sobota 21. prosince 2024

Marie Terezie a její výročí: Alex a já pro Fakta & svědectví

Článek o Marii Terezii, zatím poslední příspěvek do časopisu Fakta a svědectví (doufám, že budou další).

Tentokrát dávám fotografii první AK (autorské korektury) - při redakčních úpravách se občas něco nepovede, takže jsem ráda, že F&S materiál před publikací vždy na AK pošlou.




Marie Terezie – císařovna s dobrým nosem

Prvního května roku 1774 byl Johan Ignác Felbiger povolán do Vídně, aby navrhl i zpracoval kompletní podobu školské reformy v celém impériu. Za pouhých sedm měsíců předložil císařovně návrh školního zákona. Ten byl tak dobrý, že byl bez dalších úprav schválen a uveden v platnost. A tak se od 6. prosince 1774 celá monarchie začala řídit vskutku revolučním vzdělávacím programem.

Marie Terezie je bezesporu jednou z nejznámějších evropských političek v historii a tuto proslulost si skutečně zaslouží. Během své čtyřicetileté vlády uskutečnila mnoho velkých projektů a je také známá svými reformami. Kolik jich bylo a do jakých oborů zasahovaly?

Nejčastěji se takzvané tereziánské reformy rozdělují do šesti skupin. Jde o reformu v oblasti hospodářství, cenzury, lékařství, soudnictví, institucionalizace a školství. Která z nich byla pro obyvatele „jejího“ mocnářství nejpotřebnější a nejužitečnější, o tom by se asi dalo diskutovat dlouho, ale protože letos v prosinci má „výročí“ školská reforma, budeme se věnovat jí.

Dobrý „nos“ na poradce

Doba, kdy v rakouské monarchii vládla Marie Terezie, byla dobou, kdy už bylo v Evropě naplno rozvinuté takzvané osvícenství. Tento myšlenkový směr byl natolik silný, že s ním musel vážně počítat každý tehdejší vládce, i ten, který byl ve skutečnosti hodně konzervativní – a tedy i rakouská císařovna.

Ano, Marii Terezii můžeme bez rozpaků označit jako konzervativní vládkyni. To ovšem neznamená, že by snad nedokázala bystře uvažovat. Právě naopak! Tato vzdělaná, inteligentní žena dokázala v zájmu „svých“ zemí odložit své osobní preference a převzít z osvícenství to, co jim mohlo přinést užitek.

Tato pragmatičnost se dobře ukázala už v tom, jakými poradci se nejčastěji obklopovala. Bylo jich dost (Marie Terezie neměla problém takzvaně delegovat pravomoci) a byli vybíráni především pro své schopnosti a odborné kvality (a nevadilo, že ve filozofických názorech se se svou vládkyní dost rozcházejí).

Mezi jejími blízkými spolupracovníky se tak ocitly významné osobnosti, například Gerard Van Swieten (lékař), Joseph von Sonnenfels (právník), Jan Kryštof z Bartensteina (politik) nebo Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (politik, vyjednavač a kancléř).

Díky této schopnosti obklopovat se velmi schopnými lidmi se Marii Terezii podařilo uhájit a upevnit vládnutí, proti kterému se tehdejší evropská aristokracie silně vymezovala. Ale nejen to – pod jejím vedením se celé rozsáhlé impérium významně zmodernizovalo, což přineslo užitek nejen habsburskému rodu, ale v druhém sledu také všem vrstvám obyvatelstva.

Bohatá, prosperující země stojí vždy na vzdělaných lidech

Jak již bylo řečeno, rakouská císařovna byla dáma dobře vzdělaná. Kromě němčiny ovládala ještě francouzštinu a latinu a samozřejmě se jí dostalo i kvalitního všeobecného vzdělání. Zahrnovalo například historii, geografii nebo umění. Nešlo však jen o nějaké akademické, formální vzdělání bez praktického propojení s reálným životem. Důraz se kladl na schopnost logicky myslet, předvídat a správně vyhodnocovat různé situace. Marie Terezie byla celé své dětství a mládí pečlivě připravována na svou roli vládkyně světového formátu.

