„Jé,
podívej, tati, ten domeček někdo zmačkal,“ diví se kluk. „Ale ne, takhle ho už
postavili, to je tak schválně,“ vysvětluje pobaveně otec. Při procházce
Barcelonou by to ani jinak být nemohlo, Gaudího stavby nenechají nikoho v klidu.
„Mně se to líbí, ale proč to tak udělali?“ pokračuje
hovor. „Panu architektovi se to tak líbilo. Měl rád stromy a kytky a vodu a
hlínu a zvířata, prostě přírodu. A když pak stavěl domy, dělal je tak, jak to
v přírodě viděl. Proto jsou jeho domy někde ohnuté a někde trochu do
obloučku nebo třeba nakřivo.“
Gaudího stavby jsou skutečně zvláštní. Ojedinělé a
originální ve svých křivkách, v použitých materiálech, v celkovém
výrazu. V Gaudího díle se nevšedně snoubí pokora, vycházející z jeho
silné víry, a odvaha dělat věci naprosto nově, jinak než kdokoli předtím. Na
počátku své umělecké dráhy Gaudího zaujala elegantní a velkolepá gotika, neminula
ho ani oduševnělá secese, pak ale nadaný umělec nadobro přešel k vlastnímu
svobodnému pojetí architektury, k pojetí méně okázalému, ale zato odvážnému
a naprosto osobitému.
Pokud bychom i přes velkou rozmanitost Gaudího staveb
měli jmenovat něco, čím jsou jeho stavby typické, asi by to byly šikmé sloupy, komíny
a kachlíčky.
Šikmé sloupy jako náhrada kleneb. Komíny jako
dekorativní prvky, mohutné, divoké, co kus, to originál. A kachlíčky, spousty
barevných kachlíčků, ať už v interiéru, nebo zvnějšku na fasádě či na
komínech a komínkách a věžičkách, kachlíčky lesknoucí se v paprscích
středomořského slunce, kachlíčky jako nositelé těch nejpestřejších barev.
Volnost i zákonitost:
jako v přírodě
Sám Gaudí svou tvorbu označil jako činnost, která je
co nejplněji „v souladu s přírodou“. V jakém smyslu? Příroda
totiž, stejně jako Gaudího stavby, také obsahuje jen minimum přísných rovin,
absolutních pravidelností, pravých úhlů a striktních přímek, a téměř nikde
v ní také nenajdeme místa, která by byla „bezbarvá“. Naopak, Gaudího díla
jsou ‒ přesně po vzoru přírody ‒ dynamická, zajímavá, leckdy veselá a překvapující,
a přitom nanejvýš přirozená, vyvážená a respektující zákonitosti fyziky.
Vždyť nakonec ‒ kde se vzaly všechny fyzikální zákony?
Zavedl je do přírody člověk? Samozřejmě že ne. Jsou naprosto spolehlivé a
fungují univerzálně, ale neustanovil je člověk. Člověk ‒ s výrazným
intelektem a talentem a také s výjimečnými pozorovacími schopnostmi ‒ jen
dokázal tyto zákony z přírody vyčíst a pak shrnout do moudré definice.
Původem jsou však všechny platné fyzikální zákonitosti daleko starší než
lidstvo, a v přírodě jsou spolehlivě obsaženy už od pradávna.
Malá změna, velký pád –
nesnažte se Gaudího předělat
V Gaudího stavbách najdeme opravdu mnoho podobného
jako v přírodě. Dokonce i to, co se může na první pohled zdát jako
chaotické, svévolné a neuspořádané, je ve skutečnosti hluboce promyšlené a umně
spočítané. A jak už to tak bývá, byly tyto novoty velmi často zcela nepochopené
a nedoceněné. Příklad?
Známý je příběh biskupského paláce v Astorze.
Stavbu Gaudímu zadal jeho přítel, biskup Juan Bautista Grau i Vallespinós.
Gaudí si před započetím práce vyžádal všechnu potřebnou dokumentaci, dokonce i
fotografie okolí, aby stavba mohla být nejen skutečně reprezentativním i
pohodlným sídlem, ale také aby se stala dokonalou, organickou součástí krajiny.
Plány, byly vyhotoveny a předloženy zadavateli. Biskup Grau byl nadšen.
Znatelně chladnější přijetí se ovšem projektu dostalo od Akademie de San
Fernando v Barceloně, což byla instituce, která musela vydat souhlas se
stavbou. Akademie si dvakrát vyřádala změnu plánů, a Gaudí, ačkoli byl
o svém prvotním záměru přesvědčen, vyhověl a dvakrát plány přepracoval.
Akademie byla konečně jakž takž uspokojena, biskup Grau byl s Gaudího
plány ztotožněn, a tak roku 1887 stavba zdárně začala. Vše šlo hladce, ovšem
jen do roku 1893. Tenkrát biskup Grau zemřel, a správa diecéze se okamžitě
začala plést do průběhu stavebních prací a snažila se převzít velení. Dopadlo
to tak, jak to dopadnout muselo: Gaudí se vedení stavby s rozhořčením
vzdal. Původně byl tak rozhořčen, že chtěl dokonce spálit veškerou dokumentaci,
pak si to ale rozmyslel. Vyslovil jen přání, aby budova nebyla nikdy dokončena.
