Pěkně křivé domečky

„Jé, podívej, tati, ten domeček někdo zmačkal,“ diví se kluk. „Ale ne, takhle ho už postavili, to je tak schválně,“ vysvětluje pobaveně otec. Při procházce Barcelonou by to ani jinak být nemohlo, Gaudího stavby nenechají nikoho v klidu.

„Mně se to líbí, ale proč to tak udělali?“ pokračuje hovor. „Panu architektovi se to tak líbilo. Měl rád stromy a kytky a vodu a hlínu a zvířata, prostě přírodu. A když pak stavěl domy, dělal je tak, jak to v přírodě viděl. Proto jsou jeho domy někde ohnuté a někde trochu do obloučku nebo třeba nakřivo.“

Gaudího stavby jsou skutečně zvláštní. Ojedinělé a originální ve svých křivkách, v použitých materiálech, v celkovém výrazu. V Gaudího díle se nevšedně snoubí pokora, vycházející z jeho silné víry, a odvaha dělat věci naprosto nově, jinak než kdokoli předtím. Na počátku své umělecké dráhy Gaudího zaujala elegantní a velkolepá gotika, neminula ho ani oduševnělá secese, pak ale nadaný umělec nadobro přešel k vlastnímu svobodnému pojetí architektury, k pojetí méně okázalému, ale zato odvážnému a naprosto osobitému.

Pokud bychom i přes velkou rozmanitost Gaudího staveb měli jmenovat něco, čím jsou jeho stavby typické, asi by to byly šikmé sloupy, komíny a kachlíčky.

Šikmé sloupy jako náhrada kleneb. Komíny jako dekorativní prvky, mohutné, divoké, co kus, to originál. A kachlíčky, spousty barevných kachlíčků, ať už v interiéru, nebo zvnějšku na fasádě či na komínech a komínkách a věžičkách, kachlíčky lesknoucí se v paprscích středomořského slunce, kachlíčky jako nositelé těch nejpestřejších barev.

Volnost i zákonitost: jako v přírodě

Sám Gaudí svou tvorbu označil jako činnost, která je co nejplněji „v souladu s přírodou“. V jakém smyslu? Příroda totiž, stejně jako Gaudího stavby, také obsahuje jen minimum přísných rovin, absolutních pravidelností, pravých úhlů a striktních přímek, a téměř nikde v ní také nenajdeme místa, která by byla „bezbarvá“. Naopak, Gaudího díla jsou ‒ přesně po vzoru přírody ‒ dynamická, zajímavá, leckdy veselá a překvapující, a přitom nanejvýš přirozená, vyvážená a respektující zákonitosti fyziky.

Vždyť nakonec ‒ kde se vzaly všechny fyzikální zákony? Zavedl je do přírody člověk? Samozřejmě že ne. Jsou naprosto spolehlivé a fungují univerzálně, ale neustanovil je člověk. Člověk ‒ s výrazným intelektem a talentem a také s výjimečnými pozorovacími schopnostmi ‒ jen dokázal tyto zákony z přírody vyčíst a pak shrnout do moudré definice. Původem jsou však všechny platné fyzikální zákonitosti daleko starší než lidstvo, a v přírodě jsou spolehlivě obsaženy už od pradávna.

Malá změna, velký pád – nesnažte se Gaudího předělat

V Gaudího stavbách najdeme opravdu mnoho podobného jako v přírodě. Dokonce i to, co se může na první pohled zdát jako chaotické, svévolné a neuspořádané, je ve skutečnosti hluboce promyšlené a umně spočítané. A jak už to tak bývá, byly tyto novoty velmi často zcela nepochopené a nedoceněné. Příklad?

Známý je příběh biskupského paláce v Astorze. Stavbu Gaudímu zadal jeho přítel, biskup Juan Bautista Grau i Vallespinós. Gaudí si před započetím práce vyžádal všechnu potřebnou dokumentaci, dokonce i fotografie okolí, aby stavba mohla být nejen skutečně reprezentativním i pohodlným sídlem, ale také aby se stala dokonalou, organickou součástí krajiny. Plány, byly vyhotoveny a předloženy zadavateli. Biskup Grau byl nadšen. Znatelně chladnější přijetí se ovšem projektu dostalo od Akademie de San Fernando v Barceloně, což byla instituce, která musela vydat souhlas se stavbou. Akademie si dvakrát vyřádala změnu plánů, a Gaudí, ačkoli byl o svém prvotním záměru přesvědčen, vyhověl a dvakrát plány přepracoval. Akademie byla konečně jakž takž uspokojena, biskup Grau byl s Gaudího plány ztotožněn, a tak roku 1887 stavba zdárně začala. Vše šlo hladce, ovšem jen do roku 1893. Tenkrát biskup Grau zemřel, a správa diecéze se okamžitě začala plést do průběhu stavebních prací a snažila se převzít velení. Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo: Gaudí se vedení stavby s rozhořčením vzdal. Původně byl tak rozhořčen, že chtěl dokonce spálit veškerou dokumentaci, pak si to ale rozmyslel. Vyslovil jen přání, aby budova nebyla nikdy dokončena. Toto přání bylo oslyšeno. Cizí architekti se snažili stavbu dokončit, avšak po svém. Následovala nutná katastrofa. Jakmile totiž opustili Gaudího dokonale promyšlená konstrukční řešení, došlo k několika velkým sesutím a jen zázrakem nikdo nepřišel o život.

