти платформы, и Zoom и Classroom, разрешены в вашей стране. Если нет, то напишите мне заблаговременно, и мы найдём другой вариант решения.

          3. Подготовка к занятиям. Необходимо добросовестно готовиться к урокам (в соответствии с заданием). Это необходимо для того, чтобы вы вместе с другими студентами действительно быстро продвигались в освоении языка. Было бы несправедливо по отношению к другим студентам, если бы им пришлось ждать одного одногруппника из-за того, что он не выполнил задание или не выучил заданные слова. (С другой стороны, если вы будете добросовестно готовиться, но не будете продвигаться вперёд столь же быстро, как другие студенты, то это вовсе не катастрофа. Каждому человеку присущ свой личный темп и особенности обучаемости и восприятия, что, безусловно, мы будем учитывать и уважительно к этому относиться.)

Пожалуйста, заранее подумайте и определитесь: сможете ли вы выделять достаточное количество времени и сил для ежедневной подготовки, если нет, то, пожалуйста, выберите себе другой курс чешского языка.

          4. Итоговые результаты. Если вы пройдете весь курс в соответствии с текущими инструкциями, включая выполнение домашних заданий, вы достигнете, как минимум, уровня А2 согласно SERR (Общеевропейские компетенции владения иностранным языком: изучение, преподавание, оценка), который, кстати, является уровнем, необходимым для получения вида на постоянное жительство в Чешской республике. Некоторые из вас смогут даже достичь уровня B1 в соответствии с SERR.

После завершения курса вы получите свидетельство об окончании курса с указанием уровня знаний чешского языка, которого вы достигли.

Внимание! Это свидетельство носит исключительно информационный характер, оно не является юридическим документом. В нём будет содержаться информация для вас или вашего работодателя. Если вам необходим официальный сертификат, вам нужно будет сдать экзамен в какой-либо школе, имеющей так называемое право проведения государственного экзамена на знание языка.

СЛЕДОВАТЕЛЬНО, ДАННЫЙ КУРС ПРЕДНАЗНАЧЕН ДЛЯ ПОЛУЧЕНИЯ ЗНАНИЙ, А НЕ ДЛЯ ПОЛУЧЕНИЯ МЕЖДУНАРОДНО ПРИЗНАННОГО СЕРТИФИКАТА.

II. Важные общепринятые принципы общения

Пожалуйста, соблюдайте общепринятые нормы бесконфликтного общения на протяжении всего курса. Это означает, прежде всего:

1. Во время общения и при выполнении заданий нужно избегать спорных и противоречивых тем. Поэтому мы никогда не будем комментировать политику, национальность, принадлежность к религиозным конфессиям, сексуальную ориентацию и тому подобное.

2. Необходимо следовать указаниям преподавателя в части того, когда и какому студенту отвечать и так далее.

3. Студенты курса имеют право на анонимность, поэтому вы можете выступать в группе под вымышленными именами и псевдонимами. Однако эта анонимность не должна влиять на качество ведения учебного процесса.

 

III. Лекторы

Вашими преподавателями будут люди, которые профессионально преподают в течение многих лет, как в группах, так и индивидуально. Вы можете узнать больше о них, например, здесь:

https://oca-praga.cz/teachers/27/

IV. Оплата

Мы много думали о том, какой способ оплаты лучше всего выбрать, чтобы он был удобным и безопасным для всех. В итоге сделали выбор в пользу следующего варианта:

Студенты будут оплачивать каждую неделю обучения. Курс начнется в понедельник, и студенты в течение недели отправят подтверждение об оплате (оно генерируется каждой системой онлайн-банкинга). Если оплата не будет произведена или вы не пришлете квитанцию, то вы не будете допущены к занятиям на следующей неделе.

Стоимость курса устанавливается следующим образом: каждый академический час (45 минут) стоит 3 евро. Таким образом, еженедельный платеж составит 5 × 4 × 3 = 60 € (5 дней по 4 часа).