Toto přání bylo oslyšeno. Cizí architekti se snažili stavbu dokončit, avšak po
svém. Následovala nutná katastrofa. Jakmile totiž opustili Gaudího dokonale
promyšlená konstrukční řešení, došlo k několika velkým sesutím a jen
zázrakem nikdo nepřišel o život.
Dnes už je celá stavba dokončena, roku 1961 slavnostně
proběhlo nastěhování. Biskupský palác v Astorze, tato půvabná stavba plná
světla, reflektující převážně novogotiku, působí jako celek vskutku báječně, na
odborníka i na laika. Je ovšem také všude známa jako příklad toho, že není
radno svévolně porušovat či překrucovat stavební pravidla, která spolehlivě
fungují jako celek. Alespoň u Gaudího staveb to platí bez výjimky.
Okouzlení přírodou se tu spojuje s odbornou myslí studovaného
architekta. Uplatňují se zde složité geometrické principy a řád. Jako příklad se
často uvádí klenební oblouk použitý v Casa Mila, jehož „základem je
parabola, rovinná křivka snadno geometricky konstruovatelná a matematicky
popsatelná“. Zmiňována bývá také konstrukce a zároveň výzdoba hlavní lodi v chrámu
La Sagrada Familia, u níž je použito části geometrické plochy zvané
rotační jednodílný hyperboloid.
Barcelona „před“ a „po“
Antoni Gaudí byl architekt své země, své milované
Katalánie. Neustále vzpomínal na slavné časy, kdy Katalánie vzkvétala, kdy
nebyla „v područí“ sousední Kastilie, ale měla své vlastní slavné dějiny, své
vlastní velkolepé krále, svou neotřesitelnou a žhavou víru, svou překrásnou
kulturu ‒ a k té chtěl teď coby architekt přispět i Gaudí.
Vytvořil stavby nejrůznějších stylů, velikostí a
účelů. Známe tak Gaudího obytné domy, školu, jízdárnu, kryptu, vinné sklepy i
velkolepý park. Každá z jeho staveb je velice osobitá, každá je jiná (a
přece každá nese Gaudího rukopis), v každé je něco originálního, nikde
neopakovaného.
S jeho stavbami se setkáme na španělské pevnině i
na ostrově Mallorca, ovšem zdaleka největší koncentrace jeho staveb je
v hlavním městě Katalánie, v Barceloně. Dá se dokonce říci, že i mnoho
lidí, kteří se o architekturu vůbec nezajímají, zná slovní spojení
Barcelona-Gaudí. Nebo Gaudí-Barcelona. Jsou spolu spojeni tak, jak je se svým
městem spojen jen málokterý architekt. Pokud bychom se zabývali historií
Barcelony, mohli bychom ji bez přehánění rozdělit do dvou zásadních etap: Před
Gaudím a po něm.
A co znamená Gaudího Barcelona pro dnešního člověka? Odborník
ji možná vidí jako soubor architektonických originalit, zajímavostí, jako
počátek nového uměleckého směru, jako první vlaštovku pro nové umělecké směry,
jak je známe z děl Pabla Picassa či Salvadora Dalího. My laikové vnímáme Gaudího
Barcelonu spíše jako tu část umění, která je svěží, živá a veselá, které
rozumíme a před kterou se nemusíme se zatajeným dechem tiše kořit, ale můžeme
si ji naplno užít a vychutnat. Tím nám Antoni Gaudí prokázal opravdu skvělou
službu!
Jako naprosto dokonalou, vypovídající ilustraci
celkového významu i ducha Gaudího díla bychom mohli vnímat jeho bezkonkurenční
městský park.
Poznat Gaudího v parku
Kdo tento park nenavštívil nebo ho alespoň nezná
z fotografií či filmu, nemůže tvrdit, že zná či chápe Gaudího. Jak to?
Podívejme se na slavný Güellův park blíže.
Rozkládá se na severozápadě Barcelony na ploše
přibližně dvaceti hektarů. Je zajímavé, že původně vlastně nemělo jít ani tak o
park jako spíše o bytový areál, ovšem skvěle koncipovaný. Mělo tu vzniknout
jakési vzorové sídliště pro plnohodnotný, šťastný život, bytový ráj, zahradní
město. Inspirací pro základná styl úprav byly jednak dobově oblíbené anglické přírodně
krajinářské parky, jednak parky romantické. Uprostřed ideálně utvořené umělé
krajiny měly stát obytné domy. Park neměl být soukromý, ovšem i tak měla kolem
celého areálu vést mohutná zeď ‒ ne jako zábrana proti obyvatelům Barcelony,
nýbrž jako to, co obyvatelům parku přinese pocit bezpečí.
