Praotec selfíček Louis Daguerre

Se zámky se často pojí legenda či pověst, v nichž se vyskytuje nějaký poklad. Na Ústecku ovšem najdete zámek, který má takové poklady hned tři.

Zámek se jmenuje Velké Březno a historie všech tří jeho pokladů je dobře doložena.

Zazděné dveře a úředník

Nejmladší z březenských pokladů byl nalezen v sedmdesátých letech 20. století. Tenkrát se na místním národním výboru rozhodli k přestavbě.

Výbor sídlil ve staré vile a ta plně vyhovovala, jen jedna místnost byla jaksi nepraktická: Když úředník potřeboval do vedlejší místnosti, musel vždy vyjít z místnosti a pak se dát okolo přes chodbu, aby se dostal do místnosti, kterou měl vlastně hned za zdí. Rozhodl se tudíž, že obě místnosti propojí, že nechá ve společné zdi probourat dveře.

Řemeslníci se pustili se do bourání, ale jak byli překvapeni, když narazili na tenkou přepážku a za ní – na zazděné původní dveře! V mezidveří našli poklad: překrásné skleněné a porcelánové nádobí, desítky bohatě zlacených kousků.

Poklad sem uložili původní němečtí obyvatelé vily v domnění, že se zase brzy vrátí.

Historie však šla jinam, a tak poklad zůstal léta schován. Dnes je tento poklad vystaven v přízemí zámku v Hraběcím salonku.

Zasypané sklepení a mumie

Druhý poklad k vidění není. Je starší a je úplně jiný. Přivezl ho sem předposlední majitel panství, hrabě Karel Maria Chotek, na konci 19. století. Karel Chotek byl zaníceným cestovatelem a historikem. Proto se také vypravil do Egypta – do módní destinace tehdejších cestovatelů.

Z Egypta si přivezl zážitky a také drobné i větší zajímavosti především z archeologických vykopávek. Sbírka byla vystavena v suterénu zámku, jehož stabilní klima bylo pro sbírku nanejvýš vhodné.

A proč mluvíme o pokladu? Egyptské památky vždycky měly značnou hodnotu. Jejich výrobci nešetřili zlatem a vzácnými kameny. Hodnota pokladu by dnes byla obrovská – tím spíše, že korunou dovezených cenností byla i skutečná, autentická egyptská mumie!

Egyptský poklad s mumií zatím nikdo z nás vidět nemůže. Dlouho to s ním bylo jako se zámkem z pohádky o Šípkové Růžence: Nikdo nevěděl, kde je, objevovaly se jen neurčité zprávy. Nakonec se pátrání ujal ne princ na bílém koni, ale kastelán v šedém volkswagenu. Na přelomu tisíciletí se podařilo na základě výpovědí svědků přesně určit, kde zmíněné prostory jsou. Zjistilo se také, proč „zmizely“. V zámku byl totiž po válce zřízen dětský domov, a sklepy by pro děti byly nebezpečné. Bylo tedy rozhodnuto místnosti zazdít a zasypat.

Tři kufry a měděná destička

Hrabě Karel Maria Chotek je spojen i s posledním z březenských pokladů.

Měl zálibu nejen v historii, ale také v moderní technice a patřil k průkopníkům na poli fotografování. A právě fotografie jsou tím třetím pokladem.

I poslední „poklad“ byl dlouhou dobu ukryt tak, že o něm nikdo nevěděl. Vědělo se, že pan hrabě byl jedním z prvních fotografů na světě. Nebylo však známo, kdy a jak se poprvé s fotografováním setkal.

Na velkobřezenském zámku bylo zachováno jen pár papírových snímků. Pak se na půdě zdejší školy našlo po roce 2000 několik skleněných tabulek s fotografiemi. Byly předány na zámek a nikdo netušil, že brzo přijde něco většího.

To „větší“ se objevilo v roce 2002 na zámku Líčkov. Tehdy kastelán ze zámku Krásný Dvůr procházel exponáty uložené v líčkovském sklepení a oko mu padlo na tři kufry vzadu u zdi. Zaujalo ho značení: VB. Okamžitě věděl, že se jedná o předměty, jež byly po válce odvezeny z Velkého Března. Co asi skrývají?

Kufry byly otevřeny a překvapení bylo na světě: Všechna tři rozměrná zavazadla byla plná prastarých skleněných fotografií.

Byl zajištěn šetrný převoz a svoláni odborníci. Fotografie byly signované, vytvořilo je několik autorů a pocházely z doby úplných prapočátků fotografie.

Zjistilo se, že celkem je fotografií přibližně 2 500! Historikové i odborníci na historickou fotografii se radovali a horlivě bádali.

Vrchol však měl teprve přijít. Mezi „klasickými“ fotografiemi se totiž objevila malá destička, která nebyla skleněná. Byla to postříbřená měděná deska a odborník se zatajeným dechem konstatoval, že mají v rukou – daguerrotypii. Fotografii zhotovenou nejstarší používanou technikou na světě. Když se pak podařilo desku pořádně prozkoumat, spadla zúčastněným brada: V líčkovském kufru léta odpočívala jedna z nejstarších a nejvzácnějších fotografií na světě!