Dnes už je celá stavba dokončena, roku 1961 slavnostně proběhlo nastěhování. Biskupský palác v Astorze, tato půvabná stavba plná světla, reflektující převážně novogotiku, působí jako celek vskutku báječně, na odborníka i na laika. Je ovšem také všude známa jako příklad toho, že není radno svévolně porušovat či překrucovat stavební pravidla, která spolehlivě fungují jako celek. Alespoň u Gaudího staveb to platí bez výjimky.

Okouzlení přírodou se tu spojuje s odbornou myslí studovaného architekta. Uplatňují se zde složité geometrické principy a řád. Jako příklad se často uvádí klenební oblouk použitý v Casa Mila, jehož „základem je parabola, rovinná křivka snadno geometricky konstruovatelná a matematicky popsatelná“. Zmiňována bývá také konstrukce a zároveň výzdoba hlavní lodi v chrámu La Sagrada Familia, u níž je použito části geometrické plochy zvané rotační jednodílný hyperboloid.

Barcelona „před“ a „po“

Antoni Gaudí byl architekt své země, své milované Katalánie. Neustále vzpomínal na slavné časy, kdy Katalánie vzkvétala, kdy nebyla „v područí“ sousední Kastilie, ale měla své vlastní slavné dějiny, své vlastní velkolepé krále, svou neotřesitelnou a žhavou víru, svou překrásnou kulturu ‒ a k té chtěl teď coby architekt přispět i Gaudí.

Vytvořil stavby nejrůznějších stylů, velikostí a účelů. Známe tak Gaudího obytné domy, školu, jízdárnu, kryptu, vinné sklepy i velkolepý park. Každá z jeho staveb je velice osobitá, každá je jiná (a přece každá nese Gaudího rukopis), v každé je něco originálního, nikde neopakovaného.

S jeho stavbami se setkáme na španělské pevnině i na ostrově Mallorca, ovšem zdaleka největší koncentrace jeho staveb je v hlavním městě Katalánie, v Barceloně. Dá se dokonce říci, že i mnoho lidí, kteří se o architekturu vůbec nezajímají, zná slovní spojení Barcelona-Gaudí. Nebo Gaudí-Barcelona. Jsou spolu spojeni tak, jak je se svým městem spojen jen málokterý architekt. Pokud bychom se zabývali historií Barcelony, mohli bychom ji bez přehánění rozdělit do dvou zásadních etap: Před Gaudím a po něm.

A co znamená Gaudího Barcelona pro dnešního člověka? Odborník ji možná vidí jako soubor architektonických originalit, zajímavostí, jako počátek nového uměleckého směru, jako první vlaštovku pro nové umělecké směry, jak je známe z děl Pabla Picassa či Salvadora Dalího. My laikové vnímáme Gaudího Barcelonu spíše jako tu část umění, která je svěží, živá a veselá, které rozumíme a před kterou se nemusíme se zatajeným dechem tiše kořit, ale můžeme si ji naplno užít a vychutnat. Tím nám Antoni Gaudí prokázal opravdu skvělou službu!

Jako naprosto dokonalou, vypovídající ilustraci celkového významu i ducha Gaudího díla bychom mohli vnímat jeho bezkonkurenční městský park.

Poznat Gaudího v parku

Kdo tento park nenavštívil nebo ho alespoň nezná z fotografií či filmu, nemůže tvrdit, že zná či chápe Gaudího. Jak to?

Podívejme se na slavný Güellův park blíže.

Rozkládá se na severozápadě Barcelony na ploše přibližně dvaceti hektarů. Je zajímavé, že původně vlastně nemělo jít ani tak o park jako spíše o bytový areál, ovšem skvěle koncipovaný. Mělo tu vzniknout jakési vzorové sídliště pro plnohodnotný, šťastný život, bytový ráj, zahradní město. Inspirací pro základná styl úprav byly jednak dobově oblíbené anglické přírodně krajinářské parky, jednak parky romantické. Uprostřed ideálně utvořené umělé krajiny měly stát obytné domy. Park neměl být soukromý, ovšem i tak měla kolem celého areálu vést mohutná zeď ‒ ne jako zábrana proti obyvatelům Barcelony, nýbrž jako to, co obyvatelům parku přinese pocit bezpečí.

Parcel pro obytné domy mělo být celkem šedesát a všechny měly být ve svahu, na takové místě, aby byly pěkně na slunci a aby nijak nebránily ve výhledu na město. Z tohoto velkolepého plánu nakonec sešlo, hlavně proto, že město plán vůbec nijak nepodpořilo. Pro dnešního člověka je ovšem toto „selhání“ vlastně štěstím, protože je mu k dispozici ideální rozlehlý park určený výhradně rekreaci.