Parcel pro obytné domy mělo být celkem šedesát a
všechny měly být ve svahu, na takové místě, aby byly pěkně na slunci a aby
nijak nebránily ve výhledu na město. Z tohoto velkolepého plánu nakonec
sešlo, hlavně proto, že město plán vůbec nijak nepodpořilo. Pro dnešního
člověka je ovšem toto „selhání“ vlastně štěstím, protože je mu k dispozici
ideální rozlehlý park určený výhradně rekreaci.
Centrem celého parku se mělo stát tržiště. Ne ovšem
tržiště jako pouhé centrum obchodu. Na tomto tržišti se měli obyvatelé parku
setkávat, měla se tu konat hudební či divadelní představení, prostě mělo se tu
žít.
Po celém parku jsou mezi zelení rozesety drobné
stavbičky, jež jsou opět originální a zajímavé každá sama o sobě. Schodiště,
kolonády, sloupořadí, besídky, altánky, umělé jeskyně, cestičky, mostky…
Všechny tyto drobné stavby jsou ‒ jak jsme na to u Gaudího zvyklí ‒ nevídané,
v souladu s krajinou, a také naprosto dokonale promyšlené. Jsou
nesmírně trvanlivé, takže je ani po stovce let není třeba rekonstruovat, a také
mnohdy velice praktické: Například celé vykachlíčkované tržiště (mimochodem,
vykachlíčkování tak rozsáhlé plochy nebylo nijak nákladné, protože Gaudí se už
z dřívějška znal s majitelem továrny na kachlíčky a odebíral od něho
velké množství poškozených a rozlámaných kachlíčků, z nichž pak vznikaly
jeho veselé mozaiky – záležitost praktická a výhodná pro obě strany) i celý
rozlehlý svah jsou opatřeny takovými sběrnými nádržemi a takovou soustavou
funkčních kanálků, že se i v této velmi suché krajině může park stále
krásně zelenat.
Park je od roku 1984 zařazen do mezinárodní památkové
ochrany UNESCO. Pro nás je ovšem také podstatné, že je skutečně shrnutím
principů Gaudího díla: Je tu velká dávka krásy a originality, mnoho nenápadné
symboliky i velkolepá technická řešení, soulad s přírodou a milé
pohlazení po duši.
BOX 1
Mezi nejvýznačnější stavby, které Gaudí vytvořil, se
tradičně počítá dosud nedokončená La Sagrada Familia, nárožní dům Casa Mila (La
Pedrera), famózní park Güell plný drobných výstředností a stavby pro rodinu
Güell: vinné sklepy, palác a krypta (Colònia). Dále uveďme biskupský palác v Astorze,
školu Colegio Teresiano a obytné domy (casas): Casa Fernandez-Andres, Casa
Vicens, Casa El Capricho, Casa Calvet a Casa de los Botines.
BOX 2
Obecně se ví, že „nejstarší staveniště na světě“, tedy
katedrála La Sagrada Familia, není dokončena proto, že architekt si vyžádal, aby
byla stavěna jen z dobrovolných darů od věřících. Trochu méně známý je
fakt, že k dokončení chybí některé plány ‒ Gaudí je totiž měl ujasněné ve
své mysli, ale na papír je nepřenesl.
BOX 3
V parku Güell najdeme nejdelší lavičku na světě. Lavička
není rovná, je vedena natolik klikatě, že obsahuje velké množství záhybů a
kliček, jež vytvářejí jakési „boxy“, takže při posezení nemáte problém
s nedostatkem soukromí. Celá je vytvořena s největší péčí, o čemž
svědčí i působ, jak bylo navrženo sedadlo i opěradlo: Traduje se, že při
projektování si Gaudí opatřil dobrovolníka – muže, jehož pak na chvíli posadil
do nezatvrdlé sádry a při tvorbě lavice pak respektoval fyziologické potřeby
těla sedícího člověka. ‒ Součástí parku je i velice zajímavé Gaudího
muzeum; sympatické je, že do celého parku, doslova posetého uměleckými díly, je
vstup zdarma.
Zdroje:
Rainer Zerbst: Antoni Gaudí (1993 Benedikt Taschen
Verlag GmbH, Slovart Bratislava)
foto: freeimages.com
Popisky:
1. Slunečná
pohoda v Parku Güell (foto Denis Martynov)
2. Fasáda
ve stylu sněhových pusinek: Casa Batlló
3. Jeden
z mnoha nevšedních výhledů v Parku Güell (foto Jeff Harris)
4. Také
se vám chce naklonit hlavu doprava? To dělají Gaudího šikmé sloupy (foto Andrew
Martin)
5. Hravé
střechy, stříšky, komínky
6. Mohutná,
a přece vzdušná a rozvlněná Casa Mila (foto Vanand van Niekerk)
7. Domeček
jako cappuccino? (foto Lavinia Marin)
8. Jak
z pohádky o vílách: Casa Batlló (foto Sam Hutchinson)