Tato výchova se později prokázala jako velice efektivní i v oblasti, která nás teď zajímá, totiž ve vzdělávacím systému. Císařovně bylo jasné, že pokud chce vládnout rozvinuté a bohaté zemi, musí vládnout inteligentním, vzdělaným lidem. Byla skálopevně přesvědčená, že s nevzdělanými, nekulturními či nepřemýšlejícími poddanými se žádná prosperita vybudovat nedá.

Nešlo to hned od začátku

Naplno se však císařovna mohla věnovat rozvíjení svého impéria až dlouho potom, co ho formálně převzala (to bylo v roce 1740). Více než dvacet let totiž trvalo v Evropě válčení, ve kterém se mimo jiné jednalo právě o to, zda má Marie Terezie právo být rakouskou císařovnou.

Když války nakonec v roce 1763 skončily, byly země rakouské monarchie zubožené a ekonomicky extrémně slabé. Císařovna, která své vládnutí celý život pokládala za poslání svěřené jí Bohem, se konečně mohla pustit do obnovy.

Zaháňský pedagog

 

Marie Terezie uvažovala a plánovala dlouhém časovém horizontu. O katastrofální nevzdělanosti ve své zemi dobře věděla, a věděla také další dvě podstatné věci: Za prvé, že na nápravu takového rozsahu bude potřebovat minimálně několik dekád, a za druhé, že věc se musí řešit komplexně, ale začít se musí „zdola“.

Měla kolem sebe pochopitelně více zdatných pedagogů a vzdělanců, ale ona potřebovala někoho, kdo dokáže dvě stěžejní činnosti: jednak zpracovat a sjednotit různé reformní návrhy (které u sebe shromažďovala přinejmenším od roku 1759, kdy byla ustavena Dvorská studijní komise) a jednak vypracovat konkrétní a detailní plán vzdělávání malých dětí z různých společenských vrstev. Toto bylo vpravdě revoluční: do té doby bylo vzdělání (až na zřídkavé výjimky) doménou dětí z vyšších vrstev.

Tak se stalo, že byl do Vídně povolán zaháňský pedagog a kněz Johan Ignác Felbiger, u kterého byl předpoklad, že se obou náročných úkolů dokáže zhostit přesně tak, jak si to císařovna přeje.

Prvního května roku 1774 se tudíž Johan Ignác Felbiger vypravil do Vídně. Dostal za úkol navrhnout i zpracovat kompletní podobu školské reformy, která se bude vztahovat na celé impérium. Za pouhých sedm měsíců potom předložil císařovně hotový návrh „školního zákona“. Zákon byl tak dobrý, že byl bez dalších úprav schválen a uveden v platnost. A od 6. prosince 1774 se celá monarchie začala řídit vskutku revolučním vzdělávacím programem.

Všeobecný školní řád

Stěžejní dokument se nazýval Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích.

Dokument je dnes k dispozici každému, kdo by měl zájem se s ním seznámit. A věřte, stojí to za to! Všeobecný školní řád je totiž z velké části až překvapivě moderní, a když budeme chtít, bez problému ho můžeme propojit se současným českým školstvím. Jeho struktura sice vypadá zcela jinak než struktura tereziánského školství, ale přesto: Nejedna zásada z tohoto dokumentu je stále aktuální, a některé myšlenky Felbigerova Školního řádu byly dokonce tak pokrokové, že se je nikdy nepodařilo plně uskutečnit – a tak se s nimi setkáváme i dnes, když se mluví o tom, že by bylo třeba české školství zásadním způsobem reformovat…

Potřebnost vzdělávací reformy

To, jak nutná tato reforma byla, dobře ilustrují dostupné statistiky. Odborné publikace, vycházející z věrohodných dobových pramenů, uvádějí, že v roce 1770 v Čechách navštěvovala školy ¼ z celkového počtu dětí a celá ½ nechodila nikam. Ve Slezsku z celkového počtu 59 000 dětí chodilo do školy přibližně 2 400. Dokonce i v Opavě (tedy ve městě) chodilo do školy pouhých 41 dětí z 600.