Centrem celého parku se mělo stát tržiště. Ne ovšem tržiště jako pouhé centrum obchodu. Na tomto tržišti se měli obyvatelé parku setkávat, měla se tu konat hudební či divadelní představení, prostě mělo se tu žít.

Po celém parku jsou mezi zelení rozesety drobné stavbičky, jež jsou opět originální a zajímavé každá sama o sobě. Schodiště, kolonády, sloupořadí, besídky, altánky, umělé jeskyně, cestičky, mostky… Všechny tyto drobné stavby jsou ‒ jak jsme na to u Gaudího zvyklí ‒ nevídané, v souladu s krajinou, a také naprosto dokonale promyšlené. Jsou nesmírně trvanlivé, takže je ani po stovce let není třeba rekonstruovat, a také mnohdy velice praktické: Například celé vykachlíčkované tržiště (mimochodem, vykachlíčkování tak rozsáhlé plochy nebylo nijak nákladné, protože Gaudí se už z dřívějška znal s majitelem továrny na kachlíčky a odebíral od něho velké množství poškozených a rozlámaných kachlíčků, z nichž pak vznikaly jeho veselé mozaiky – záležitost praktická a výhodná pro obě strany) i celý rozlehlý svah jsou opatřeny takovými sběrnými nádržemi a takovou soustavou funkčních kanálků, že se i v této velmi suché krajině může park stále krásně zelenat.

Park je od roku 1984 zařazen do mezinárodní památkové ochrany UNESCO. Pro nás je ovšem také podstatné, že je skutečně shrnutím principů Gaudího díla: Je tu velká dávka krásy a originality, mnoho nenápadné symboliky i velkolepá technická řešení, soulad s přírodou a milé pohlazení po duši.

BOX 1

Mezi nejvýznačnější stavby, které Gaudí vytvořil, se tradičně počítá dosud nedokončená La Sagrada Familia, nárožní dům Casa Mila (La Pedrera), famózní park Güell plný drobných výstředností a stavby pro rodinu Güell: vinné sklepy, palác a krypta (Colònia). Dále uveďme biskupský palác v Astorze, školu Colegio Teresiano a obytné domy (casas): Casa Fernandez-Andres, Casa Vicens, Casa El Capricho, Casa Calvet a Casa de los Botines.

BOX 2

Obecně se ví, že „nejstarší staveniště na světě“, tedy katedrála La Sagrada Familia, není dokončena proto, že architekt si vyžádal, aby byla stavěna jen z dobrovolných darů od věřících. Trochu méně známý je fakt, že k dokončení chybí některé plány ‒ Gaudí je totiž měl ujasněné ve své mysli, ale na papír je nepřenesl.

BOX 3

V parku Güell najdeme nejdelší lavičku na světě. Lavička není rovná, je vedena natolik klikatě, že obsahuje velké množství záhybů a kliček, jež vytvářejí jakési „boxy“, takže při posezení nemáte problém s nedostatkem soukromí. Celá je vytvořena s největší péčí, o čemž svědčí i působ, jak bylo navrženo sedadlo i opěradlo: Traduje se, že při projektování si Gaudí opatřil dobrovolníka – muže, jehož pak na chvíli posadil do nezatvrdlé sádry a při tvorbě lavice pak respektoval fyziologické potřeby těla sedícího člověka. ‒ Součástí parku je i velice zajímavé Gaudího muzeum; sympatické je, že do celého parku, doslova posetého uměleckými díly, je vstup zdarma.

Zdroje:

Rainer Zerbst: Antoni Gaudí (1993 Benedikt Taschen Verlag GmbH, Slovart Bratislava)

foto: freeimages.com

Popisky:

1.     Slunečná pohoda v Parku Güell (foto Denis Martynov)

2.     Fasáda ve stylu sněhových pusinek: Casa Batlló

3.     Jeden z mnoha nevšedních výhledů v Parku Güell (foto Jeff Harris)

4.     Také se vám chce naklonit hlavu doprava? To dělají Gaudího šikmé sloupy (foto Andrew Martin)

5.     Hravé střechy, stříšky, komínky

6.     Mohutná, a přece vzdušná a rozvlněná Casa Mila (foto Vanand van Niekerk)

7.     Domeček jako cappuccino? (foto Lavinia Marin)

8.     Jak z pohádky o vílách: Casa Batlló (foto Sam Hutchinson)

Literární soutěž "Co nikdy Goethe nenapsal"

Milí čtenáři, ráda bych vás oslovila s nabídkou: Letos poprvé jsem se svými kolegy zorganizovala literární soutěž. Je určena pro autory od šestnácti let a zúčastnit se jí může kdokoli odkudkoli, předávání cen proběhne v Teplicích v severních Čechách.

Soutěž probíhá ve spolupráci s Regionální knihovnou Teplice, mediálním domem COMPUTER MEDIA a Nadačním fondem GRÁCIE.