Ano, je to tak. Tahle jedna jediná drobná destička má cenu až neuvěřitelnou. Vznikla asi 2. listopadu 1839 (tedy jen dva měsíce potom, co Louis Daguerre svůj vynález představil lidstvu) a patří mezi tři nejstarší dochované daguerrotypie na světě. O její unikátnosti se zmiňuje i uznávaný historik fotografie Pavel Scheufler.

Kdo uvidí dva ze tří pokladů?

Dva ze tří březenských pokladů jsou tedy k vidění. Záleží na každém, zda se rozhodne navštívit půvabný zámeček v překrásném Českém středohoří. Velké Březno nabízí čtyři prohlídkové okruhy a spoustu akcí – výstav, koncertů a jiných. Dostupný je po silnici, vlakem, na kole, pěšky.

BOX1:

Je opravdu tak cenná?

Než se objevil velkobřezenský snímek, byla za nejstarší historickou fotografii u nás považována kynžvartská daguerrotypie. Na stát jakožto vlastníka se opakovaně obracely hlavně americké společnosti s tím, že daguerrotypii odkoupí. Cena k jednání se pohybovala kolem milionu dolarů.

BOX3:

Mánie selfíček? Nic nového!

Vynález daguerrotypie okamžitě zaujal, a to přesto, že nechat se „daguerrotypovat“ bylo značně nepohodlné. Technika vyžadovala dlouhou dobu expozice, během níž se snímané osoby nesměly ani pohnout. Přesto se vynález doslova přes noc stal velkou módou. Když čteme dobové zprávy, jak lidé fotografování milovali, velmi to připomíná současnou oblibu selfíček. Technika se mění, ale lidé jsou stále stejní.

Nejsem Lucy Bellegarde, ale jela jsem tenhle závod!

Náhrdelník Lucy Bellegarde

Pokud jde o zvyky a tradiční akce, hlavně ty dávné, není Ústecko nijak bohaté. Staré obyčeje, svátky a tradice většinou žijí v krajích díky starousedlíkům, a těch u nás mnoho nenajdeme.

Kdo ovšem Ústecko už nějakou dobu sleduje, tomu nemohlo uniknout, že se ve věci tradic náš podivuhodný region konečně probouzí. Je to probouzení sice trochu zdlouhavé, ale to není podstatné – důležité je, že se ledy pohnuly.

Těžko bychom samozřejmě mohli chtít, aby to na Ústecku vypadalo podobně jako třeba na jižní Moravě, kde má každá vesnice své každoroční hody, stavění máje, vinný košt, někdy vinobraní. Snažit se uměle naroubovat tyto jiné, až cizokrajné zvyky na realitu dnešního Ústecka by bylo pošetilé. A  také by to bylo zbytečné, protože Ústecko už má poměrně dost krásných vlastních akcí. Nejsou pravda tak starobylé jako ty moravské či jihočeské, ale zato jsou zdejší. Patří k tomuto kraji.

Některé akce a setkání fungují už léta a lidé si postupně zvykli je zařazovat do svého kalendáře, počítají s nimi a těší se na ně. Jiné jsou úplně nové. O jedné takové nové akci, která má ambici stát se záležitostí tradiční, vám dnes napíšeme.

Hodně v našem kraji milujeme nostalgické jízdy starých vláčků a máme tu i četné závody autoveteránů.

Letos se ovšem zrodila úplná novinka: ryze dámský závod těch nejstarších automobilů, jaké se v garážích a autodílnách na Ústecku najdou. Dostal název O náhrdelník hraběnky Bellegarde a je věnován jedné nanejvýš zajímavé osůbce.

Může za to návštěvní kniha

Kde se takový nápad vzal? Zrodil se na zámku ve Velkém Březně. Nešlo ovšem jen o nějaký nápad na zajímavou akcičku. Důvodem, proč se tento závod bude každoročně pořádat, je snaha vyjádřit úctu a obdiv jedné neobyčejné ženě.

Ptali jsme se na to kastelána velkobřezenského zámku a jeho odpověď začala – s úsměvem – naprosto klasicky:

„To bylo tak…

… když je přes zimu zámek zavřený, rozhostí se tu ticho a klid. Zdánlivě se toho moc neděje. Ovšem jak všichni víme, zdání často klame. Kdo by ve studeném zimním zámku pozorně poslouchal, tomu by neuniklo neustálé, občas přerušované šustění. Ty zvuky má na svědomí zámecký průvodce, vystudovaný archivář magistr Dávid Geleta, a šustí tu starými dokumenty.

Na zámku se dochovaly stovky různých spisů, papírů, dopisů, sešitů  dalších písemností, které je třeba odborně (a samozřejmě velice opatrně) probádat. Mezi všemi těmito památkami je také několik návštěvních knih z devatenáctého století, a právě ty jsou zdrojem nejedné hodně zajímavé informace.

Při tom zimním bádání tak archiváře Dávida zaujala jedna zaznamenaná návštěva: V listopadu 1881 přijela do Velkého Března komtesa Lucy Bellegarde se svou matkou a tetou. Bellegarde… Belegarde… Vycvičený postřeh zkušenému badateli velel, ať začne pátrat. A výsledek byl skutečně překvapivý.

