zase něco chystají. Těším se, jak jinak, publikace ze Slovart-Printu jsou skutečně výjimečné.
Už jen jejich grafika - radost pohledět:
http://www.slovartprint.sk/wp-content/uploads/2012/05/kat2012CZ.pdf
pondělí 31. března 2014
čtvrtek 13. března 2014
NENÍ VŠECHNO PORCELÁN, CO SE JAKO PORCELÁN TVÁŘÍ
aneb Kdo vyráběl kopie a jak to nakonec všechno dopadlo.
Pokud máte rádi historii a památky, určitě jste navštívili nejeden krásný zámek a asi znáte i určité pojmy, které se při prohlídkách těchto šlechtických sídel opakují. Jistě jste se už setkali s krásou světově ceněné fajáns zvané Delft. Je to holandská historická keramika, typicky modro-bílá, překrásných tvarů a dekorů a každá umělecká sbírka, která ji obsahuje, je na svůj Delft patřičně hrdá.
Říkáte si, jak to souvisí s dneškem a jak s napodobováním? Že by se na trhu se starožitnostmi objevily napodobeniny Delftu? No, tedy… ono je to jaksi úplně naopak.
Delft v té podobě, jak se nejvíce proslavil, vznikl na základě jednoho „vlivného rozporu“: Na jedné straně byla velká poptávka a velká touha po prestiži a na druhé straně už menší kupní síla.
Vydejme se teď do doby, kdy tento rozpor na trhu působil, tedy do osmnáctého století. Tehdy stejně jako dnes lidé podléhali diktátu módy a čím významnější postavení ve společnosti člověk měl, tím striktněji se módy musel držet. V druhé polovině 18. století se módní diktát zaměřil kromě jiného také na vybavení reprezentativních prostor domu a byl nekompromisní: Kdo chce něco znamenat, MUSÍ mít doma tu velkou vzácnost, modrobílý čínský porcelán. I kdyby třeba jen jeden kousek, ale musí tu být. Ber, kde ber.
A jakkoli byl čínský porcelán v zemi svého vzniku považován za pouhé spotřební zboží, v Evropě byly ty překrásně dekorované předměty vysoce ceněny. Modrobílé kousky křehké krásy a elegance byly vystavovány v chlubnících (prosklených vitrínách), nebo dokonce ‒ při výjimečných příležitostech ‒ používány k servírování občerstvení pro vzácné hosty.
Je pochopitelné, že ceny čínských porcelánových výrobků závratně vzrostly. A protože tehdejší lidé byli ve své podstatě opravdu stejní jako my dnes, je nasnadě, co následovalo: Objevily se napodobeniny určené pro méně movité občany. Byly hodně podobné, stejně (nebo skoro stejně) hezké, ale z levnějšího materiálu. Nejčastěji se tyto napodobeniny vyráběly z keramiky, která sice zdaleka nemůže dosáhnout jemnosti, ušlechtilosti a subtilnosti porcelánu, ale zato je lehce dostupná a dobře se s ní pracuje.
Je to skoro k nevíře, ale právě tak a nejinak se zrodil proslulý holandský Delft, o němž jsme se zmiňovali v úvodu.
Drahý, skvostný, luxusní Delft?
Ano, Delft.
Kopie.
Pěkně zdobená keramika, která tvarem i malbou zdařile napodobila mnohem kvalitnější čínské originály.
Že se pak doba i móda změnily, že keramické dílny v Delftu už dávno vzaly za své, zatímco čínský porcelán tradičních i moderních typů je dál produkován ve velkém, že dnes je delftská kopie mnohonásobně dražší než stejně starý porcelánový originál ‒ to už je jiná kapitola.
Dopadlo to s touto napodobeninou nečekaně, ale ani náhodou to nedopadlo špatně. Prostě jen na světě přibylo něco krásných věciček, a je celkem jedno, jestli jsou z porcelánu, nebo z keramiky, jestli připluly lodí z Kiteje nebo přicestovaly po souši jen z Holandie. Hlavně že tu jsou a že se líbí.
Autor: Eva Musilová
aneb Kdo vyráběl kopie a jak to nakonec všechno dopadlo.
Pokud máte rádi historii a památky, určitě jste navštívili nejeden krásný zámek a asi znáte i určité pojmy, které se při prohlídkách těchto šlechtických sídel opakují. Jistě jste se už setkali s krásou světově ceněné fajáns zvané Delft. Je to holandská historická keramika, typicky modro-bílá, překrásných tvarů a dekorů a každá umělecká sbírka, která ji obsahuje, je na svůj Delft patřičně hrdá.
Říkáte si, jak to souvisí s dneškem a jak s napodobováním? Že by se na trhu se starožitnostmi objevily napodobeniny Delftu? No, tedy… ono je to jaksi úplně naopak.
Delft v té podobě, jak se nejvíce proslavil, vznikl na základě jednoho „vlivného rozporu“: Na jedné straně byla velká poptávka a velká touha po prestiži a na druhé straně už menší kupní síla.
Vydejme se teď do doby, kdy tento rozpor na trhu působil, tedy do osmnáctého století. Tehdy stejně jako dnes lidé podléhali diktátu módy a čím významnější postavení ve společnosti člověk měl, tím striktněji se módy musel držet. V druhé polovině 18. století se módní diktát zaměřil kromě jiného také na vybavení reprezentativních prostor domu a byl nekompromisní: Kdo chce něco znamenat, MUSÍ mít doma tu velkou vzácnost, modrobílý čínský porcelán. I kdyby třeba jen jeden kousek, ale musí tu být. Ber, kde ber.
A jakkoli byl čínský porcelán v zemi svého vzniku považován za pouhé spotřební zboží, v Evropě byly ty překrásně dekorované předměty vysoce ceněny. Modrobílé kousky křehké krásy a elegance byly vystavovány v chlubnících (prosklených vitrínách), nebo dokonce ‒ při výjimečných příležitostech ‒ používány k servírování občerstvení pro vzácné hosty.
Je pochopitelné, že ceny čínských porcelánových výrobků závratně vzrostly. A protože tehdejší lidé byli ve své podstatě opravdu stejní jako my dnes, je nasnadě, co následovalo: Objevily se napodobeniny určené pro méně movité občany. Byly hodně podobné, stejně (nebo skoro stejně) hezké, ale z levnějšího materiálu. Nejčastěji se tyto napodobeniny vyráběly z keramiky, která sice zdaleka nemůže dosáhnout jemnosti, ušlechtilosti a subtilnosti porcelánu, ale zato je lehce dostupná a dobře se s ní pracuje.
Je to skoro k nevíře, ale právě tak a nejinak se zrodil proslulý holandský Delft, o němž jsme se zmiňovali v úvodu.
Drahý, skvostný, luxusní Delft?
Ano, Delft.
Kopie.
Pěkně zdobená keramika, která tvarem i malbou zdařile napodobila mnohem kvalitnější čínské originály.
Že se pak doba i móda změnily, že keramické dílny v Delftu už dávno vzaly za své, zatímco čínský porcelán tradičních i moderních typů je dál produkován ve velkém, že dnes je delftská kopie mnohonásobně dražší než stejně starý porcelánový originál ‒ to už je jiná kapitola.
Dopadlo to s touto napodobeninou nečekaně, ale ani náhodou to nedopadlo špatně. Prostě jen na světě přibylo něco krásných věciček, a je celkem jedno, jestli jsou z porcelánu, nebo z keramiky, jestli připluly lodí z Kiteje nebo přicestovaly po souši jen z Holandie. Hlavně že tu jsou a že se líbí.
Autor: Eva Musilová
Šperky pro kněžnu ze Želének i pro vás
Znáte město Teplice v Čechách? Pokud jste tam ještě nebyli, určitě se do Teplic brzo vypravte. Letos se totiž tyto lázně připravily na turistickou sezónu opravdu výjimečně, a to hned v několika směrech:
Prvním z nich je láznění, dalším oslavy "200 let Beethovena v Teplicích". Ještě další atraktivní záležitosti přichystalo divadlo, filharmonie, hvězdárna či zdejší muzeum.