Teplická knihovna je spoluorganizátorem a Computer Media poskytne ceny pro vítěze. NF Grácie je dobročinná nezisková organizace, kterou chceme naší soutěží podpořit.

Soutěž byla vyhlášena 1. června, aby zájemci z řad studentů mohli psát svou soutěžní práci přes prázdniny; končí se posledního října 2019 - aby ti soutěžící, kteří budou o prázdninách cestovat nebo brigádničit, mohli své dílo vytvořit buď ještě v červnu, nebo na začátku příštího školního roku.

Pokud byste chtěli dát někomu dalšímu o soutěži vědět, moc by mě to potěšilo.

Děkuji i za sdílení!

https://ja-pisu.webnode.cz/

Naďa Klevisová: Víno, muži a zpěv

Naďa Klevisová. Krásné jméno, krásná žena, krásná osobnost - silná, charismatická, okouzlující.

Kromě toho také fenomenální publicistka, překladatelka a spisovatelka.

Velmi si vážím toho, že jsem s ní mohla spolupracovat a také ji osobně poznat.

Zde je jeden z jejích nejhezčích fejetonů:

Víno, muži a zpěv

Vypravila jsem se do Kyjova na koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů, z čiré zvědavosti. Už dlouho mi totiž tahle slavná parta vrtala hlavou. Čestně přiznávám, že jsem si donedávna myslela, že tihle zpívající pánové ve fracích… no, prostě, že ten sbor nejspíš musel zaniknout. Tak málo se mi do dnešní šoubyznysové doby hodil.

A teď tu stáli ve čtyřech řadách nad sebou, náprsenky se jim dmuly a na levé klopě se těm zasloužilým blyštěly stříbrné, zasloužilejším zlaté a nejzasloužilejším diamantové odznaky. Tak za prvé, je to fajn, vidět víc než padesát vyšňořených a slavnostně naladěných chlapů pohromadě. A hlavně, zpívají skvěle.

Zatímco první a druzí tenoři proplétali hlasy s prvními a druhými basy, představovala jsem si, jak si Alfons Mucha lámal hlavu, když vymýšlel jejich plakát. A vzpomínala jsem, jak si na nich Leoš Janáček zkoušel, jestli to, co napsal, se dá vůbec zazpívat. V baladě Sedmdesát tisíc vymyslel například sopránový part pro klučičí hlas. Ale když si to chtěl vyzkoušet, ukázalo se, že to žádný učitelský mládenec ani žák nevyzpívá, a tak to od té doby zpívá opravdový soprán.

Mluvila jsem s vysokoškolským učitelem, který už v tom sboru zpívá osmapadesát let. Spočítal si, že prozpíval čistého času přes čtyři roky. Mluvila jsem s jiným, který se bojí, že až toho dirigent Mátl nechá, bude konec, protože mladé už to táhne jinam. Jen Mátl je podle něj dokáže stmelit a dobít energií.

Jiné sbory se prostě sejdou a zkoušejí. Ale zpívající učitelé se musí napřed sjet ze sedmačtyřiceti míst. Učí se sami doma, a když pak mají někde koncert, sletí se tam, skloubí to a vybrousí, a jedou naostro.

Tak například první tenor Václav Curyla je v Čavisově sám. To musí být zvláštní, když provádí samostudium. Po jednom jsou také v Mohelnici, Horní Bečvě, v Hruškách… To v Napajedlích to mají lepší, tam bydlí dva basy, otec a syn.

Po koncertě ze sebe učitelé rychle sloupli fraky, naskákali do aut a zmizeli do všech stran. V noci jsme se pak vraceli ulicemi Kyjova, úponky vinné révy v zahrádkách podél chodníku už začínaly těžknout droboučkými hrozny a na nebi svítil měsíc jako koláč s tvarohem (jak zpíval Karel Kryl a my po něm u táboráků, když jsme ještě nevěděli, co je to karaoke).

Jedno poučení si z toho beru: Člověk klidně může být lehce out. Musím říct, že to vůbec není špatný pocit, zvlášť když jste lehce out s takovou bravurou jako moravští učitelé.

Zvukové majáčky pro nevidomé a Den otevřených dveří

Ve středu 19. 9. 2018 bude v Teplicích zprovozněn první zvukový orientační majáček. Stane se při Dni otevřených dveří a finanční gramotnosti v Sociální agentuře, o. p. s., Školní 349/2.

Co je zvukový majáček

Jedná se o orientační pomůcku, která je instalována na některém z klíčových bodů ve městě. Pomáhá slabozrakým a nevidomým lidem v orientaci a poskytuje jim určité potřebné informace.

Majáček nevysílá stále, a proto ho člověk se zdravým zrakem většinou vůbec nezaregistruje. Hlášení orientačního majáčku spustí sama nevidomá osoba pomocí speciálního zařízení, které má instalované v rukojeti bílé hole.

V České republice jsou zvukové orientační majáčky instalovány už v několika městech.

Teplické majáčky

Projekt Teplické majáčky vznikl loňského roku. Své síly a odbornost tu spojilo několik organizací: Sociální agentura jako iniciátor projektu, AGC Automotive Czech jako výhradní donátor a společnost Tyfloservis jako odborný partner.