 

          V. Урегулирование спорных вопросов

В случае возникновения во время проведения занятий по настоящему курсу каких-либо неясностей, недоразумений или проблем, их разрешение производится студентами в рабочем порядке частным образом с соответствующим преподавателем.

Vinci: Jedna z nejpůvabnějších pohádek, co znám

Ta knížka je neskutečně povedená, jak textově, tak graficky. A já měla tu čest ji překládat, navíc ve spolupráci se super týmem. Na to se nezapomíná...

Tak třeba tohle:

Šplhal na horu už několik dní. Síly ho ponenáhlu opouštěly, tlapky se čím dál tím častěji musely chytat holých kamenů, a samou únavou už štěně nevědělo, na kterou stranu se dát. Bylo chladněji a chladněji…

V dálce se páslo stádo jaků. Vinci se k nim rozběhl a jednoho po druhém se ptal, kudy vede cesta do Indie, ale necitelní jaci jen bučeli, potřásali hlavami, zlobili se, až funěli, a nakonec se k němu otočili zády.

"Promiňte prosím, chtěl jsem jen, aby mi někdo ukázal cestu… Zabloudil jsem," kňučel žalostně pejsek a po tlamičce se mu koulely slzy.

Nejmladší jak jménem Dašo se k němu otočil. Zastyděl se za své příbuzné, kteří se ke štěněti zachovali tak nevrle, a s frknutím naznačil, že se rozhodl Vincimu pomoct.

"Donesu tě, kam potřebuješ. Vyskoč mi na záda. A kdyby ti bylo zima, zachumlej se mi do srsti."

"Juj! Výborně-převýborně!" hopsal Vinci a samou radostí olizoval jakovi chlupatou bradu.

Vysoko v horách řádila metelice a fičel vichr. Cestovatelé se ztěžka prodírali sněhovými závějemi, ale jak Dašo byl plný síly a úporně se probíjel vpřed.

Jednou v noci uviděli na hoře sedět mudrce – sněžného levharta jménem Guru. Bylo to podivné jméno, ale tak se představil.

"Kuzuzambo!" pozdravil obyvatel hor tak, jak je to v Bhútánu zvykem. "Kam míří vaše cesta a co pohledáváte v Království draka?"

"Jsem na cestě kolem světa. Toužil jsem vidět hory, ale netušil jsem, že je tak těžké v nich putovat. Při výstupu jsem pak zabloudil. Naštěstí mi Dašo nabídl, že mě doprovodí."

"Baže, v horách to není snadné – krutý vítr tě ve chvilce může svát z cesty," pravil Guru.

"Zrovna včera jeden mladý obláček zabloudil mezi hory a doteď nemůže najít správnou cestu. Starci-oblaky si pluli dál a jen se mladému smáli. Sedím tu a hlídám toho mladíka, protože by se tu mohl objevit horský drak, a ten by ho spolkl.

"Opravdový drak?!" vykřikli oba cestovatelé najednou. "Je strašlivý? А mohl by spolknout i nás?"

Anebo:

A tak se Vinci uvelebil ve své loďce, vytáhl z ruksáčku sešitek a začal popisovat své putování.

"Jak je dobře, že jsou na světě takoví zachránci jako Ali, kteří si dělají starost o to, jestli v poušti není nějaký zbloudilý nebo vysílený cestovatel! Nebo takoví pečliví starostové jako kondor Pablo. Je příjemné vědět, že koala Napu našla kamarádku a už se nebude cítit osaměle. А kdyby se velrybí rodina znovu ocitla v nouzi, všichni zase přiběhnou na pomoc.

Moc bych ještě chtěl vidět veselou slonici Bali a rošťandu Pepinu. A jak se mi dobře jelo na zádech želvy Teodory nebo jaka Dašo, jak jsme se klouzali po ohromných balvanech a běhali po písečném břehu s malou klokanicí Pukapukou! Ale stejně měl pravdu Pablo – úplně nejlíp je doma.

