Článek o Marii Terezii, zatím poslední příspěvek do časopisu Fakta a svědectví (doufám, že budou další).
Tentokrát dávám fotografii první AK (autorské korektury) - při redakčních úpravách se občas něco nepovede, takže jsem ráda, že F&S materiál před publikací vždy na AK pošlou.
.png)
.png)
Marie Terezie – císařovna s dobrým nosem
Prvního května roku 1774 byl Johan Ignác
Felbiger povolán do Vídně, aby navrhl i zpracoval kompletní podobu školské
reformy v celém impériu. Za pouhých sedm měsíců předložil císařovně návrh školního
zákona. Ten byl tak dobrý, že byl bez dalších úprav schválen a uveden
v platnost. A tak se od 6. prosince 1774 celá monarchie začala řídit
vskutku revolučním vzdělávacím programem.
Marie Terezie je bezesporu jednou z nejznámějších
evropských političek v historii a tuto proslulost si skutečně zaslouží. Během
své čtyřicetileté vlády uskutečnila mnoho velkých projektů a je také známá
svými reformami. Kolik jich bylo a do jakých oborů zasahovaly?
Nejčastěji se takzvané tereziánské reformy rozdělují do šesti
skupin. Jde o reformu v oblasti hospodářství, cenzury, lékařství,
soudnictví, institucionalizace a školství. Která z nich byla pro obyvatele
„jejího“ mocnářství nejpotřebnější a nejužitečnější, o tom by se asi dalo
diskutovat dlouho, ale protože letos v prosinci má „výročí“ školská
reforma, budeme se věnovat jí.
Dobrý „nos“ na poradce
Doba, kdy v rakouské monarchii vládla Marie Terezie,
byla dobou, kdy už bylo v Evropě naplno rozvinuté takzvané osvícenství.
Tento myšlenkový směr byl natolik silný, že s ním musel vážně počítat
každý tehdejší vládce, i ten, který byl ve skutečnosti hodně konzervativní – a
tedy i rakouská císařovna.
Ano, Marii Terezii můžeme bez rozpaků označit jako
konzervativní vládkyni. To ovšem neznamená, že by snad nedokázala bystře
uvažovat. Právě naopak! Tato vzdělaná, inteligentní žena dokázala v zájmu
„svých“ zemí odložit své osobní preference a převzít z osvícenství to, co
jim mohlo přinést užitek.
Tato pragmatičnost se dobře ukázala už v tom, jakými
poradci se nejčastěji obklopovala. Bylo jich dost (Marie Terezie neměla problém
takzvaně delegovat pravomoci) a byli vybíráni především pro své schopnosti a
odborné kvality (a nevadilo, že ve filozofických názorech se se svou vládkyní
dost rozcházejí).
Mezi jejími blízkými spolupracovníky se tak ocitly významné
osobnosti, například Gerard Van Swieten (lékař), Joseph von Sonnenfels (právník),
Jan Kryštof z Bartensteina (politik) nebo Václav Antonín z Kounic a
Rietbergu (politik, vyjednavač a kancléř).
Díky této schopnosti obklopovat se velmi schopnými lidmi se
Marii Terezii podařilo uhájit a upevnit vládnutí, proti kterému se tehdejší
evropská aristokracie silně vymezovala. Ale nejen to – pod jejím vedením se
celé rozsáhlé impérium významně zmodernizovalo, což přineslo užitek nejen
habsburskému rodu, ale v druhém sledu také všem vrstvám obyvatelstva.
Bohatá, prosperující země stojí vždy na vzdělaných lidech
Jak již bylo řečeno, rakouská císařovna byla dáma dobře
vzdělaná. Kromě němčiny ovládala ještě francouzštinu a latinu a samozřejmě se
jí dostalo i kvalitního všeobecného vzdělání. Zahrnovalo například historii,
geografii nebo umění. Nešlo však jen o nějaké akademické, formální vzdělání bez
praktického propojení s reálným životem. Důraz se kladl na schopnost
logicky myslet, předvídat a správně vyhodnocovat různé situace. Marie Terezie
byla celé své dětství a mládí pečlivě připravována na svou roli vládkyně světového
formátu.