Teplice patří mezi našimi i evropskými lázněmi mezi ty nejstarší, lidé se sem jezdí léčit už někdy od 12. století. V minulosti zde pobývaly a léčily se slavné osobnosti jako L. van Beethoven, J. W. Goethe, R. Wagner, F. Chopin, F. Liszt, A. von Humboldt a další.
Že jste ve starobylém kulturním městě, to poznáte třeba na architektuře, a že je toto město zvyklé hostit návštěvníky ze všech myslitelných koutů světa, to je zase dobře znát na svobodomyslné, uvolněné atmosféře města.
Hlavní a už tradiční akcí je každoročně slavnostní zahájení lázeňské sezóny, které je stanoveno na poslední květnový víkend. A potom už se rozběhne kolotoč kulturních a zábavních akcí.
Na kulturní zážitky vás bude v Teplicích lákat třeba Krušnohorské divadlo, Dům kultury, Regionální muzeum v Teplicích (sídlí na zámku v centru města), Galerie Bohemia Art s řadou výstavních síní, Severočeská filharmonie nebo Regionální knihovna.
Krásné "rostlinné zážitky" zajistí prosperující Botanická zahrada, a za Malým princem se vypravte na teplickou Hvězdárnu s planetáriem.
U všech těchto institucí se vyplatí sledovat průběžně jejich webové stránky, protože i v běžící sezoně se přidávají další a další atraktivní akce a akcičky.
Jako malou "ochutnávku" vám Managerka.cz představuje výstavu Pravěký a moderní šperk.
Co má s moderními šperky společného nějaký pravěk? zeptáte se možná. Vypravte se do Teplic, a uvidíte! Mnohé z nás možná nenapadne, že mnozí současní umělci (i šperkaři) se ve svých dílech záměrně nechávají inspirovat způsobem tvorby či technikami dob minulých. Proto vznikla tato nevšední výstava: Námět, kdy je srovnáván šperk hrobových celků kultur od neolitu po dobu hradištní, se šperkem současným, se u nás objevuje naprosto poprvé.
Uvidítte tedy jednak díla současných šperkařů, jednak šperky víc než staré. Z pravěkých šperků sem byly vybrány například náhrdelníky z vrtaných mušlí, psích zubů a upravovaných kostí, uvidíte i překrásné šperky doby bronzové a keltský šperk.
A o jaký druh šperků půjde? K vidění budou zejména bronzové fibule, jehlice, prsteny, nánožní kruhy, náramky, nápažníky a nákrčníky. Vyvrcholením výstavy jsou zapůjčené stříbrné a zlaté šperky z mohylového hrobu "kněžny" ze Želének ze sbírky Národního muzea v Praze, které se tak na čas vlastně "vrátí domů".
Výstava s velice atraktivním tématem bude pravděpodobně hojně navštěvovaná. Potrvá od 26. 4. do 17. 6. 2012, a proto doporučujeme nečekat s návštěvou lázní Teplice až na plnou sezonu. Město vám samozřejmě nabídne i o prázdninách spoustu zajímavostí, ale "šperk" je k vidění jen do poloviny června. Tak si raději pospěšte, mohli byste třeba přijít o zajímavou inspiraci i pro své vlastní krášlení!
Eva Musilová
Divte se: I Čína někdy znamená krásu a kvalitu
S čínským uměním jsem se poprvé setkala v tiskárně Polygrafia, když jsme připravovali zdařilou publikaci s jednoduchým názvem "Čínské akvarely".
Nejdříve jsem jen konstatovala "docela hezké". Po prohlédnutí nějakých patnácti, dvaceti obrázků jsem usoudila, že jsou všechny podobné. Jenže jak mi pak procházely rukama další a další listy, začal se můj pohled měnit. Přicházela jsem jim na chuť. Začala jsem vnímat jejich subtilní, něžnou krásu, sladění barev a tvarů, jejich propracovanost, promyšlenost…
Najednou jsem dokázala připustit, že člověka může oslovit i jiný druh malby než jen svobodymilovný impresionismus. Zjistila jsem, že ukázněnost, symetričnost a vyváženost kupodivu nemusí svazovat. Že kouzlo orientálního umění spočívá nikoli ve velké volnosti, ale spíše v dobrovolném respektování a cíleném využívání "zákonitostí krásna".
Umění? Řemeslo? Obojí, a ještě něco víc
To zvláštní spojení poetičnosti a dynamiky prostupuje vším, co se k čínskému umění či řemeslům řadí. Okouzlí Vás ty zmíněné akvarely, ale také kaligrafie, řezby do kamenů, šperky, exkluzivní brokáty, výšivky, zdobený nábytek, truhličky vykládané perletí, na míru šité šaty klasických čínských střihů, malované hedvábné šátky a šálky, kosmetika s přídavky hedvábí a další a další věci pro potěchu i denní užití.
Vyberte si kvalitu!
Je přímo skvělé, že v poslední době se nově probudil zájem o věci, které jsou autenticky orientální ‒ korejské, japonské, mongolské, ale hlavně ČÍNSKÉ! Módní a oblíbené je všechno, co se dá poněkud nadsazeně nazvat "staro-nové čínské etno". Můžeme to chápat jako příklon k původnosti, jako touhu po kráse, nevšednosti a ‒ kvalitě. Ano, kvalitě. Protože řeč je nikoli o laciných a nekvalitních průmyslových výliscích, nýbrž o překrásných, cenných a kvalitních rukodělných výrobcích od skutečných mistrů řemesla. Je to naprosto stejné jako v každém jiném oboru: Můžete mít kvalitu, nebo podřadný brak. Záleží na Vás, co si vyberete. Platí to v Česku, platí to v Číně, platí to i mezi výrobky, které se z Číny vyvážejí.
Hledejte jīng xì: ušlechtilost
A jak je to s tím současným zájmem o ty pravé, kvalitní čínské výrobky? V kurzu jsou věci, které člověka osloví, které mají duši, které se kousek od kousku liší. Kdo je samostatný a nebojí se mít vlastní vkus a názor, toho asi netěší bezduché "módní" záležitosti přežvýkané uniformním západním stylem. Chce něco opravdového. Něco, co plně odpovídá významu čínského znaku jīng xì, 精细, tedy módní, ale i citlivý, dokonalý, jemný, a také krásný, něžný, ušlechtilý, žádoucí…
Řadu přesně takových uměleckých děl najdeme samozřejmě ve výtvarném umění; dnes je "in" zkrášlit si interiér (ale i zahradu či zimní zahradu) nějakou cizokrajnou drobnůstkou, třeba soškou ‒ lhostejno, zda z exotického dřeva, z nefritu nebo z jiného materiálu. Stále milé a stále neokoukané jsou půvabné obrázky na rýžovém papíře a malby na hedvábí. Pak je tu oblečení ‒ nosí se čínsky střižené dívčí a dámské šaty, oblíbené jsou doplňky typu ručně malovaných hedvábných šátků či šálek, opomenuty nezůstaly pantoflíčky a sandálky, ať už přizpůsobené západnímu stylu obouvání, nebo klasické "palečkové". Zmínili jsme také šperky ‒ podívejte se třeba, jaká poptávka je po čínských špercích například na internetu. S oblibou drobností ve stylu "etno" se na Západě obnovil také zájem o výšivky. A jak už leckdo tuší, čínská výšivka, to zdaleka není jen pěkná dekorace. Umění výšivky je úzce spojeno s uměním malby, proto i v ní se objevují symboly a znaky. Jiné výšivky se používají na pánské oděvy, jiné na dámské, podle tradice a významu. A opět, každá pravá čínská výšivka je nanejvýš precizně, téměř dokonale vypracovaná.