Stejně překvapivá jako tyto údaje je i skutečnost, že Johan Ignác Felbiger byl do jisté míry originální, když se vyjádřil, že „zkvalitnění vyučování mládeže, a tím i vhodnější přípravy na její budoucí praktické uplatnění v životě, je možno dosáhnout pouze a jedině pomocí zlepšené metody vyučování používané vzdělaným učitelem“.

Nám dnes tento názor možná přijde obyčejný a častý, ale v tereziánské době častý ani obvyklý rozhodně nebyl. Jistě, Johan Felbiger nebyl geniálním objevitelem něčeho dříve nepoznaného. Byl však tím, koho zaujaly kvalitní počiny a snahy o „jiný“ přístup k výuce natolik, že je začal v regionálním rozsahu uvádět do praxe. Tak vznikl pruský školní řád, který se nadmíru osvědčil a který se později stal základem slavného Všeobecného školního řádu.

Hlavní myšlenky Školního řádu

Hlavní myšlenky obsažené ve Všeobecném školním řádu jsou velmi přehledně prezentované v diplomové práci Lenky Šaclové Vliv osvícenských idejí na českou školu přelomu 18. a 19. století:

„Podle pruského vzoru vytvořil J. I. Felbiger Všeobecný školský řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve spojených císařsko-královských dědičných zemích (Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in den sämtlichen Kaiserlichen-Königlichen Erbländern), který byl schválen 6. prosince 1774 s platností od následujícího roku. Tento řád o 79 paragrafech, zkráceně nazývaný Schulordnung, byl závazný až do roku 1869. S řádem byla zavedena šestiletá všeobecná vzdělávací povinnost (od 6 do 12 let), která však nebyla důsledně dodržována, neboť zákon umožňoval např. soukromé vyučování.

V Schulordnungu reformátor pojednával o zásadách, které se týkaly např. dozoru nad školami, výchovy chlapců i dívek, nových metod výuky, vybavování žáků řádnými učebnicemi, třídy příslušným nábytkem atd. Nezbytným a významným bodem bylo vytvoření pevného systému organizace nižšího školství rozlišující tři typy (stupně) elementárních škol (…) Výuka byla vedena v mateřském jazyce. Dle názvu je patrné, že se vyučovaly především znalosti trivia, tzn. čtení, psaní a počítání. Nechybělo náboženství, ale také základy vlastivědy, přírodopisu, zemědělských prací a řemeslných dovedností. Pokud učitel uměl německy, vyučoval i tento jazyk. Na některých školách se konala i výuka zpěvu či hry na hudební nástroj. (…)

Vyšší stupeň představovaly trojtřídní hlavní školy (městské), které se nacházely v krajských a větších městech.“

Reforma se zaměřila i na vyučující

Už jsme se zmínili, že Johan Felbiger sám působil jako pedagog, nebyl tedy pouhým teoretikem. Pro své žáčky vymyslel novou metodu učení, která se odlišovala od té, kterou běžně užívali jeho kolegové. Svou metodu nazval „zaháňská metoda“ a spočívala v tom, že bylo výrazně omezeno učení se zpaměti a místo toho se po žácích vyžadovalo samostatné přemýšlení. Sám shrnul zaháňský vyučovací způsob takto: 1. pospolné (hromadné) vyučování (Zusammenunterrichten), 2. pospolné čtení (Zusammenlesen), 3. písmenková (literní) metoda (Buchstabenmethode), 4. tabulková (tabelární) metoda (Tabellarisierungsmethode) a katecheze (Katechisierung).

V dokumentu, v němž tuto svou metodu představil, Johan Felbiger sám působí jako „pedagog pro pedagogy“. Nejprve každý bod své metody vysvětlí, potom detilně popíše, jak ji má vyučující aplikovat, a nakonec objasní, v čem je ten který postup přínosný.