Tato výchova se později prokázala jako velice efektivní i
v oblasti, která nás teď zajímá, totiž ve vzdělávacím systému. Císařovně
bylo jasné, že pokud chce vládnout rozvinuté a bohaté zemi, musí vládnout
inteligentním, vzdělaným lidem. Byla skálopevně přesvědčená, že s nevzdělanými,
nekulturními či nepřemýšlejícími poddanými se žádná prosperita vybudovat nedá.
Nešlo to hned od začátku
Naplno se však císařovna mohla věnovat rozvíjení svého
impéria až dlouho potom, co ho formálně převzala (to bylo v roce 1740). Více
než dvacet let totiž trvalo v Evropě válčení, ve kterém se mimo jiné
jednalo právě o to, zda má Marie Terezie právo být rakouskou císařovnou.
Když války nakonec v roce 1763 skončily, byly země
rakouské monarchie zubožené a ekonomicky extrémně slabé. Císařovna, která své
vládnutí celý život pokládala za poslání svěřené jí Bohem, se konečně mohla pustit
do obnovy.
Zaháňský pedagog
Marie Terezie uvažovala a plánovala dlouhém časovém
horizontu. O katastrofální nevzdělanosti ve své zemi dobře věděla, a věděla
také další dvě podstatné věci: Za prvé, že na nápravu takového rozsahu bude
potřebovat minimálně několik dekád, a za druhé, že věc se musí řešit komplexně,
ale začít se musí „zdola“.
Měla kolem sebe pochopitelně více zdatných pedagogů a
vzdělanců, ale ona potřebovala někoho, kdo dokáže dvě stěžejní činnosti: jednak
zpracovat a sjednotit různé reformní návrhy (které u sebe shromažďovala přinejmenším
od roku 1759, kdy byla ustavena Dvorská studijní komise) a jednak vypracovat
konkrétní a detailní plán vzdělávání malých dětí z různých společenských
vrstev. Toto bylo vpravdě revoluční: do té doby bylo vzdělání (až na zřídkavé výjimky)
doménou dětí z vyšších vrstev.
Tak se stalo, že byl do Vídně povolán zaháňský pedagog a
kněz Johan Ignác Felbiger, u kterého byl předpoklad, že se obou náročných úkolů
dokáže zhostit přesně tak, jak si to císařovna přeje.
Prvního května roku 1774 se tudíž Johan Ignác Felbiger vypravil
do Vídně. Dostal za úkol navrhnout i zpracovat kompletní podobu školské reformy,
která se bude vztahovat na celé impérium. Za pouhých sedm měsíců potom předložil
císařovně hotový návrh „školního zákona“. Zákon byl tak dobrý, že byl bez
dalších úprav schválen a uveden v platnost. A od 6. prosince 1774 se celá
monarchie začala řídit vskutku revolučním vzdělávacím programem.
Všeobecný školní řád
Stěžejní dokument se nazýval Všeobecný školní řád pro
německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích.
Dokument je dnes k dispozici každému, kdo by měl zájem
se s ním seznámit. A věřte, stojí to za to! Všeobecný školní řád je
totiž z velké části až překvapivě moderní, a když budeme chtít, bez
problému ho můžeme propojit se současným českým školstvím. Jeho struktura sice vypadá
zcela jinak než struktura tereziánského školství, ale přesto: Nejedna zásada z
tohoto dokumentu je stále aktuální, a některé myšlenky Felbigerova Školního
řádu byly dokonce tak pokrokové, že se je nikdy nepodařilo plně uskutečnit
– a tak se s nimi setkáváme i dnes, když se mluví o tom, že by bylo třeba
české školství zásadním způsobem reformovat…
Potřebnost vzdělávací reformy
To, jak nutná tato reforma byla, dobře ilustrují dostupné
statistiky. Odborné publikace, vycházející z věrohodných dobových pramenů,
uvádějí, že v roce 1770 v Čechách navštěvovala školy ¼ z celkového počtu
dětí a celá ½ nechodila nikam. Ve Slezsku z celkového počtu 59 000 dětí
chodilo do školy přibližně 2 400. Dokonce i v Opavě (tedy ve městě)
chodilo do školy pouhých 41 dětí z 600.