Znalosti, technika, zpracování: Vše je perfektní
Čím je dána vysoká úroveň těch nejpřitažlivějších výrobků z dílen čínských uměleckých řemeslníků?
Proklamovanou kvalitu tady zajišťuje důkladná znalost materiálu, pracovních postupů i historie řemesla. Vezměme si jako příklad výrobu předmětů ze dřeva.
Na počátku celého procesu je pečlivý výběr dřeva. Ne každé dřevo se svými vlastnostmi hodí pro ten který druh nábytku, a ne každý kousek toho určitého dřeva je vhodný pro konkrétní vyráběný kousek. Správný umělecký řemeslník to ví, a ví také proč. Dále také rozhoduje, jak je dřevo pro výrobu připravené. Musí už totiž být natolik vyzrálé, aby v budoucnu zůstalo stálé, aby nereagovalo na změny teploty a vlhkosti, tím by se u hotového výrobku pochopitelně poškozoval lak i tvar. Něco takového ovšem dobrý čínský řemeslník rozhodně nepřipustí! Kdyby se to stalo, okamžitě bude ta tam všechna jeho dosavadní reputace, a bez ní už ve světě uměleckého řemesla prostě nemá šanci.
Když takový zkušený řemeslník vybere vhodné a správně vyschlé dřevo, zaměří se na precizní konstrukci. Jednotlivé dřevěné díly musí být naprosto přesné, musí k sobě dokonale přiléhat. Nebudou se tu totiž používat žádné šrouby, hřebíky a podobné "nepatřičné" kovové komponenty. Pro dvířka se použijí perfektně sedící dřevěné čepy, kování navrchu má estetickou funkci. Když je toto všechno hotovo, musí ještě řemeslník zvolit pro výrobek ten nejvhodnější lak, který dřevo ochrání a zušlechtí. Vybírá se podle druhu dřeva, podle typu výrobku, předpokládané zátěže, zamýšlené barvy a požadovaného zakrytí či prokreslení struktury dřeva. Základními barvami jsou černá, červená a hnědá, někdy je oživuje ještě bílá nebo modrá.
Vrcholem dobrého zpracování je laková metoda uruši. Předmět s touto povrchovou úpravou má nejen dokonalý vzhled, ale také je nesmírně trvanlivý, ani po létech denního používání nenajdete stopy opotřebení. A jako bonus je tu vlastnost, která je zvláště v západním světě považována za velice žádoucí až podivuhodnou: Uruši zajišťuje dokonalou ochranu před bakteriemi! Proto mají tuto úpravu například kvalitní jídelní misky a hůlky.
Na vlastní oči je to vždycky nejlepší
Ale abychom nezůstali pořád jen u dřeva: Stejnou péči a preciznost věnují svým výtvorům i ostatní umělečtí řemeslníci, ať už pracují s porcelánem, s textiliemi, s barvami nebo s čímkoli jiným. Je nesmírně zajímavé dozvídat se, jak se co v kterém oboru umělecké činnosti dělá. Ještě zajímavější ovšem je rozjet se potom přímo na místo, tedy do Číny, a na vlastní oči tuto tvorbu sledovat. Když si potom hotovou věc za přijatelný peníz koupíte a doma tu krásu vystavíte, budete s ní navždycky vnitřně spojeni. Možná se pak neubráníte, a budete ji všem známým nadšeně ukazovat a vyprávět a vysvětlovat, jak a co a kdy a proč…
BOX1
Čínský design proniká také do módních záležitostí hollywoodských hvězd. Jedna krásná dáma, světově uznávaná designérka Vera Wang, nedávno otevřela svůj Svatební dům na Madison Avenue. A okamžitě tu byl obrovský zájem o její svatební modely. Jak to vyjádřil jeden znalec, "svatební šaty této návrhářky byly totiž od počátku nekonvenčně elegantní, komfortní a luxusní. Na první pohled z nich vyzařovala kvalita materiálu i zpracování, v němž navázala na nejlepší tradice." Vera Wang se svým čínským rodičům sice narodila v Americe a pak studovala kromě jiného i v Paříži, ale původem a estetickým směrem je stále Číňanka. V jejích návrzích se tak příjemně snoubí americká velkorysost, francouzský šarm a exotický čínský vliv, ta specifická jemnost, ženskost, elegance, tajemnost.
BOX2
V poslední době se nově probudil zájem o věci, které jsou autenticky orientální ‒ korejské, japonské, mongolské, ale hlavně ČÍNSKÉ! Tato vlna zájmu zasáhla už dokonce i cestovní ruch ‒ lidé na Západě začínají oceňovat specifika Velké Číny a nechávají se zlákat k cestě do tajemné a velkolepé země na východě.
Módní a oblíbené je i u nás všechno, co se dá upřímně nazvat "pravé čínské". Můžeme to chápat jako příklon k původnosti, jako touhu po kráse, nevšednosti a ‒ kvalitě. Poptávka se vztahuje na mnoho oblastí: odívání a doplňky, šperky, ale také nábytek, nádobí, bytové doplňky nebo předměty umělecké výzdoby.
Vinné trhy: Loni naposledy s medailemi!
Tohle už je historie - četli jste v loňském katalogu:
Vážení přátelé,
dovolte mi, abych Vás přivítal na výjimečném Koštu hraběte Chotka. Ano, letos je naše malá vinná slavnost skutečně hodně "jiná". Když se v drobné reminiscenci ohlédneme zpátky na těch minulých čtrnáct ročníků, najdeme na letošku hned několik nevšedností:
Máme tu už patnáctý ročník naší akce ‒ a už to samo o sobě je myslím úctyhodné.
Další věc, jíž se letošní velkobřezenský košt odlišuje od předešlých ročníků, je počasí: Prozatím totiž všechny ročníky měly na počasí neuvěřitelné štěstí. Po dvakráte se pravda stalo, že sem-tam maličko sprchlo, ovšem ani jednou na nás nebylo počasí celý den vytrvale nemilé.
A konečně ‒ a to je asi nejvýznamnější změna oproti minulosti ‒ leto je to naposledy, co je náš košt spojen také se soutěží. V příštích letech už se soutěžit nebude, zůstaneme "jen" u velkého celodenního ochutnávání při cimbálu a dixielandu. Letos tedy budou naposledy udělovány medaile z Velkého Března, letos naposledy půjdete koštovat podle výsledků v katalogu tak, jak už jste si na to za ta léta zvykli.
Že je to škoda? Ale ne, jen začíná něco nového: Zámecký košt v jiné podobě. Jaká bude, to poznáte za rok ‒ nechte se překvapit.
Košt 2014 je však ještě daleko. Teď je před Vámi Košt 2013! Vychutnejte si ho naplno, tak jako my jsme ho naplno a s největším nasazením pro Vás chystali. Přeji Vám, ať prožijete krásný den a najdete hodně vinných skvostů.
Srdečně
Miloš Musil, kastelán
Vážení přátelé,
dovolte mi, abych Vás přivítal na výjimečném Koštu hraběte Chotka. Ano, letos je naše malá vinná slavnost skutečně hodně "jiná". Když se v drobné reminiscenci ohlédneme zpátky na těch minulých čtrnáct ročníků, najdeme na letošku hned několik nevšedností:
Máme tu už patnáctý ročník naší akce ‒ a už to samo o sobě je myslím úctyhodné.
Další věc, jíž se letošní velkobřezenský košt odlišuje od předešlých ročníků, je počasí: Prozatím totiž všechny ročníky měly na počasí neuvěřitelné štěstí. Po dvakráte se pravda stalo, že sem-tam maličko sprchlo, ovšem ani jednou na nás nebylo počasí celý den vytrvale nemilé.
A konečně ‒ a to je asi nejvýznamnější změna oproti minulosti ‒ leto je to naposledy, co je náš košt spojen také se soutěží. V příštích letech už se soutěžit nebude, zůstaneme "jen" u velkého celodenního ochutnávání při cimbálu a dixielandu. Letos tedy budou naposledy udělovány medaile z Velkého Března, letos naposledy půjdete koštovat podle výsledků v katalogu tak, jak už jste si na to za ta léta zvykli.