Аch jé, jak bych teď chtěl obejmout maminku a tatínka," vzdychl si teskně Vinci a pokračoval v psaní do svého sešitku.

Моře bylo klidné, ve dne trpělivého poutníka provázelo sluníčko a v noci –

po moři byla rozsypána spousta hvězdiček a ty se houpaly na vlnách společně s Vinciho loďkou, aby mu cesta lépe uběhla.

Brigita Jovaišiene, Daniel Howart - Štěňátko Vinci na cestě kolem světa, česky vydal Slovart-Print Bratislava.

Vzpomínka na natáčení "Mattoniho"

Kavárna se na chvíli kousek přesunula, ale zůstala pořád stejně pěkná, nemyslíte?

Teplická literární soutěž jde do finále

Literární soutěž Co nikdy Goethe nenapsal jde do finále – v sobotu 25. 1. v 10 hodin budou v krásných prostorách teplické knihovny vyhlášeni vítězové a budou jim slavnostně předány ceny.

Členové odborné poroty přečetli všechny soutěžní příspěvky a tuto sobotu, tedy 18. ledna, se naposledy sejdou, aby definitivně vybrali vítěze každé ze tří kategorií.

Soutěž pořádají tři partneři: Regionální knihovna Teplice, Nadační fond Grácie a Mediální dům Computer Media.

Celkově do soutěže přišlo několik desítek literárních příspěvků. Některé jsou ještě nesmělé, jiné už ukazují „vypsanou ruku“, ale všechny jsou pozoruhodné. Čtenáři regionálních zpravodajských webů zpravy-teplice.cz a zpravy-usti.cz se mohou těšit, že si jednotlivé příspěvky budou moci přečíst. Po slavnostním vyhlášení vítězů a předání cen začne postupné zveřejňování soutěžních prací. Příspěvky budou publikovány jednak na zmíněných zpravodajských webech, jednak ve speciálním e-booku a jednak na facebookových stránkách. A aby se s nimi seznámilo ještě více čtenářů, budou rovněž zpracovány do podoby audioknihy. Tu připraví tým pod vedením Zdeňka Balcara – spisovatele, moderátora a profesionála v oboru audioknih.

Ceny pro vítěze připravila autorka Eva Musilová (dva díly aktualizované publikace Kurz tvůrčího psaní), dále Mediální dům Computer Media (poukázky na knihy tohoto vydavatelství) a kanadský výtvarník českého původu Pavel Rehurek (obrazy inspirované soutěžními tématy – https://pavelrehurek.com/about).

Realizátoři soutěže jsou nadšeni, jak krásně se teplická literární novinka ujala a jaký je o ni zájem – příštího ročníku by se chtělo aktivně zúčastnit také několik vysokých a středních škol. Zájem projevily i některé dobročinné organizace, takže je pravděpodobné, druhý ročník „Goetha“ bude hodně zajímavý.

Teď však ještě běží letošní ročník a organizátory čeká to nejtěžší: vybrat vítěze. A potom už jen slavnostně předat ceny – a rychle začít připravovat další ročník.

Informace o soutěži

Nová teplická literární soutěž je příznačně nazvána Co nikdy Goethe nenapsal. Určena je autorům od 16 let a zúčastnit se jí může kdokoli odkudkoli, předávání cen proběhne v Teplicích v severních Čechách.

Všichni autoři, jejichž díla budou splňovat uvedené parametry, obdrží osvědčující list.

Letos byly vypsány tři okruhy, do nichž se autoři mohli zapojit:

1.     Co nikdy Goethe nenapsal: báseň; rozsah maximálně 300 slov

2.     Proč nejsou v knihovně postele? fejeton; rozsah 400–700 slov

3.     Vlasy pomáhají: povídka; rozsah 400–1000 slov

Soutěž byla zahájena 1. června 2019 a příjem soutěžních prací skončil 31. října 2019. Bližší informace jsou zveřejněny na webu https://ja-pisu.webnode.cz/.