Společně vytvořili plán postupné instalace sítě majáčků, vytipovali místa, kde jsou orientační majáčky nejpotřebnější, a vyjednali vše s kompetentními úřady. Zároveň provedli průzkum trhu s majáčky, aby vybrali ten typ zařízení, který je pro dlouhodobé využití ve městě nejvhodnější.

Teď je přípravná fáze projektu Teplické majáčky hotova. Ve středu 19. 9. 2018 bude první ze sítě teplických majáčků uveden do pilotního provozu. Slavnostní „první hlášení“ se uskuteční v rámci Dne otevřených dveří a finanční gramotnosti v Sociální agentuře.

Den otevřených dveří a finanční gramotnosti

Zájemci z řad veřejnosti i médií se 19. září budou moci seznámit s budoucností projektu Teplické majáčky i se službami Sociální agentury. Mezi ty patří mimo jiné finanční poradenství (zaměřené zejména na dluhy, exekuce a insolvenci) a zprostředkování práce pro zdravotně postižené občany.

Den otevřených dveří a finanční gramotnosti začne v 9 hodin slavnostním zprovozněním instalovaného zvukového majáčku. Potom je na programu prohlídka prostor organizace a krátká prezentace s diskusí, při níž bude dán prostor pro dotazy návštěvníků.

Na odpoledne je připraven speciální proslov předního právníka na téma Dluhy, opět s možností dotazů.

Zakončení Dne otevřených dveří se plánuje na 15 hodin.

🔺🔺🔺

A jeden z výsledků:

Reportáž, kterou jsme spolu točili v Teplicích, běžela ve zpravodajství ČT24 v neděli 14. 10. 2018, poprvé zhruba ve 14:40.

Najdete ji tady: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/podle-data-vysilani

Ještě jednou Vám i kolegům moc děkuji za pomoc a ochotu J

Rádi jsme vás poznali J

Na další se těší Renata Myslíková

Ing. Mgr. Renata Myslíková

redaktorka, redakce zpravodajství

Jiráskova 5338, 430 03 Chomutov

tel.:    +420261134836

GSM.: +420730800882

Inspirace pro vaši zahradu?

Zámecký park ve Velkém Březně

Historický park v obci Velké Březno je citlivě zasazen do překrásné, dramatické krajiny Českého středohoří. Rozprostírá se kolem půvabného romantického zámečku. Velkobřezenský park můžete někdy navštívit i vy. Kdo ví, možná tu najdete inspiraci pro svou vlastní zahradu. Je přece právě čas, kdy se vybírá a plánuje, abyste na jaře mohli sázet…

Současná rozloha parku činí 5,5 hektaru. Zhruba uprostřed stojí takzvaný nový velkobřezenský zámek a přímo u něj je upravena malá francouzská zahrada s fontánkou a pestrými květinami. Ostatní části parku jsou realizovány v anglickém (tedy přírodně-krajinářském) stylu a vše je situováno mírně do svahu.

Jako v každém správném anglickém parku, i tady jsou nejpodstatnější dřeviny, tedy stromy a keře. Napočítali byste jich kolem pěti set! A některé z nich jsou opravdu pozoruhodné. Nejsou prostě jen staré. Některé z nich jsou také vzácné a mají za sebou pohnutou historii.

Park pro princeznu

Jejich příběh se začal psát v době, kdy velkobřezenské panství zakoupil osvícený pán, Karel hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína, nejvyšší purkrabí Království českého. Ten si zde v letech 1842‒1844 nechal postavit skromný empírový zámeček a kolem upravit malý park.

Že jeho zahradní architekt ani zahradníci při zakládání parku nevykáceli stromy, které už kolem rostly, ale dovedně do parku zakomponovali, to  asi není třeba dodávat. Ty stromy byly pěkné tehdy a jsou pěkné i dnes, kdy imponují svou mohutností.

Další změny pro zdejší dřeviny nastaly v době, kdy Velké Březno vlastnil známý bouřlivák, cestovatel a diplomat Karel hrabě Chotek. Ten se v roce 1885 ‒ když mu bylo rovných třicet let ‒ oženil s půvabnou princeznou Adelheidou von Hohenlohe-Langenburg, devatenáctiletou dívkou z velmi vznešeného rodu.

Karel se již před svatbou rozhodl uskutečnit pro Adelheidu velkorysou přestavbu sídla, a došlo samozřejmě i na úpravu parku. Nakonec se park rozkládal po celé polovině úbočí Zámeckého vrchu a zvolna klesal až k mohutnému toku řeky Labe.

V „novém“ parku zůstaly původní stromy, hlavně lípy a duby, ale jestliže měl být park plně využit, bylo třeba, aby byl zajímavý a také vybavený. Jak? Inu, Adelheida byla mladá, moderní, sportovně založená žena, a tak kromě odpočívadel, fontánek, potůčků a rybníku s lekníny byl v parku vybudován také plavecký bazén, tenisové hřiště a kuželník. Hřiště byste dnes hledali marně, ale bazén i kuželník tu jsou, a plně funkční.