Že je to škoda? Ale ne, jen začíná něco nového: Zámecký košt v jiné podobě. Jaká bude, to poznáte za rok ‒ nechte se překvapit.
Košt 2014 je však ještě daleko. Teď je před Vámi Košt 2013! Vychutnejte si ho naplno, tak jako my jsme ho naplno a s největším nasazením pro Vás chystali. Přeji Vám, ať prožijete krásný den a najdete hodně vinných skvostů.
Srdečně
Miloš Musil, kastelán
Zámek velkého muže
ZÁMEK VELKÉ BŘEZNO
Kdo již někdy Velké Březno navštívil, ten při vyslovení jeho názvu možná zavzpomíná na nešťastnou princeznu Antoinettu a její tragickou lásku. Někomu jinému se zase vybaví velebné ticho a klid zdejšího starého parku. A ještě dalšího pro změnu náhle přepadne veliká chuť na okoštování některého ze špičkových vín, která se prezentují na zdejších tradičních vinných trzích.
Do Velkého Března se opravdu můžete vydat hned za několika různými příjemnými cíli, je to zámek mnoha zajímavostí a také různých nej-: Je to jeden z nejmladších, nejmenších, ale zároveň i nejkrásnějších zámků v České republice. O dalších nej- se můžete dozvědět, když ho osobně navštívíte.
Malý zámek velkého muže
Stručně se dá říci, že vlastně vše, co je v dějinách Velkého Března podstatné, se váže k výjimečné osobnosti českých dějin, hraběti Karlu Chotkovi, jehož neuvěřitelná osobnost je v těchto dnech znovu "objevována". Než přišel bydlet sem, po většinu života se pohyboval v nejvyšších politických kruzích. Po letech plných cestování, práce, změn a zvratů se k stáru rozhodl trávit čas s rodinou v prostředí plném klidu, harmonie a krásy. Zakoupil tedy velkobřezenské panství v půvabné krajině Českého středohoří blízko řeky Labe.
Ve Velkém Březně si pořídil dům svých snů – celý život předtím totiž bydlel ve služebních bytech. Pravda, byly to překrásné, reprezentativní domy a paláce, ale nikdy to nebylo to pravé: Nebyl to jeho vlastní dům. Proto se hrabě Chotek rozhodl postavit zdejší zámek. Nechal tedy vyhotovit patřičný projekt, v září 1842 ho schválil, no a už v květnu 1844 se rodina stěhovala do nového. Dům byl postaven v moderním empírovém slohu. Vypadal poměrně malý a skromný, ale poskytoval svým obyvatelům veškerý potřebný komfort. Vnitřní vybavení domu bylo zčásti zhotoveno na zakázku přesně pro prostory velkobřezenského zámku, zčásti si rodina přivezla zařízení, které už vlastnila. A ve všem se zračilo to, co bylo pro hrabata Chotkovy tak charakteristické: Ne přehnaná honosnost či okázalá nádhera, nýbrž elegance, funkčnost a vybraná kvalita.
A jak takový dům podle vkusu pana hraběte vypadal? Sami posuďte, až do Března přijedete.
Máte zde na výběr tři prohlídkové okruhy: základní okruh, zkrácený okruh a prohlídku parku.
A co že při prohlídce vlastně uvidíte?
Pokud se rozhodnete pro prohlídku zámku, budete možná překvapeni, kolik místností se v tomto nevelkém domě skrývá a kolik z nich je pro Vás otevřeno. Průvodce Vás pochopitelně provede historií zámku, ovšem jen velice, velice stručně. Proč? Odehrálo se tu tolik strhujících i srdcervoucích příběhů, že podrobné povídání o nich by zabralo mnoho hodin. I tak se ovšem dozvíte dost zajímavého. Neméně Vás mohou zaujmout vystavené předměty. Tedy ‒ vystavené… Ony ani tak nejsou vystavené, jsou prostě na místě, kde je pan hrabě a paní hraběnka mívali. A jak už to často bývá, téměř s každou tou jednotlivostí, každou zdejší maličkostí je opět spojen nějaký příběh.
Při prohlídce nejprve navštívíte velký neboli taneční sál, který je jednou z reprezentativních prostor zámku. (Zde se odehrávaly různé společenské a slavnostní události. Sál je vyzdoben ve stylu francouzského krále Ludvíka XVI.; převládá v něm bílá, červená a zlatá. Pozornost okamžitě upoutá krásný mramorový krb s mosaznými klasicizujícími ozdobami a zrcadlovou stěnou.)
Dále přijdou plně vybavené salony a další místnosti, například hudební salon, knihovna, malá jídelna, dámská ložnice, koupelna, pokoj mladého pána a tak dále a tak dále. Jak to na správném zámku má být, obklopí Vás spousta krásného a cenného porcelánu, oku bude lahodit nábytek zdobený vyřezáváním a vykládáním, okolo huňatých cizokrajných koberců budou vykukovat krásné původní skládané parkety. Když pozvednete oči, zjistíte, že z obrazů na stěnách na Vás shlížejí hrabata Chotkovi, ale také jejich přátelé a příbuzní. Tak se tu setkáte například se světoznámým skladatelem Ferencem Lisztem (byli s panem hrabětem přátelé), s císařem Františkem I., s půvabnou císařovnou Sissi či s postavou Karla IV.
Co ještě? Orientální nábytek i porcelán, anglická luxusní kamenina Wedgewood, slavný holandský Delft, mramory, malby na hedvábí, vzácné černo-zlaté laky, originální křišťálové lustry… A fotografie. Spousty fotografií. Na papíře, na skle, ve stereoskopu. A také daguerrotypie, tak vzácné, že jsou označované jako naprostý unikát. Patří totiž mezi nejstarší dochované portrétní fotografie na světě.
Už je to všechno? Ani zdaleka ne. Čeká Vás toho ještě hodně, k prohlédnutí i k poslouchání.
Nakonec dojdete nahoru do věže a při pohledu do labského údolí si možná řeknete, jak pěkný kraj tu kolem je. A když se z té výšky ještě pokocháte krásou parku, ani se Vám nebude chtít odejet. A vlastně - proč byste měli hned odjíždět?
Park pro princeznu
Současná rozloha i podoba parku pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Pro koho se park upravoval? Kdo především z něj měl mít potěšení? Jedna z obyvatelek zámku ‒ temperamentní, půvabná a milovaná princezna Adelheida.
Aby park vyhovoval tehdejším požadavkům, bylo třeba, aby to byl park anglický, tedy přírodně-krajinářský, a aby byl zajímavý a také patřičně vybavený. Jak a čím? Inu, Adelheida byla mladá, moderní, sportovně založená žena, a tak kromě klasických odpočívadel, fontánek, potůčků a rybníku s lekníny byl pro ni v parku vybudován také plavecký bazén a kuželník. Odpočívadla byste dnes až na jedno hledali marně, ale bazén i kuželník tu jsou a po zdařilé rekonstrukci jsou opět plně funkční.
Pokud jde o stromy, v parku uvidíte jednak převysoké a rozsochaté místní dřeviny a jednak všelijaké zvláštnosti: Z východních zemí byl kdysi přivezen například jerlín japonský, zmarličník japonský a také tři druhy magnolií a liliovník tulipánokvětý – stromy, jež bývaly součástí čínských palácových zahrad. Ze severní Ameriky připutovaly jedlovce kanadské a Mertensovy a ambroň západní. Ze střední Ameriky sem byly dopraveny původní divoké rododendrony, které až dodnes bývají každé jaro doslova obsypány obrovským množstvím sněhobílých květů.