Stejně překvapivá jako tyto údaje je i skutečnost, že Johan
Ignác Felbiger byl do jisté míry originální, když se vyjádřil, že „zkvalitnění
vyučování mládeže, a tím i vhodnější přípravy na její budoucí praktické
uplatnění v životě, je možno dosáhnout pouze a jedině pomocí zlepšené
metody vyučování používané vzdělaným učitelem“.
Nám dnes tento názor možná přijde obyčejný a častý, ale
v tereziánské době častý ani obvyklý rozhodně nebyl. Jistě, Johan Felbiger
nebyl geniálním objevitelem něčeho dříve nepoznaného. Byl však tím, koho
zaujaly kvalitní počiny a snahy o „jiný“ přístup k výuce natolik, že je
začal v regionálním rozsahu uvádět do praxe. Tak vznikl pruský školní řád,
který se nadmíru osvědčil a který se později stal základem slavného Všeobecného
školního řádu.
Hlavní myšlenky Školního řádu
Hlavní myšlenky obsažené ve Všeobecném školním řádu
jsou velmi přehledně prezentované v diplomové práci Lenky Šaclové Vliv
osvícenských idejí na českou školu přelomu 18. a 19. století:
„Podle pruského vzoru vytvořil J. I. Felbiger Všeobecný
školský řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve spojených
císařsko-královských dědičných zemích (Allgemeine Schulordnung für die
deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in den sämtlichen
Kaiserlichen-Königlichen Erbländern), který byl schválen 6. prosince 1774 s
platností od následujícího roku. Tento řád o 79 paragrafech, zkráceně nazývaný
Schulordnung, byl závazný až do roku 1869. S řádem byla zavedena šestiletá
všeobecná vzdělávací povinnost (od 6 do 12 let), která však nebyla důsledně
dodržována, neboť zákon umožňoval např. soukromé vyučování.
V Schulordnungu reformátor pojednával o zásadách, které se
týkaly např. dozoru nad školami, výchovy chlapců i dívek, nových metod výuky,
vybavování žáků řádnými učebnicemi, třídy příslušným nábytkem atd. Nezbytným a
významným bodem bylo vytvoření pevného systému organizace nižšího školství
rozlišující tři typy (stupně) elementárních škol (…) Výuka byla vedena v
mateřském jazyce. Dle názvu je patrné, že se vyučovaly především znalosti
trivia, tzn. čtení, psaní a počítání. Nechybělo náboženství, ale také základy
vlastivědy, přírodopisu, zemědělských prací a řemeslných dovedností. Pokud
učitel uměl německy, vyučoval i tento jazyk. Na některých školách se konala i
výuka zpěvu či hry na hudební nástroj. (…)
Vyšší stupeň představovaly trojtřídní hlavní školy
(městské), které se nacházely v krajských a větších městech.“
Reforma se zaměřila i na vyučující
Už jsme se zmínili, že Johan Felbiger sám působil jako
pedagog, nebyl tedy pouhým teoretikem. Pro své žáčky vymyslel novou metodu
učení, která se odlišovala od té, kterou běžně užívali jeho kolegové. Svou
metodu nazval „zaháňská metoda“ a spočívala v tom, že bylo výrazně omezeno
učení se zpaměti a místo toho se po žácích vyžadovalo samostatné přemýšlení.