Kontakty:

Zdeněk Balcar, předseda poroty; e-mail: co.goethe.nenapsal@gmail.com

Saša Musilová, manažerka projektu „Co nikdy Goethe nenapsal“; e-mail: co.goethe.nenapsal@gmail.com

Pěkně křivé domečky

„Jé, podívej, tati, ten domeček někdo zmačkal,“ diví se kluk. „Ale ne, takhle ho už postavili, to je tak schválně,“ vysvětluje pobaveně otec. Při procházce Barcelonou by to ani jinak být nemohlo, Gaudího stavby nenechají nikoho v klidu.

„Mně se to líbí, ale proč to tak udělali?“ pokračuje hovor. „Panu architektovi se to tak líbilo. Měl rád stromy a kytky a vodu a hlínu a zvířata, prostě přírodu. A když pak stavěl domy, dělal je tak, jak to v přírodě viděl. Proto jsou jeho domy někde ohnuté a někde trochu do obloučku nebo třeba nakřivo.“

Gaudího stavby jsou skutečně zvláštní. Ojedinělé a originální ve svých křivkách, v použitých materiálech, v celkovém výrazu. V Gaudího díle se nevšedně snoubí pokora, vycházející z jeho silné víry, a odvaha dělat věci naprosto nově, jinak než kdokoli předtím. Na počátku své umělecké dráhy Gaudího zaujala elegantní a velkolepá gotika, neminula ho ani oduševnělá secese, pak ale nadaný umělec nadobro přešel k vlastnímu svobodnému pojetí architektury, k pojetí méně okázalému, ale zato odvážnému a naprosto osobitému.

Pokud bychom i přes velkou rozmanitost Gaudího staveb měli jmenovat něco, čím jsou jeho stavby typické, asi by to byly šikmé sloupy, komíny a kachlíčky.

Šikmé sloupy jako náhrada kleneb. Komíny jako dekorativní prvky, mohutné, divoké, co kus, to originál. A kachlíčky, spousty barevných kachlíčků, ať už v interiéru, nebo zvnějšku na fasádě či na komínech a komínkách a věžičkách, kachlíčky lesknoucí se v paprscích středomořského slunce, kachlíčky jako nositelé těch nejpestřejších barev.

Volnost i zákonitost: jako v přírodě

Sám Gaudí svou tvorbu označil jako činnost, která je co nejplněji „v souladu s přírodou“. V jakém smyslu? Příroda totiž, stejně jako Gaudího stavby, také obsahuje jen minimum přísných rovin, absolutních pravidelností, pravých úhlů a striktních přímek, a téměř nikde v ní také nenajdeme místa, která by byla „bezbarvá“. Naopak, Gaudího díla jsou ‒ přesně po vzoru přírody ‒ dynamická, zajímavá, leckdy veselá a překvapující, a přitom nanejvýš přirozená, vyvážená a respektující zákonitosti fyziky.

Vždyť nakonec ‒ kde se vzaly všechny fyzikální zákony? Zavedl je do přírody člověk? Samozřejmě že ne. Jsou naprosto spolehlivé a fungují univerzálně, ale neustanovil je člověk. Člověk ‒ s výrazným intelektem a talentem a také s výjimečnými pozorovacími schopnostmi ‒ jen dokázal tyto zákony z přírody vyčíst a pak shrnout do moudré definice. Původem jsou však všechny platné fyzikální zákonitosti daleko starší než lidstvo, a v přírodě jsou spolehlivě obsaženy už od pradávna.

Malá změna, velký pád – nesnažte se Gaudího předělat

V Gaudího stavbách najdeme opravdu mnoho podobného jako v přírodě. Dokonce i to, co se může na první pohled zdát jako chaotické, svévolné a neuspořádané, je ve skutečnosti hluboce promyšlené a umně spočítané. A jak už to tak bývá, byly tyto novoty velmi často zcela nepochopené a nedoceněné. Příklad?