Co je praktické, v parku najdete na tabuli plán, z něhož vyčtete, kde která zajímavost roste. Využijte tuto pomůcku, nechte se nasměrovat. Tak například u plaveckého bazénu si můžete všimnout stříhanolistého dubu letního – jeho listy jsou tak důkladně „vystříhané“ a roztřepené, až to vypadá, že snad tento strom napadla sarančata nebo jiný žravý hmyz. Jste romantického založení? Pak se vydejte po horní cestičce, potkáte buk, jehož každý jeden list je okrášlen něžným růžovým okraječkem, a o kus níž v louce zas můžete obdivovat magnolii opakvejčitou, která na rozdíl od běžných magnolií nekvete zjara, ale v létě (její listy jsou až půl metru dlouhé a květy mívají v průměru i přes dvacet centimetrů).
V parku samozřejmě nechybí ani květiny. Na jezírku se pohupují rozrostlé lekníny, v malé francouzské zahradě svými listy i květy šustí stoleté hortenzie, v trávníku se růžovějí a fialovějí dřevité pivoňky, v kavárničce na nádvoří budete obklopeni množstvím fuchsií, oleandrů, brslenů a agáví.
Park má jednu velkou výhodu: Kdysi ho totiž pan hrabě – sám nadšený zahradník – navrhoval ve spolupráci se skutečnými odborníky. Proto všechno v parku působí velmi harmonicky a navíc se tu člověk potěší, ať přijde v kterémkoli ročním období: Vždy je na co se podívat, čím se pokochat či k čemu přivonět. Že je tu krásně na jaře, není asi třeba vysvětlovat. Zvláště fotograf si tu přijde na své: rododendrony nejrůznějších barev, bílé a růžové magnolie, žlutý dřín a štědřenec, fialový divoký šeřík, bílé a červené jírovce, mnohokvěté jablůňky a omamně vonící azalky – a tak bychom ve výčtu rostlinných krasavců mohli pokračovat dál a dál. V létě park zdobí množství veselých letniček, muškátů a kvetoucích keřů a keříků, a na podzim? Kdo sem zajde na podzim, toho uvítá hotový karneval: Mnoho druhů javorů hýří spoustou barev od žluté přes zářivě oranžovou a červenou až po karmínovou a fialovou; přidají se sladce žluté lípy, oranžovohnědé duby a zelené jehličnany, a to je ještě vkusně doplněno množstvím barevných plodů různých tvarů a velikostí…
Krása všude kolem
Že to určitě je krása? Ano, je. V parku i v zámku. Krása, pohoda, klid. Navštivte Velké Březno, nejprve třeba na webových stránkách (www.zamek-vbrezno.cz) a potom naživo. Stojí to za to.
Kdo již někdy Velké Březno navštívil, ten při vyslovení jeho názvu možná zavzpomíná na nešťastnou princeznu Antoinettu a její tragickou lásku. Někomu jinému se zase vybaví velebné ticho a klid zdejšího starého parku. A ještě dalšího pro změnu náhle přepadne veliká chuť na okoštování některého ze špičkových vín, která se prezentují na zdejších tradičních vinných trzích.
Do Velkého Března se opravdu můžete vydat hned za několika různými příjemnými cíli, je to zámek mnoha zajímavostí a také různých nej-: Je to jeden z nejmladších, nejmenších, ale zároveň i nejkrásnějších zámků v České republice. O dalších nej- se můžete dozvědět, když ho osobně navštívíte.
Malý zámek velkého muže
Stručně se dá říci, že vlastně vše, co je v dějinách Velkého Března podstatné, se váže k výjimečné osobnosti českých dějin, hraběti Karlu Chotkovi, jehož neuvěřitelná osobnost je v těchto dnech znovu "objevována". Než přišel bydlet sem, po většinu života se pohyboval v nejvyšších politických kruzích. Po letech plných cestování, práce, změn a zvratů se k stáru rozhodl trávit čas s rodinou v prostředí plném klidu, harmonie a krásy. Zakoupil tedy velkobřezenské panství v půvabné krajině Českého středohoří blízko řeky Labe.
Ve Velkém Březně si pořídil dům svých snů – celý život předtím totiž bydlel ve služebních bytech. Pravda, byly to překrásné, reprezentativní domy a paláce, ale nikdy to nebylo to pravé: Nebyl to jeho vlastní dům. Proto se hrabě Chotek rozhodl postavit zdejší zámek. Nechal tedy vyhotovit patřičný projekt, v září 1842 ho schválil, no a už v květnu 1844 se rodina stěhovala do nového. Dům byl postaven v moderním empírovém slohu. Vypadal poměrně malý a skromný, ale poskytoval svým obyvatelům veškerý potřebný komfort. Vnitřní vybavení domu bylo zčásti zhotoveno na zakázku přesně pro prostory velkobřezenského zámku, zčásti si rodina přivezla zařízení, které už vlastnila. A ve všem se zračilo to, co bylo pro hrabata Chotkovy tak charakteristické: Ne přehnaná honosnost či okázalá nádhera, nýbrž elegance, funkčnost a vybraná kvalita.
A jak takový dům podle vkusu pana hraběte vypadal? Sami posuďte, až do Března přijedete.
Máte zde na výběr tři prohlídkové okruhy: základní okruh, zkrácený okruh a prohlídku parku.
A co že při prohlídce vlastně uvidíte?
Pokud se rozhodnete pro prohlídku zámku, budete možná překvapeni, kolik místností se v tomto nevelkém domě skrývá a kolik z nich je pro Vás otevřeno. Průvodce Vás pochopitelně provede historií zámku, ovšem jen velice, velice stručně. Proč? Odehrálo se tu tolik strhujících i srdcervoucích příběhů, že podrobné povídání o nich by zabralo mnoho hodin. I tak se ovšem dozvíte dost zajímavého. Neméně Vás mohou zaujmout vystavené předměty. Tedy ‒ vystavené… Ony ani tak nejsou vystavené, jsou prostě na místě, kde je pan hrabě a paní hraběnka mívali. A jak už to často bývá, téměř s každou tou jednotlivostí, každou zdejší maličkostí je opět spojen nějaký příběh.
Při prohlídce nejprve navštívíte velký neboli taneční sál, který je jednou z reprezentativních prostor zámku. (Zde se odehrávaly různé společenské a slavnostní události. Sál je vyzdoben ve stylu francouzského krále Ludvíka XVI.; převládá v něm bílá, červená a zlatá. Pozornost okamžitě upoutá krásný mramorový krb s mosaznými klasicizujícími ozdobami a zrcadlovou stěnou.)
Dále přijdou plně vybavené salony a další místnosti, například hudební salon, knihovna, malá jídelna, dámská ložnice, koupelna, pokoj mladého pána a tak dále a tak dále. Jak to na správném zámku má být, obklopí Vás spousta krásného a cenného porcelánu, oku bude lahodit nábytek zdobený vyřezáváním a vykládáním, okolo huňatých cizokrajných koberců budou vykukovat krásné původní skládané parkety. Když pozvednete oči, zjistíte, že z obrazů na stěnách na Vás shlížejí hrabata Chotkovi, ale také jejich přátelé a příbuzní. Tak se tu setkáte například se světoznámým skladatelem Ferencem Lisztem (byli s panem hrabětem přátelé), s císařem Františkem I., s půvabnou císařovnou Sissi či s postavou Karla IV.
Co ještě? Orientální nábytek i porcelán, anglická luxusní kamenina Wedgewood, slavný holandský Delft, mramory, malby na hedvábí, vzácné černo-zlaté laky, originální křišťálové lustry… A fotografie. Spousty fotografií. Na papíře, na skle, ve stereoskopu. A také daguerrotypie, tak vzácné, že jsou označované jako naprostý unikát. Patří totiž mezi nejstarší dochované portrétní fotografie na světě.
Už je to všechno? Ani zdaleka ne. Čeká Vás toho ještě hodně, k prohlédnutí i k poslouchání.