Pokud jde o stromy, světaznalý Karel se nemínil spokojit jen tak s něčím, a tak si u různých dodavatelů objednával všelijaké zvláštnosti: Z východních zemí byl přivezen například jerlín japonský, zmarličník japonský a také tři druhy magnolií a liliovník tulipánokvětý ‒ stromy, jež bývaly v Číně součástí proslulých palácových zahrad.

Ze střední Ameriky připutovaly původní divoké rododendrony, které až dodnes bývají každé jaro doslova obsypány množstvím sněhobílých květů.

Na historických fotografiích můžete kromě jiného vidět také roztomilé malé keříčky, které jsou uspořádané do tvaru podkovy v trávníku před hlavním vstupem do zámku. Dnes je tato „podkovička“ podstatně mohutnější a někdejší drobné keříky už tvoří cosi jako malý les, rododendronový hájek.

Botanikové sem do parku jezdí často právě kvůli těmto původním divokým rododendronům. Jsou tu jako neocenitelný živý genofond. Všechny dnes známé barevné kultivary byly totiž v průběhu let vyšlechtěny právě z tohoto druhu.

Smutné mezidobí

A co se s parkem dělo dál? Do roku 1945 byl odborně opečováván šesti hraběcími zahradníky. Potom se přes něj přehnala divoká léta poválečných zmatků a osídlování pohraničí a následovala desetiletí, která kultuře a krásnu také zvlášť nepřála.

Zámek i s parkem byl zkonfiskován a úřadovala zde armáda, později třídicí dětský domov, politická škola a opět armáda. Z parku zmizely sochy a sošky, zahradní nábytek i ozdobná zábradlíčka, kamenné cestičky zarostly plevelem a náletovými dřevinami, odlehlá zákoutí posloužila jako obecní smetiště. Smutný osud, který potkal nemálo českých starobylých parků.

Dnes už devastace naštěstí nepokračuje a park je opět krásným a klidným místem k odpočinku i rozjímání.

Potěšení v každé roční době

Park skýtá potěšení v každé roční době. Jsou tu zachovalé „raritky“, ve kterých si hrabě Karel tak liboval. Můžeme si prohlédnout třeba ambroň západní, jinan dvoulaločný nebo jedlovec Mertensův.

 Zajímavým stromem je sříhanolistý dub letní. Pokud jste z názvu usoudili, že bude mít nějaké výstřední listy, nemýlíte se. Jsou tak důkladně „vystříhané“ a roztřepené, až to vypadá, že snad tento strom napadla sarančata nebo jiný žravý hmyz.

Když budeme dále pozorně sledovat stromy a keře, které na své procházce parkem míjíme, pak kromě různých zajímavě vybarvených javorů, topolů a lip uvidíme například i buk, jehož listy mají něžně růžové okrajíčky, nebo třeba magnolii opakvejčitou, která na rozdíl od běžných magnolií nekvete zjara, ale v létě (a jejíž květy mají v průměru klidně i dvacet centimetrů a listy jsou až půl metru dlouhé).

V krásné zahradě nesmějí samozřejmě chybět květiny: Pokocháme se tady pohledem na rozrostlé lekníny, na spoustu letniček a fuchsií a také na stoleté hortenzie a dřevité pivoňky.

Velkobřezenský park má jednu ohromnou výhodu: Kdysi ho totiž hrabě Karel ‒ sám nadšený zahradník ‒ navrhoval ve spolupráci s odborníky, a tak dodnes platí, že ať člověk přijde v kterémkoli ročním období, vždy je na co se podívat, čím se potěšit a k čemu přivonět.

Že je tu krásně na jaře, není třeba vysvětlovat. Za každým zákrutem travnatých a kamenitých stezek se nám naskytne nový, nečekaný výhled. Fotograf si tu rozhodně přijde na své: rododendrony osmi barev, omamně vonící azalky, bílé a růžové magnolie, žlutý dřín a štědřenec, fialový divoký šeřík, bílé a červené jírovce, mnohokvěté jabloně a další a další krasavci…

Kdo sem zavítá například v podzimních dnech, kdy už se příroda ukládá k spánku, ten tu zažije hotový karneval: Mnoho druhů javorů hýří neuvěřitelnou spoustou barev od žluté přes zářivě oranžovou a červenou až po karmínovou a fialovou. Přidají se sladce žluté lípy, oranžovohnědé duby a zelené jehličnany, a to vše ještě zpestřuje množství barevných plodů všech možných tvarů a velikostí.

O zdejších stromových zajímavostech by se toho dalo napsat ještě mnoho. Můžete si park také projít s některým z průvodců nebo si popovídat s místními starousedlíky, když se rozhodnete posedět na lavičce nebo v kavárničce na nádvoří.