Sám shrnul zaháňský vyučovací způsob takto: 1. pospolné (hromadné) vyučování
(Zusammenunterrichten), 2. pospolné čtení (Zusammenlesen), 3. písmenková
(literní) metoda (Buchstabenmethode), 4. tabulková (tabelární) metoda
(Tabellarisierungsmethode) a katecheze (Katechisierung).
V dokumentu, v němž tuto svou metodu představil, Johan
Felbiger sám působí jako „pedagog pro pedagogy“. Nejprve každý bod své metody
vysvětlí, potom detilně popíše, jak ji má vyučující aplikovat, a nakonec
objasní, v čem je ten který postup přínosný.
Není zde prostor pro vysvětlení každého jednotlivého bodu
tohoto seznamu, ale na jeden z nich se přece jen blíže podíváme. Ukáže nám
totiž velmi pěkně, jak pokrokové byly Felbigerovy názory na vzdělávání.
Katecheze
Samo toto slovo může v někom probouzet nepříjemné
pocity, protože si ho podvědomě spojí s tyranským katechetou známým
z literatury, ovšem v daném kontextu představuje něco úplně jiného.
Pro přiblížení můžeme opět citovat práci Lenky Šaclové:
„Vrcholnou částí zaháňské metody byla metoda katecheze, pod
kterou se rozumí vyučování formou otázek a odpovědí. (…) Katechetická metoda
měla pomoci dosahovat analytického vyvozování jednoho poznatku z druhého a
následného sestavování celku. Učitelé (…) museli dokonale ovládat látku, kterou
přednášeli, a zároveň vědět, čeho chtějí prostřednictvím otázek dosáhnout.
Museli umět posoudit obsah i formu odpovědí žáků. Pozornost tedy měli věnovat
nejen tomu, zda odpovědi žáků jsou vyhovující, ale i výrazům, kterými vyjadřují
své odpovědi. Metoda je měla dovést ke zjištění, nakolik jejich žáci pochopili
odpřednášené učivo. Nestačilo pouhé mechanické opakování slov z tabulky
katechismu, neboť důraz byl kladen zejména na to, aby naučené látce žáci
opravdu rozuměli. Učitel postupoval od počátečního výkladu látky až po její
nácvik pomocí otázek.“
Úspěšnost reformy
Že byla reforma velmi pokroková, o tom asi nelze
pochybovat. Zbývá tedy poslední otázka: Byla také úspěšně provedena?
Jedním měřítkem nám může být zjištění, jak dlouho tento
systém v monarchii platil. Druhým, zásadnějším, může být zjištění, zda se
skutečně zvýšila vzdělanost obyvatel.
Byla tedy reforma úspěšná?
Ad 1 – podle nového Všeobecného školního řádu se
rakouské školství řídilo až do roku 1869, tedy téměř sto let.
A ad 2 – podle časopisu Škola a život (z roku
1886) bylo v roce 1775 v Čechách 30 000 žáků, v roce 1787 jich bylo již
158 767 a v roce 1795 jich bylo 216 659 (z celkového počtu 314 523 dětí),
přičemž jen v Praze bylo 30 a na venkově 2 514 škol.
Odpověď je jednoznačná – ano, reforma školství byla velmi
úspěšná.
O její úspěšnost se zasloužili samozřejmě jednotliví
učitelé a zřizovatelé škol. Největší zásluha ovšem patří dvěma lidem –
vynikajícímu pedagogovi Johanu Ignáci Felbigerovi a Marii Terezii, osvícené
vládkyni s vynikajícím „nosem“.
Alex a Eva Musilovy
Zdroje:
DIDAKTICKÉ STUDIE ročník 5, číslo 1, 2013 UNIVERZITA
KARLOVA V PRAZE – PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Školství v Ivančicích ve 2. polovině 19. století ve výuce
dějepisu (Magisterská diplomová práce) Bc. Andrea Leflerová
VLIV OSVÍCENSKÝCH IDEJÍ NA ČESKOU ŠKOLU PŘELOMU 18. A 19.
STOLETÍ, diplomová práce, Lenka Šaclová