Nakonec dojdete nahoru do věže a při pohledu do labského údolí si možná řeknete, jak pěkný kraj tu kolem je. A když se z té výšky ještě pokocháte krásou parku, ani se Vám nebude chtít odejet. A vlastně - proč byste měli hned odjíždět?
Park pro princeznu
Současná rozloha i podoba parku pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Pro koho se park upravoval? Kdo především z něj měl mít potěšení? Jedna z obyvatelek zámku ‒ temperamentní, půvabná a milovaná princezna Adelheida.
Aby park vyhovoval tehdejším požadavkům, bylo třeba, aby to byl park anglický, tedy přírodně-krajinářský, a aby byl zajímavý a také patřičně vybavený. Jak a čím? Inu, Adelheida byla mladá, moderní, sportovně založená žena, a tak kromě klasických odpočívadel, fontánek, potůčků a rybníku s lekníny byl pro ni v parku vybudován také plavecký bazén a kuželník. Odpočívadla byste dnes až na jedno hledali marně, ale bazén i kuželník tu jsou a po zdařilé rekonstrukci jsou opět plně funkční.
Pokud jde o stromy, v parku uvidíte jednak převysoké a rozsochaté místní dřeviny a jednak všelijaké zvláštnosti: Z východních zemí byl kdysi přivezen například jerlín japonský, zmarličník japonský a také tři druhy magnolií a liliovník tulipánokvětý – stromy, jež bývaly součástí čínských palácových zahrad. Ze severní Ameriky připutovaly jedlovce kanadské a Mertensovy a ambroň západní. Ze střední Ameriky sem byly dopraveny původní divoké rododendrony, které až dodnes bývají každé jaro doslova obsypány obrovským množstvím sněhobílých květů.
Co je praktické, v parku najdete na tabuli plán, z něhož vyčtete, kde která zajímavost roste. Využijte tuto pomůcku, nechte se nasměrovat. Tak například u plaveckého bazénu si můžete všimnout stříhanolistého dubu letního – jeho listy jsou tak důkladně „vystříhané“ a roztřepené, až to vypadá, že snad tento strom napadla sarančata nebo jiný žravý hmyz. Jste romantického založení? Pak se vydejte po horní cestičce, potkáte buk, jehož každý jeden list je okrášlen něžným růžovým okraječkem, a o kus níž v louce zas můžete obdivovat magnolii opakvejčitou, která na rozdíl od běžných magnolií nekvete zjara, ale v létě (její listy jsou až půl metru dlouhé a květy mívají v průměru i přes dvacet centimetrů).
V parku samozřejmě nechybí ani květiny. Na jezírku se pohupují rozrostlé lekníny, v malé francouzské zahradě svými listy i květy šustí stoleté hortenzie, v trávníku se růžovějí a fialovějí dřevité pivoňky, v kavárničce na nádvoří budete obklopeni množstvím fuchsií, oleandrů, brslenů a agáví.
Park má jednu velkou výhodu: Kdysi ho totiž pan hrabě – sám nadšený zahradník – navrhoval ve spolupráci se skutečnými odborníky. Proto všechno v parku působí velmi harmonicky a navíc se tu člověk potěší, ať přijde v kterémkoli ročním období: Vždy je na co se podívat, čím se pokochat či k čemu přivonět. Že je tu krásně na jaře, není asi třeba vysvětlovat. Zvláště fotograf si tu přijde na své: rododendrony nejrůznějších barev, bílé a růžové magnolie, žlutý dřín a štědřenec, fialový divoký šeřík, bílé a červené jírovce, mnohokvěté jablůňky a omamně vonící azalky – a tak bychom ve výčtu rostlinných krasavců mohli pokračovat dál a dál. V létě park zdobí množství veselých letniček, muškátů a kvetoucích keřů a keříků, a na podzim? Kdo sem zajde na podzim, toho uvítá hotový karneval: Mnoho druhů javorů hýří spoustou barev od žluté přes zářivě oranžovou a červenou až po karmínovou a fialovou; přidají se sladce žluté lípy, oranžovohnědé duby a zelené jehličnany, a to je ještě vkusně doplněno množstvím barevných plodů různých tvarů a velikostí…
Krása všude kolem
Že to určitě je krása? Ano, je. V parku i v zámku. Krása, pohoda, klid. Navštivte Velké Březno, nejprve třeba na webových stránkách (www.zamek-vbrezno.cz) a potom naživo. Stojí to za to.
Veselý měsíc mladých vín: pro časopis "Víno a styl"
Listopad, veselý měsíc mladých vín
Kdepak uplakané období, nic takového! Pro milovníky vína je listopad tradičně časem velkého těšení na mladá vína. Jaká letos budou? Najdeme si pro sebe něco výjimečného mezi tuzemskými víny, nebo nás pro změnu okouzlí nové beaujolais? A kolik vinařů se letos nově přidá mezi ty, kdo se pochlubí certifikovaným Svatomartinským? Toto a mnohé další se všichni už brzo dozvíme.
Vždyť sezona letošních mladých vín právě začíná.
Vína mladá skrz naskrz
Mladá vína, tedy první vína, která v daném roce vznikla, jsou mladá po všech stránkách. Především jsou samozřejmě doslovně mladá: Ještě před pár týdny byly hrozny na vinici, a dnes už je tu hotové víno! Pro vinaře to každoročně znamená "všechno rychle": Rychle sklidit, rychle nechat kvasit, rychle stáčet… Přesně tak, jak to má mládí rádo, rychle, svižně.
Rychlost se týká i doporučené doby spotřeby: Ani to nejskvělejší mladé víno byste si neměli "schovávat" na později. Vypijte ho co nejdříve, nejpozději do Velikonoc, jinak tolik ztratí na kvalitě, že už vás ani trochu nepotěší.
Mladá vína jsou však mladá také tím, jaká jsou. Nejčastěji se jako charakteristická vlastnost uvádí u mladých vín ovocitost a svěžest. A to je přesné ‒ v mladém víně bychom stěží hledali nějakou vyzrálost a tíhu, plnou barvu a vysoký obsah alkoholu. Zato těch opačných vlastností najdeme dost a dost. Mladá vína jsou svěží, temperamentní, jiskrná. Aromatická, plná příjemných kyselinek a všestranně lehká: Lehoučká je chuť i barva, alkoholu mívají 11‒12 %, výjimečně 13.
A aby těch paralel s mládím nebylo dost, dodejme, že tak jako k mládí patří nejrůznější žerty a vtípky, tak také mladá vína často dostávají vysloveně vtipná, žertovná jména (třeba Jiří Hort má své "Veselé víno", Vlastimil Bunža zas nezapomenutelné Bunžolé).
Pojďme si teď trochu povídat o dvou nejznámějších typech mladých vín, jež jsou u nás dostupná, tedy o Beaujolais nouveau a o Svatomartinských vínech.
Kde se tu vlastně tahle vína vzala?
Beaujolais čili božolé
O Beaujolais nouveau se ví, že existuje už poměrně dlouho; v podstatě odedávna se v kraji kolem Lyonu (a tedy i v oblasti Beaujolais) všichni těšili na nové mladé víno, jež dokázalo bryskně prosvětlit chladné podzimní dny. Ovšem oficiální uznání (a patřičnou regulaci) mu Union Interprofessional des Vins de Beaujolais (UIVB) udělila až v roce 1951. Tehdy, 15. listopadu 1951, se zrodil počínající světový fenomén: Beaujolais nouveau. Od té doby se díky skvěle nastavenému marketingu jeho produkce vyšplhala na současných zhruba 45 milionů lahví každý rok.
Druhým, neméně důležitým datem "zrodu tradice" je rok 1985, kdy bylo striktně stanoveno, že Beaujolais nouveau se bude podávat vždy od třetího listopadového čtvrtka. Od té doby se milovníci mladého vína (a hlavně milovníci tradice) už celé týdny předem těší, až nastane ten slavný čtvrtek. Ve Francii ho ctí "věrně a oddaně", asi jako v Americe Den vlajky nebo jako v Německu pivní Oktoberfest. Také mimo Francii, ve všech koutech světa, existuje celá velká komunita, které je naprosto jasné, že jedním z nevýznamnějších dní v roce je Třetí Čtvrtek. Tedy třetí listopadový čtvrtek. Největší čtvrtek v roce.