Známý je příběh biskupského paláce v Astorze. Stavbu Gaudímu zadal jeho přítel, biskup Juan Bautista Grau i Vallespinós. Gaudí si před započetím práce vyžádal všechnu potřebnou dokumentaci, dokonce i fotografie okolí, aby stavba mohla být nejen skutečně reprezentativním i pohodlným sídlem, ale také aby se stala dokonalou, organickou součástí krajiny. Plány, byly vyhotoveny a předloženy zadavateli. Biskup Grau byl nadšen. Znatelně chladnější přijetí se ovšem projektu dostalo od Akademie de San Fernando v Barceloně, což byla instituce, která musela vydat souhlas se stavbou. Akademie si dvakrát vyřádala změnu plánů, a Gaudí, ačkoli byl o svém prvotním záměru přesvědčen, vyhověl a dvakrát plány přepracoval. Akademie byla konečně jakž takž uspokojena, biskup Grau byl s Gaudího plány ztotožněn, a tak roku 1887 stavba zdárně začala. Vše šlo hladce, ovšem jen do roku 1893. Tenkrát biskup Grau zemřel, a správa diecéze se okamžitě začala plést do průběhu stavebních prací a snažila se převzít velení. Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo: Gaudí se vedení stavby s rozhořčením vzdal. Původně byl tak rozhořčen, že chtěl dokonce spálit veškerou dokumentaci, pak si to ale rozmyslel. Vyslovil jen přání, aby budova nebyla nikdy dokončena. Toto přání bylo oslyšeno. Cizí architekti se snažili stavbu dokončit, avšak po svém. Následovala nutná katastrofa. Jakmile totiž opustili Gaudího dokonale promyšlená konstrukční řešení, došlo k několika velkým sesutím a jen zázrakem nikdo nepřišel o život.

Dnes už je celá stavba dokončena, roku 1961 slavnostně proběhlo nastěhování. Biskupský palác v Astorze, tato půvabná stavba plná světla, reflektující převážně novogotiku, působí jako celek vskutku báječně, na odborníka i na laika. Je ovšem také všude známa jako příklad toho, že není radno svévolně porušovat či překrucovat stavební pravidla, která spolehlivě fungují jako celek. Alespoň u Gaudího staveb to platí bez výjimky.

Okouzlení přírodou se tu spojuje s odbornou myslí studovaného architekta. Uplatňují se zde složité geometrické principy a řád. Jako příklad se často uvádí klenební oblouk použitý v Casa Mila, jehož „základem je parabola, rovinná křivka snadno geometricky konstruovatelná a matematicky popsatelná“. Zmiňována bývá také konstrukce a zároveň výzdoba hlavní lodi v chrámu La Sagrada Familia, u níž je použito části geometrické plochy zvané rotační jednodílný hyperboloid.

Barcelona „před“ a „po“

Antoni Gaudí byl architekt své země, své milované Katalánie. Neustále vzpomínal na slavné časy, kdy Katalánie vzkvétala, kdy nebyla „v područí“ sousední Kastilie, ale měla své vlastní slavné dějiny, své vlastní velkolepé krále, svou neotřesitelnou a žhavou víru, svou překrásnou kulturu ‒ a k té chtěl teď coby architekt přispět i Gaudí.

Vytvořil stavby nejrůznějších stylů, velikostí a účelů. Známe tak Gaudího obytné domy, školu, jízdárnu, kryptu, vinné sklepy i velkolepý park. Každá z jeho staveb je velice osobitá, každá je jiná (a přece každá nese Gaudího rukopis), v každé je něco originálního, nikde neopakovaného.