Jako doma

Návštěvníci Velkého Března si často velmi pochvalují příjemnou, vpravdě rodinnou atmosféru, která v zámku i jeho parku vládne. Připadá jim, že tu není ani stopy po nějaké dávno mrtvé historii, že to tu vlastně stále žije. Je možné, že to podobně budete vnímat i vy. Když navštívíte park, zámek, a třeba i zdejší pivovar a seznámíte se blíže s životními osudy hrabat Chotkových, budete se tu třeba i vy zakrátko cítit jako doma. A možná si při prořezávání keřů na své zahrádce zavzpomínáte na březenský park a na cestovatele hraběte Karla.

Před pár lety aktuální téma. Když jsem tohle psala, netušila jsem, že zakrátko to bude tak mimo.

Největší zimní strašáci: Vymrzání dřevin a plíseň sněžná

Kdo má zahradu, má většinou nějaký ten stromek či keřík a aspoň kus trávníku. Jsou středem naší péče, ale také starostí. Jak tedy na dva největší zahrádkářské strašáky, na vymrzání dřevin a plíseň sněžnou?

Proti vymrzání dřevin je účinné dbát na několik jednoduchých zásad:

1. Vybírejte si: Do nechráněných míst sázejte jen odolné kultivary.

2. Vysazujte včas, rostlina musí ještě před zimou zakořenit.

3. Dostatečně zalévejte. Mnohdy totiž u "vymrzlých" dřevin vůbec nejde o přílišný mráz, nýbrž o to, že nebyly před zimou dostatečně zalité. Můžete se zálivkou použít také speciální přípravek proti vymrzání dřevin.

Jak na plíseň?

Receptů a rad, jak bojovat proti plísni sněžné, je spousta, ovšem těch univerzálně účinných je jen pár. Co tedy funguje?

Hnojení

Pokud trávník během roku hnojíte, nezapomeňte nejpozději v září přestat s dusíkem. Dál už buď nehnojte, nebo jen speciálními přípravky pro toto období. Naopak na jaře, kdy se plíseň objeví, je dusíku hodně třeba.

Sečení

Také sečení je důležité: Plíseň bují zejména na dlouhé trávě, proto na podzim sečte, dokud to jde, maximálně na 4 cm.

Aerifikace a vertikutace

Ošetřovat trávník aerifikací či vertikutací byste měli po celý rok. Prospějete tak trávníku hned dvakrát: Bude v lepší kondici, aby sám s plísní bojoval, a navíc plísním "vezmete podmínky" pro jejich bujení.

Pískování a vápnění

Také toto zlepšování půdy je důležité a měli byste na ně dbát celý rok. Písek použijte bílý, jemný betonářský, s frakcí do 1,5 mm, no a vápno? Vápněte, jestliže máte kyselou půdu; pokud je v ní dostatek živin, stačí prosté vápno, pokud ne, použijte speciální prostředek.

Když plíseň přece přijde

Někdy se stane, že celý rok děláte všechno správně, a přece se plíseň na jaře objeví. V tom případě bude dobré uvažovat o změně skladby trávníku. Zaměřte se na travní směs, která obsahuje spíše kostřavy, a vynechte oblíbené jílky a psinečky.

A máte ještě jednu jistotu: Ať už plíseň napáchá jakékoli škody, jarní slunce a vaše jemná péče je rychle napraví. A to je přece skvělé!

Praotec selfíček Louis Daguerre

Se zámky se často pojí legenda či pověst, v nichž se vyskytuje nějaký poklad. Na Ústecku ovšem najdete zámek, který má takové poklady hned tři.

Zámek se jmenuje Velké Březno a historie všech tří jeho pokladů je dobře doložena.

Zazděné dveře a úředník

Nejmladší z březenských pokladů byl nalezen v sedmdesátých letech 20. století. Tenkrát se na místním národním výboru rozhodli k přestavbě.

Výbor sídlil ve staré vile a ta plně vyhovovala, jen jedna místnost byla jaksi nepraktická: Když úředník potřeboval do vedlejší místnosti, musel vždy vyjít z místnosti a pak se dát okolo přes chodbu, aby se dostal do místnosti, kterou měl vlastně hned za zdí. Rozhodl se tudíž, že obě místnosti propojí, že nechá ve společné zdi probourat dveře.

Řemeslníci se pustili se do bourání, ale jak byli překvapeni, když narazili na tenkou přepážku a za ní – na zazděné původní dveře! V mezidveří našli poklad: překrásné skleněné a porcelánové nádobí, desítky bohatě zlacených kousků.

Poklad sem uložili původní němečtí obyvatelé vily v domnění, že se zase brzy vrátí.

Historie však šla jinam, a tak poklad zůstal léta schován. Dnes je tento poklad vystaven v přízemí zámku v Hraběcím salonku.

Zasypané sklepení a mumie

Druhý poklad k vidění není. Je starší a je úplně jiný. Přivezl ho sem předposlední majitel panství, hrabě Karel Maria Chotek, na konci 19. století. Karel Chotek byl zaníceným cestovatelem a historikem. Proto se také vypravil do Egypta – do módní destinace tehdejších cestovatelů.