Není zde prostor pro vysvětlení každého jednotlivého bodu tohoto seznamu, ale na jeden z nich se přece jen blíže podíváme. Ukáže nám totiž velmi pěkně, jak pokrokové byly Felbigerovy názory na vzdělávání.

Katecheze

Samo toto slovo může v někom probouzet nepříjemné pocity, protože si ho podvědomě spojí s tyranským katechetou známým z literatury, ovšem v daném kontextu představuje něco úplně jiného.

Pro přiblížení můžeme opět citovat práci Lenky Šaclové:

„Vrcholnou částí zaháňské metody byla metoda katecheze, pod kterou se rozumí vyučování formou otázek a odpovědí. (…) Katechetická metoda měla pomoci dosahovat analytického vyvozování jednoho poznatku z druhého a následného sestavování celku. Učitelé (…) museli dokonale ovládat látku, kterou přednášeli, a zároveň vědět, čeho chtějí prostřednictvím otázek dosáhnout. Museli umět posoudit obsah i formu odpovědí žáků. Pozornost tedy měli věnovat nejen tomu, zda odpovědi žáků jsou vyhovující, ale i výrazům, kterými vyjadřují své odpovědi. Metoda je měla dovést ke zjištění, nakolik jejich žáci pochopili odpřednášené učivo. Nestačilo pouhé mechanické opakování slov z tabulky katechismu, neboť důraz byl kladen zejména na to, aby naučené látce žáci opravdu rozuměli. Učitel postupoval od počátečního výkladu látky až po její nácvik pomocí otázek.“

Úspěšnost reformy

Že byla reforma velmi pokroková, o tom asi nelze pochybovat. Zbývá tedy poslední otázka: Byla také úspěšně provedena?

Jedním měřítkem nám může být zjištění, jak dlouho tento systém v monarchii platil. Druhým, zásadnějším, může být zjištění, zda se skutečně zvýšila vzdělanost obyvatel.

Byla tedy reforma úspěšná?

Ad 1 – podle nového Všeobecného školního řádu se rakouské školství řídilo až do roku 1869, tedy téměř sto let.

A ad 2 – podle časopisu Škola a život (z roku 1886) bylo v roce 1775 v Čechách 30 000 žáků, v roce 1787 jich bylo již 158 767 a v roce 1795 jich bylo 216 659 (z celkového počtu 314 523 dětí), přičemž jen v Praze bylo 30 a na venkově 2 514 škol.

Odpověď je jednoznačná – ano, reforma školství byla velmi úspěšná.

O její úspěšnost se zasloužili samozřejmě jednotliví učitelé a zřizovatelé škol. Největší zásluha ovšem patří dvěma lidem – vynikajícímu pedagogovi Johanu Ignáci Felbigerovi a Marii Terezii, osvícené vládkyni s vynikajícím „nosem“.

 

Alex a Eva Musilovy

Zdroje:

DIDAKTICKÉ STUDIE ročník 5, číslo 1, 2013 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE – PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Školství v Ivančicích ve 2. polovině 19. století ve výuce dějepisu (Magisterská diplomová práce) Bc. Andrea Leflerová

VLIV OSVÍCENSKÝCH IDEJÍ NA ČESKOU ŠKOLU PŘELOMU 18. A 19. STOLETÍ, diplomová práce, Lenka Šaclová

 

Moje knížky

Občas se mě někdo zeptá, o čem moje knížky jsou. Je to přitom jednoduché - o tvorbě, o psaní.

Celkem jsem vytvořila pět knížek. Tři z nich vyšly tiskem a ty zbývající dvě jsou zatím určené výhradně pro práci v akreditovaných kurzech, které vedu.

Tiskem vyšly:





Svou "exkluzivitu" si zatím zachovávají:

  • Umění komunikace v obchodním kontaktu
  • Jak na tvůrčí psaní II