S jeho stavbami se setkáme na španělské pevnině i na ostrově Mallorca, ovšem zdaleka největší koncentrace jeho staveb je v hlavním městě Katalánie, v Barceloně. Dá se dokonce říci, že i mnoho lidí, kteří se o architekturu vůbec nezajímají, zná slovní spojení Barcelona-Gaudí. Nebo Gaudí-Barcelona. Jsou spolu spojeni tak, jak je se svým městem spojen jen málokterý architekt. Pokud bychom se zabývali historií Barcelony, mohli bychom ji bez přehánění rozdělit do dvou zásadních etap: Před Gaudím a po něm.

A co znamená Gaudího Barcelona pro dnešního člověka? Odborník ji možná vidí jako soubor architektonických originalit, zajímavostí, jako počátek nového uměleckého směru, jako první vlaštovku pro nové umělecké směry, jak je známe z děl Pabla Picassa či Salvadora Dalího. My laikové vnímáme Gaudího Barcelonu spíše jako tu část umění, která je svěží, živá a veselá, které rozumíme a před kterou se nemusíme se zatajeným dechem tiše kořit, ale můžeme si ji naplno užít a vychutnat. Tím nám Antoni Gaudí prokázal opravdu skvělou službu!

Jako naprosto dokonalou, vypovídající ilustraci celkového významu i ducha Gaudího díla bychom mohli vnímat jeho bezkonkurenční městský park.

Poznat Gaudího v parku

Kdo tento park nenavštívil nebo ho alespoň nezná z fotografií či filmu, nemůže tvrdit, že zná či chápe Gaudího. Jak to?

Podívejme se na slavný Güellův park blíže.

Rozkládá se na severozápadě Barcelony na ploše přibližně dvaceti hektarů. Je zajímavé, že původně vlastně nemělo jít ani tak o park jako spíše o bytový areál, ovšem skvěle koncipovaný. Mělo tu vzniknout jakési vzorové sídliště pro plnohodnotný, šťastný život, bytový ráj, zahradní město. Inspirací pro základná styl úprav byly jednak dobově oblíbené anglické přírodně krajinářské parky, jednak parky romantické. Uprostřed ideálně utvořené umělé krajiny měly stát obytné domy. Park neměl být soukromý, ovšem i tak měla kolem celého areálu vést mohutná zeď ‒ ne jako zábrana proti obyvatelům Barcelony, nýbrž jako to, co obyvatelům parku přinese pocit bezpečí.

Parcel pro obytné domy mělo být celkem šedesát a všechny měly být ve svahu, na takové místě, aby byly pěkně na slunci a aby nijak nebránily ve výhledu na město. Z tohoto velkolepého plánu nakonec sešlo, hlavně proto, že město plán vůbec nijak nepodpořilo. Pro dnešního člověka je ovšem toto „selhání“ vlastně štěstím, protože je mu k dispozici ideální rozlehlý park určený výhradně rekreaci.

Centrem celého parku se mělo stát tržiště. Ne ovšem tržiště jako pouhé centrum obchodu. Na tomto tržišti se měli obyvatelé parku setkávat, měla se tu konat hudební či divadelní představení, prostě mělo se tu žít.

Po celém parku jsou mezi zelení rozesety drobné stavbičky, jež jsou opět originální a zajímavé každá sama o sobě. Schodiště, kolonády, sloupořadí, besídky, altánky, umělé jeskyně, cestičky, mostky… Všechny tyto drobné stavby jsou ‒ jak jsme na to u Gaudího zvyklí ‒ nevídané, v souladu s krajinou, a také naprosto dokonale promyšlené. Jsou nesmírně trvanlivé, takže je ani po stovce let není třeba rekonstruovat, a také mnohdy velice praktické: Například celé vykachlíčkované tržiště (mimochodem, vykachlíčkování tak rozsáhlé plochy nebylo nijak nákladné, protože Gaudí se už z dřívějška znal s majitelem továrny na kachlíčky a odebíral od něho velké množství poškozených a rozlámaných kachlíčků, z nichž pak vznikaly jeho veselé mozaiky – záležitost praktická a výhodná pro obě strany) i celý rozlehlý svah jsou opatřeny takovými sběrnými nádržemi a takovou soustavou funkčních kanálků, že se i v této velmi suché krajině může park stále krásně zelenat.