Z Egypta si přivezl zážitky a také drobné i větší zajímavosti především z archeologických vykopávek. Sbírka byla vystavena v suterénu zámku, jehož stabilní klima bylo pro sbírku nanejvýš vhodné.

A proč mluvíme o pokladu? Egyptské památky vždycky měly značnou hodnotu. Jejich výrobci nešetřili zlatem a vzácnými kameny. Hodnota pokladu by dnes byla obrovská – tím spíše, že korunou dovezených cenností byla i skutečná, autentická egyptská mumie!

Egyptský poklad s mumií zatím nikdo z nás vidět nemůže. Dlouho to s ním bylo jako se zámkem z pohádky o Šípkové Růžence: Nikdo nevěděl, kde je, objevovaly se jen neurčité zprávy. Nakonec se pátrání ujal ne princ na bílém koni, ale kastelán v šedém volkswagenu. Na přelomu tisíciletí se podařilo na základě výpovědí svědků přesně určit, kde zmíněné prostory jsou. Zjistilo se také, proč „zmizely“. V zámku byl totiž po válce zřízen dětský domov, a sklepy by pro děti byly nebezpečné. Bylo tedy rozhodnuto místnosti zazdít a zasypat.

Tři kufry a měděná destička

Hrabě Karel Maria Chotek je spojen i s posledním z březenských pokladů.

Měl zálibu nejen v historii, ale také v moderní technice a patřil k průkopníkům na poli fotografování. A právě fotografie jsou tím třetím pokladem.

I poslední „poklad“ byl dlouhou dobu ukryt tak, že o něm nikdo nevěděl. Vědělo se, že pan hrabě byl jedním z prvních fotografů na světě. Nebylo však známo, kdy a jak se poprvé s fotografováním setkal.

Na velkobřezenském zámku bylo zachováno jen pár papírových snímků. Pak se na půdě zdejší školy našlo po roce 2000 několik skleněných tabulek s fotografiemi. Byly předány na zámek a nikdo netušil, že brzo přijde něco většího.

To „větší“ se objevilo v roce 2002 na zámku Líčkov. Tehdy kastelán ze zámku Krásný Dvůr procházel exponáty uložené v líčkovském sklepení a oko mu padlo na tři kufry vzadu u zdi. Zaujalo ho značení: VB. Okamžitě věděl, že se jedná o předměty, jež byly po válce odvezeny z Velkého Března. Co asi skrývají?

Kufry byly otevřeny a překvapení bylo na světě: Všechna tři rozměrná zavazadla byla plná prastarých skleněných fotografií.

Byl zajištěn šetrný převoz a svoláni odborníci. Fotografie byly signované, vytvořilo je několik autorů a pocházely z doby úplných prapočátků fotografie.

Zjistilo se, že celkem je fotografií přibližně 2 500! Historikové i odborníci na historickou fotografii se radovali a horlivě bádali.

Vrchol však měl teprve přijít. Mezi „klasickými“ fotografiemi se totiž objevila malá destička, která nebyla skleněná. Byla to postříbřená měděná deska a odborník se zatajeným dechem konstatoval, že mají v rukou – daguerrotypii. Fotografii zhotovenou nejstarší používanou technikou na světě. Když se pak podařilo desku pořádně prozkoumat, spadla zúčastněným brada: V líčkovském kufru léta odpočívala jedna z nejstarších a nejvzácnějších fotografií na světě!

Ano, je to tak. Tahle jedna jediná drobná destička má cenu až neuvěřitelnou. Vznikla asi 2. listopadu 1839 (tedy jen dva měsíce potom, co Louis Daguerre svůj vynález představil lidstvu) a patří mezi tři nejstarší dochované daguerrotypie na světě. O její unikátnosti se zmiňuje i uznávaný historik fotografie Pavel Scheufler.

Kdo uvidí dva ze tří pokladů?

Dva ze tří březenských pokladů jsou tedy k vidění. Záleží na každém, zda se rozhodne navštívit půvabný zámeček v překrásném Českém středohoří. Velké Březno nabízí čtyři prohlídkové okruhy a spoustu akcí – výstav, koncertů a jiných. Dostupný je po silnici, vlakem, na kole, pěšky.

BOX1:

Je opravdu tak cenná?

Než se objevil velkobřezenský snímek, byla za nejstarší historickou fotografii u nás považována kynžvartská daguerrotypie. Na stát jakožto vlastníka se opakovaně obracely hlavně americké společnosti s tím, že daguerrotypii odkoupí. Cena k jednání se pohybovala kolem milionu dolarů.

BOX3:

Mánie selfíček? Nic nového!

Vynález daguerrotypie okamžitě zaujal, a to přesto, že nechat se „daguerrotypovat“ bylo značně nepohodlné. Technika vyžadovala dlouhou dobu expozice, během níž se snímané osoby nesměly ani pohnout. Přesto se vynález doslova přes noc stal velkou módou. Když čteme dobové zprávy, jak lidé fotografování milovali, velmi to připomíná současnou oblibu selfíček. Technika se mění, ale lidé jsou stále stejní.