A jak je to se Svatomartinským?
Populární nováček
Mladé víno, které se na našem území začínalo pít po svátku svatého Martina, je záležitost vlastně velmi nová, ale přitom zároveň i stará. Jak to?
Pít mladé víno v polovině listopadu bylo v českých a moravských zemích přirozeně známé odpradávna, od doby, co se tu začala vinná réva více pěstovat. Některé prameny dokonce tvrdí, že už z doby císaře Josefa II. existují dochované záznamy o tom, že pracovníci na vinicích každoročně oslavili konec své námezdné služby právě na svatého Martina (11. 11.) pohárkem mladého vína.
Když se na věc podíváme blíže, zjistíme, že o skutečnou historii v tomto případě zrovna nejde. Jistá souvislost tu ovšem přece jen je: V čase kolem svátku svatého Martina skutečně služba končila a mladé víno v té době už bylo hotové. A Josef II.? Ten se na vzniku "tradice" podílel jaksi mimoděk, nevědomky ‒ tím, že roku 1784 vydal určité zákonné normy, jimiž upravoval možnost prodeje různých zemědělských produktů, a tedy i vína, a to právě k datu 11. 11., kdy má svátek populární svatý Martin.
Popravdě se tudíž nedá tvrdit, že existuje jakýsi pradávný obyčej pití Svatomartinského vína. Mladé víno se v polovině listopadu sice pije, ale záležitost známá jako "Svatomartinská tradice" je věc veskrze novodobá. Nutno ovšem dodat, že ačkoli je takto nová (zavedena byla teprve v 21. století), je nesmírně populární a rychle se šíří.
Svatomartinské víno teď můžete ochutnat v mnoha vinařstvích a vinotékách v několika zemích. Nejednou je s ním spojena ještě jiná tradice, tentokrát již skutečně stará a nedávno obnovená, totiž Martinské hody s jejich typickou zlatavou pochoutkou, svatomartinskou husou.
Co že to vlastně pijeme?
Opusťme teď sféru "historie" a zaměřme se na to, co se bezprostředně týká současných mladých vín. Tedy předně: Které odrůdy můžete ochutnat pod názvy Beaujolais nouveau a Svatomartinské?
Zatímco u Beaujolais přichází v úvahu jen jedna jediná odrůda, a sice Gamay, u Svatomartinského máte na výběr: Bílým Svatomartinským může být Muškát moravský, Müller Thurgau či Veltlínské červené rané, červeným Modrý Portugal a Svatovavřinecké a růžovým rovněž Modrý Portugal a Svatovavřinecké, a jako novota byla letos pro růžové víno přidána ještě odrůda Zweigeltrebe.
Má-li být víno zařazeno mezi Svatomartinská, musí být jako takové do konce srpna řádně přihlášeno a potom musí vyhovovat jistým pevně daným podmínkám:
Aby si mohl každý milovník Svatomartinského být skutečně jistý, že pije jen nefalšované, kvalitní certifikované víno, provádí Vinařský fond také pravidelné kontroly Svatomartinských vín uvedených do prodeje. Dokonce loni zavedl jako novinku to, že ode všech schválených vín jsou odebrány vzorky, jež se pro případ potřeby uloží v Národním vinařském fondu.
Vivat vinum iuvene!
Jaké tedy bude to letošní Svatomartinské? Odhaduje se, že počet zastoupených vinařů se přiblíží dvěma stům a počet přihlášených vzorků přesáhne pět set. A to už je dost na pořádnou slavnost, na skutečný celonárodní vinný festival.
Až tedy jedenáctého listopadu odbijí hodiny jedenáctou, nastane slavný čas letošních mladých vín, především Svatomartinského. Těšme se!
BOX 1:
Nouveau, nebo Primeur?
Označení "nouveau" je zvláště u beaujolais někdy nahrazeno označením "Primeur". První název se původně vztahoval obecně na mladé letošní víno, druhý byl určen pro víno vyrobené zvláštním postupem, kdy hrozny nebyly lisovány a přistoupilo se k velmi rychlému čtyřdennímu kvašení. Při dobrém zacházení se toto víno mohlo konzumovat po dobu až šesti měsíců. Podle oficiální vinařské terminologie (evropské, a tedy i české) se dnes od tohoto striktního rozlišování upouští a oba pojmy splývají.
BOX 2:
Historie stará "dlouhých" 13 let
Ochranná známka názvu "Svatomartinské" byla zaregistrována v roce 2000. V roce 2005 ji od valtického vinaře Jiřího Kopečka odkoupil Vinařský fond. Ten stanovil závazná pravidla pro "Svatomartinské".
Ze Svatomartinského vína se velmi rychle stala skutečně slavnostní, vyhlížená záležitost. Svatomartinské se dnes těší oblibě také v Rakousku, Německu a hlavně na Slovensku. Pro tamější vínomily je proto skutečnou ránou, že se letos nedočkají bratislavského koštu Svatomartinského vína, na nějž si už od roku 2009 zvykli. Od 8. do 10. 11. sice na Staré tržnici proběhne Svätokatarínska koštovka, ale přece jen ‒ bez Svatomartinského bude letošní vinařský podzim v Bratislavě neúplný.
BOX 3:
Za třináct let vzrůst na dvacetinásobek!
Že je Svatomartinské vděčným dítkem svých tvůrců, to dokazuje jeho úžasný rozmach. V roce svého zrodu se celé Svatomartinské vešlo zhruba do 125 000 lahví. Loni to bylo přes dva miliony a letos? Někdo odhaduje dva a půl, někdo dokonce tvrdí, že ho bude až ke třem milionům!
Kdepak uplakané období, nic takového! Pro milovníky vína je listopad tradičně časem velkého těšení na mladá vína. Jaká letos budou? Najdeme si pro sebe něco výjimečného mezi tuzemskými víny, nebo nás pro změnu okouzlí nové beaujolais? A kolik vinařů se letos nově přidá mezi ty, kdo se pochlubí certifikovaným Svatomartinským? Toto a mnohé další se všichni už brzo dozvíme.
Vždyť sezona letošních mladých vín právě začíná.
Vína mladá skrz naskrz
Mladá vína, tedy první vína, která v daném roce vznikla, jsou mladá po všech stránkách. Především jsou samozřejmě doslovně mladá: Ještě před pár týdny byly hrozny na vinici, a dnes už je tu hotové víno! Pro vinaře to každoročně znamená "všechno rychle": Rychle sklidit, rychle nechat kvasit, rychle stáčet… Přesně tak, jak to má mládí rádo, rychle, svižně.
Rychlost se týká i doporučené doby spotřeby: Ani to nejskvělejší mladé víno byste si neměli "schovávat" na později. Vypijte ho co nejdříve, nejpozději do Velikonoc, jinak tolik ztratí na kvalitě, že už vás ani trochu nepotěší.
Mladá vína jsou však mladá také tím, jaká jsou. Nejčastěji se jako charakteristická vlastnost uvádí u mladých vín ovocitost a svěžest. A to je přesné ‒ v mladém víně bychom stěží hledali nějakou vyzrálost a tíhu, plnou barvu a vysoký obsah alkoholu. Zato těch opačných vlastností najdeme dost a dost. Mladá vína jsou svěží, temperamentní, jiskrná. Aromatická, plná příjemných kyselinek a všestranně lehká: Lehoučká je chuť i barva, alkoholu mívají 11‒12 %, výjimečně 13.
A aby těch paralel s mládím nebylo dost, dodejme, že tak jako k mládí patří nejrůznější žerty a vtípky, tak také mladá vína často dostávají vysloveně vtipná, žertovná jména (třeba Jiří Hort má své "Veselé víno", Vlastimil Bunža zas nezapomenutelné Bunžolé).