Park je od roku 1984 zařazen do mezinárodní památkové ochrany UNESCO. Pro nás je ovšem také podstatné, že je skutečně shrnutím principů Gaudího díla: Je tu velká dávka krásy a originality, mnoho nenápadné symboliky i velkolepá technická řešení, soulad s přírodou a milé pohlazení po duši.

BOX 1

Mezi nejvýznačnější stavby, které Gaudí vytvořil, se tradičně počítá dosud nedokončená La Sagrada Familia, nárožní dům Casa Mila (La Pedrera), famózní park Güell plný drobných výstředností a stavby pro rodinu Güell: vinné sklepy, palác a krypta (Colònia). Dále uveďme biskupský palác v Astorze, školu Colegio Teresiano a obytné domy (casas): Casa Fernandez-Andres, Casa Vicens, Casa El Capricho, Casa Calvet a Casa de los Botines.

BOX 2

Obecně se ví, že „nejstarší staveniště na světě“, tedy katedrála La Sagrada Familia, není dokončena proto, že architekt si vyžádal, aby byla stavěna jen z dobrovolných darů od věřících. Trochu méně známý je fakt, že k dokončení chybí některé plány ‒ Gaudí je totiž měl ujasněné ve své mysli, ale na papír je nepřenesl.

BOX 3

V parku Güell najdeme nejdelší lavičku na světě. Lavička není rovná, je vedena natolik klikatě, že obsahuje velké množství záhybů a kliček, jež vytvářejí jakési „boxy“, takže při posezení nemáte problém s nedostatkem soukromí. Celá je vytvořena s největší péčí, o čemž svědčí i působ, jak bylo navrženo sedadlo i opěradlo: Traduje se, že při projektování si Gaudí opatřil dobrovolníka – muže, jehož pak na chvíli posadil do nezatvrdlé sádry a při tvorbě lavice pak respektoval fyziologické potřeby těla sedícího člověka. ‒ Součástí parku je i velice zajímavé Gaudího muzeum; sympatické je, že do celého parku, doslova posetého uměleckými díly, je vstup zdarma.

Zdroje:

Rainer Zerbst: Antoni Gaudí (1993 Benedikt Taschen Verlag GmbH, Slovart Bratislava)

foto: freeimages.com

Popisky:

1.     Slunečná pohoda v Parku Güell (foto Denis Martynov)

2.     Fasáda ve stylu sněhových pusinek: Casa Batlló

3.     Jeden z mnoha nevšedních výhledů v Parku Güell (foto Jeff Harris)

4.     Také se vám chce naklonit hlavu doprava? To dělají Gaudího šikmé sloupy (foto Andrew Martin)

5.     Hravé střechy, stříšky, komínky

6.     Mohutná, a přece vzdušná a rozvlněná Casa Mila (foto Vanand van Niekerk)

7.     Domeček jako cappuccino? (foto Lavinia Marin)

8.     Jak z pohádky o vílách: Casa Batlló (foto Sam Hutchinson)

Literární soutěž "Co nikdy Goethe nenapsal"

Milí čtenáři, ráda bych vás oslovila s nabídkou: Letos poprvé jsem se svými kolegy zorganizovala literární soutěž. Je určena pro autory od šestnácti let a zúčastnit se jí může kdokoli odkudkoli, předávání cen proběhne v Teplicích v severních Čechách.

Soutěž probíhá ve spolupráci s Regionální knihovnou Teplice, mediálním domem COMPUTER MEDIA a Nadačním fondem GRÁCIE.

Teplická knihovna je spoluorganizátorem a Computer Media poskytne ceny pro vítěze. NF Grácie je dobročinná nezisková organizace, kterou chceme naší soutěží podpořit.

Soutěž byla vyhlášena 1. června, aby zájemci z řad studentů mohli psát svou soutěžní práci přes prázdniny; končí se posledního října 2019 - aby ti soutěžící, kteří budou o prázdninách cestovat nebo brigádničit, mohli své dílo vytvořit buď ještě v červnu, nebo na začátku příštího školního roku.

Pokud byste chtěli dát někomu dalšímu o soutěži vědět, moc by mě to potěšilo.

Děkuji i za sdílení!

https://ja-pisu.webnode.cz/

Naďa Klevisová: Víno, muži a zpěv

Naďa Klevisová. Krásné jméno, krásná žena, krásná osobnost - silná, charismatická, okouzlující.

Kromě toho také fenomenální publicistka, překladatelka a spisovatelka.

Velmi si vážím toho, že jsem s ní mohla spolupracovat a také ji osobně poznat.

Zde je jeden z jejích nejhezčích fejetonů:

Víno, muži a zpěv

Vypravila jsem se do Kyjova na koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů, z čiré zvědavosti. Už dlouho mi totiž tahle slavná parta vrtala hlavou. Čestně přiznávám, že jsem si donedávna myslela, že tihle zpívající pánové ve fracích… no, prostě, že ten sbor nejspíš musel zaniknout. Tak málo se mi do dnešní šoubyznysové doby hodil.

A teď tu stáli ve čtyřech řadách nad sebou, náprsenky se jim dmuly a na levé klopě se těm zasloužilým blyštěly stříbrné, zasloužilejším zlaté a nejzasloužilejším diamantové odznaky. Tak za prvé, je to fajn, vidět víc než padesát vyšňořených a slavnostně naladěných chlapů pohromadě. A hlavně, zpívají skvěle.

Zatímco první a druzí tenoři proplétali hlasy s prvními a druhými basy, představovala jsem si, jak si Alfons Mucha lámal hlavu, když vymýšlel jejich plakát. A vzpomínala jsem, jak si na nich Leoš Janáček zkoušel, jestli to, co napsal, se dá vůbec zazpívat. V baladě Sedmdesát tisíc vymyslel například sopránový part pro klučičí hlas. Ale když si to chtěl vyzkoušet, ukázalo se, že to žádný učitelský mládenec ani žák nevyzpívá, a tak to od té doby zpívá opravdový soprán.

Mluvila jsem s vysokoškolským učitelem, který už v tom sboru zpívá osmapadesát let. Spočítal si, že prozpíval čistého času přes čtyři roky. Mluvila jsem s jiným, který se bojí, že až toho dirigent Mátl nechá, bude konec, protože mladé už to táhne jinam. Jen Mátl je podle něj dokáže stmelit a dobít energií.

Jiné sbory se prostě sejdou a zkoušejí. Ale zpívající učitelé se musí napřed sjet ze sedmačtyřiceti míst. Učí se sami doma, a když pak mají někde koncert, sletí se tam, skloubí to a vybrousí, a jedou naostro.

Tak například první tenor Václav Curyla je v Čavisově sám. To musí být zvláštní, když provádí samostudium. Po jednom jsou také v Mohelnici, Horní Bečvě, v Hruškách… To v Napajedlích to mají lepší, tam bydlí dva basy, otec a syn.

Po koncertě ze sebe učitelé rychle sloupli fraky, naskákali do aut a zmizeli do všech stran. V noci jsme se pak vraceli ulicemi Kyjova, úponky vinné révy v zahrádkách podél chodníku už začínaly těžknout droboučkými hrozny a na nebi svítil měsíc jako koláč s tvarohem (jak zpíval Karel Kryl a my po něm u táboráků, když jsme ještě nevěděli, co je to karaoke).

Jedno poučení si z toho beru: Člověk klidně může být lehce out. Musím říct, že to vůbec není špatný pocit, zvlášť když jste lehce out s takovou bravurou jako moravští učitelé.