Pojďme si teď trochu povídat o dvou nejznámějších typech mladých vín, jež jsou u nás dostupná, tedy o Beaujolais nouveau a o Svatomartinských vínech.
Kde se tu vlastně tahle vína vzala?
Beaujolais čili božolé
O Beaujolais nouveau se ví, že existuje už poměrně dlouho; v podstatě odedávna se v kraji kolem Lyonu (a tedy i v oblasti Beaujolais) všichni těšili na nové mladé víno, jež dokázalo bryskně prosvětlit chladné podzimní dny. Ovšem oficiální uznání (a patřičnou regulaci) mu Union Interprofessional des Vins de Beaujolais (UIVB) udělila až v roce 1951. Tehdy, 15. listopadu 1951, se zrodil počínající světový fenomén: Beaujolais nouveau. Od té doby se díky skvěle nastavenému marketingu jeho produkce vyšplhala na současných zhruba 45 milionů lahví každý rok.
Druhým, neméně důležitým datem "zrodu tradice" je rok 1985, kdy bylo striktně stanoveno, že Beaujolais nouveau se bude podávat vždy od třetího listopadového čtvrtka. Od té doby se milovníci mladého vína (a hlavně milovníci tradice) už celé týdny předem těší, až nastane ten slavný čtvrtek. Ve Francii ho ctí "věrně a oddaně", asi jako v Americe Den vlajky nebo jako v Německu pivní Oktoberfest. Také mimo Francii, ve všech koutech světa, existuje celá velká komunita, které je naprosto jasné, že jedním z nevýznamnějších dní v roce je Třetí Čtvrtek. Tedy třetí listopadový čtvrtek. Největší čtvrtek v roce.
A jak je to se Svatomartinským?
Populární nováček
Mladé víno, které se na našem území začínalo pít po svátku svatého Martina, je záležitost vlastně velmi nová, ale přitom zároveň i stará. Jak to?
Pít mladé víno v polovině listopadu bylo v českých a moravských zemích přirozeně známé odpradávna, od doby, co se tu začala vinná réva více pěstovat. Některé prameny dokonce tvrdí, že už z doby císaře Josefa II. existují dochované záznamy o tom, že pracovníci na vinicích každoročně oslavili konec své námezdné služby právě na svatého Martina (11. 11.) pohárkem mladého vína.
Když se na věc podíváme blíže, zjistíme, že o skutečnou historii v tomto případě zrovna nejde. Jistá souvislost tu ovšem přece jen je: V čase kolem svátku svatého Martina skutečně služba končila a mladé víno v té době už bylo hotové. A Josef II.? Ten se na vzniku "tradice" podílel jaksi mimoděk, nevědomky ‒ tím, že roku 1784 vydal určité zákonné normy, jimiž upravoval možnost prodeje různých zemědělských produktů, a tedy i vína, a to právě k datu 11. 11., kdy má svátek populární svatý Martin.
Popravdě se tudíž nedá tvrdit, že existuje jakýsi pradávný obyčej pití Svatomartinského vína. Mladé víno se v polovině listopadu sice pije, ale záležitost známá jako "Svatomartinská tradice" je věc veskrze novodobá. Nutno ovšem dodat, že ačkoli je takto nová (zavedena byla teprve v 21. století), je nesmírně populární a rychle se šíří.
Svatomartinské víno teď můžete ochutnat v mnoha vinařstvích a vinotékách v několika zemích. Nejednou je s ním spojena ještě jiná tradice, tentokrát již skutečně stará a nedávno obnovená, totiž Martinské hody s jejich typickou zlatavou pochoutkou, svatomartinskou husou.
Co že to vlastně pijeme?
Opusťme teď sféru "historie" a zaměřme se na to, co se bezprostředně týká současných mladých vín. Tedy předně: Které odrůdy můžete ochutnat pod názvy Beaujolais nouveau a Svatomartinské?
Zatímco u Beaujolais přichází v úvahu jen jedna jediná odrůda, a sice Gamay, u Svatomartinského máte na výběr: Bílým Svatomartinským může být Muškát moravský, Müller Thurgau či Veltlínské červené rané, červeným Modrý Portugal a Svatovavřinecké a růžovým rovněž Modrý Portugal a Svatovavřinecké, a jako novota byla letos pro růžové víno přidána ještě odrůda Zweigeltrebe.
Má-li být víno zařazeno mezi Svatomartinská, musí být jako takové do konce srpna řádně přihlášeno a potom musí vyhovovat jistým pevně daným podmínkám:
- Jeho producentem je registrovaný vinař (dle
zákona č.
275/1997 Sb.).
- Musí být
vyrobeno pouze z uvedených odrůd (buď jako odrůdové víno,
nebo jako cuvée).
- Musí projít
hodnocením nezávislé komise VF ČR (sledují se senzorické
parametry, hodnotí se standardním stobodovým systémem, licenci
obdrží to, jež získá minimálně 78 bodů).
- Musí být zaplacen poplatek za přihlášku k hodnocení
vína (a později také poplatek za každou vyprodukovanou lahev).
Aby si mohl každý milovník Svatomartinského být skutečně jistý, že pije jen nefalšované, kvalitní certifikované víno, provádí Vinařský fond také pravidelné kontroly Svatomartinských vín uvedených do prodeje. Dokonce loni zavedl jako novinku to, že ode všech schválených vín jsou odebrány vzorky, jež se pro případ potřeby uloží v Národním vinařském fondu.
Vivat vinum iuvene!
Jaké tedy bude to letošní Svatomartinské? Odhaduje se, že počet zastoupených vinařů se přiblíží dvěma stům a počet přihlášených vzorků přesáhne pět set. A to už je dost na pořádnou slavnost, na skutečný celonárodní vinný festival.
Až tedy jedenáctého listopadu odbijí hodiny jedenáctou, nastane slavný čas letošních mladých vín, především Svatomartinského. Těšme se!
BOX 1:
Nouveau, nebo Primeur?
Označení "nouveau" je zvláště u beaujolais někdy nahrazeno označením "Primeur". První název se původně vztahoval obecně na mladé letošní víno, druhý byl určen pro víno vyrobené zvláštním postupem, kdy hrozny nebyly lisovány a přistoupilo se k velmi rychlému čtyřdennímu kvašení. Při dobrém zacházení se toto víno mohlo konzumovat po dobu až šesti měsíců. Podle oficiální vinařské terminologie (evropské, a tedy i české) se dnes od tohoto striktního rozlišování upouští a oba pojmy splývají.
BOX 2:
Historie stará "dlouhých" 13 let
Ochranná známka názvu "Svatomartinské" byla zaregistrována v roce 2000. V roce 2005 ji od valtického vinaře Jiřího Kopečka odkoupil Vinařský fond. Ten stanovil závazná pravidla pro "Svatomartinské".
Ze Svatomartinského vína se velmi rychle stala skutečně slavnostní, vyhlížená záležitost. Svatomartinské se dnes těší oblibě také v Rakousku, Německu a hlavně na Slovensku. Pro tamější vínomily je proto skutečnou ránou, že se letos nedočkají bratislavského koštu Svatomartinského vína, na nějž si už od roku 2009 zvykli. Od 8. do 10. 11. sice na Staré tržnici proběhne Svätokatarínska koštovka, ale přece jen ‒ bez Svatomartinského bude letošní vinařský podzim v Bratislavě neúplný.
BOX 3:
Za třináct let vzrůst na dvacetinásobek!
Že je Svatomartinské vděčným dítkem svých tvůrců, to dokazuje jeho úžasný rozmach. V roce svého zrodu se celé Svatomartinské vešlo zhruba do 125 000 lahví. Loni to bylo přes dva miliony a letos? Někdo odhaduje dva a půl, někdo dokonce tvrdí, že ho bude až ke třem milionům!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)