Z hraběnky Bellegarde se v dospělosti – po svatbě – stala Lucy Christalnigg. Žila se svým manželem v italském městečku Gorizii a byla ve své době známá po celé Evropě. Ne ovšem jako „nějaká manželka“, nýbrž jako nadšená automobilistka. Jak se její láska ke všemu, co voní benzínem, projevovala, o tom se pěkně píše v knize Poslední léto od NELLA CRISTIANINIHO.“

Kastelán Velkého Března, který byl z nálezu pochopitelně nadšený, nám části z knihy přeložil:

„…Nebyla jen jednou z prvních žen, které řídily auto, ale byla také závodní jezdkyní: V roce 1908 vyhrála Putovní cenu Korutanského automobilového klubu, a to za volantem sportovního vozu Itala. O Lucy ovšem také platilo, že je neklidná, stále nespokojená a neustále v pohybu…

…Sedláci z Ebersteinu si často stěžovali na Lucyino chování za volantem a úřady jim dávaly za pravdu: V Rakousku a v Italském království hraběnka nashromáždila řadu pokut – všechny za jízdu nepřiměřenou rychlostí. Její manžel, Oscar, byl vášnivým lovcem a miloval psy – a dělal to, co v Gorizii dělali všichni Rakušané: Žil pohodlným a komfortním životem…“

Horké srdce

Lucy ovšem nebyla nějaká zhýčkaná šlechtična, která svou bezohlednou jízdou ohrožuje pokojné občany. Její jízda byla sice poněkud nestandardní, ale to bylo způsobeno Lucyiným „horkým srdcem“, s nímž se věnovala všemu, co podle ní za to stálo.

Když se tedy události začínajícího dvacátého století zvrtly nebezpečným směrem a Evropa se ocitla ve válce (Velké válce, jíž dnes říkáme první světová), Lucy neváhala a hned se po halvě vrhla do práce, která byla potřebná.

Červený kříž začal v Gorizii zřizovat novou vojenskou nemocnici. Lucy, která byla součástí místního výboru Červeného kříže, nabídla dodávku lékařských potřeb - a zejména jejich přepravu autem - z Klagenfurtu do Gorizie.

Nešťastný konec milé Lucy emotivně popisuje zmíněná kniha Poslední léto:

„V noci 10. srpna 1914 (několik dní předtím, 28. července, byla oficiálně zahájena Velká válka) byla elegantní dáma za volantem auta, sama pouze se svým psem. Nachází se na opuštěné a tmavé silnici nedaleko Bovece a směřuje ke Gorizii. Když narazila na skupinu ozbrojených mužů, nevěděla, že se stane první obětí Velké války na italské frontě…

Příběh Lucy Christalnigg vypadá jako film, jedná se však o skutečný příběh, který v tehdejších novinách vyvolal obrovské emoce, ale pak byl kvůli katastrofálnímu konfliktu zapomenut.“

Na počest válečné hrdinky

A to už se dostáváme zpět do Velkého Března. Kastelán s archivářem se totiž po přečtení této knihy i dobových zpráv nemohli zbavit pocitu, že pro Lucy − tedy hraběnku Bellegarde − by rozhodně měli a chtěli něco udělat. A pak už to bylo snadné: Co by mohlo být případnější než právě dámský závod krásných automobilů?

Letos se tedy jel první ročník. Do závodu se přihlásilo původně pět závodnic, na start se dostavily čtyři.

Že je to nějak málo? Ale vůbec ne! Srovnejte to například s údaji o jiném závodě, a velmi slavném:

V lednu 1907 byl ve francouzském deníku Le Matin uveřejněn inzerát, který zněl: „Potřebujeme dokázat, že pokud má dnes člověk auto, může udělat cokoliv a dojet kamkoliv. Najde se někdo, kdo by byl ochoten urazit vzdálenost z Paříže do Pekingu?“ Ač to ze začátku vypadalo na hojnou účast (přihlásilo se kolem pěti set závodníků), v létě nakonec na trasu dlouhou 9317 mil (14 994 km) vyrazilo „pouhých“ pět posádek.

Když hraběnka, tak přece zámek (a ne jeden)

Trasa závodu − do poslední chvíle tajná – vedla symbolicky po různých zámcích, jichž je v našem kraji skutečně hodně. Měřila 140 kilometrů a zámků na ní bylo rovných deset.

Závodnice se svými spolujezdci vyrazily na trať ráno 23. 9. ve čtyřminutových intervalech. Jely na vozech Peugeot 172 z roku 1928, Jawa Minor z roku 1939, Tatra 57° z roku 1937 a Praga Lady z roku 1938.

Do cíle na nádvoří velkobřezenského zámku šťastně a bez nehody dojely všechny čtyři posádky. Trofej, překrásný secesní náhrdelník s drahými kameny, si odnesla vítězka lady Zuzana Kubová na Peugeotu 172.

Ani ostatní dámy nepřišly zkrátka, odnesly si na večer láhev sektu a na čtení o víkendech luxusní publikaci Zámek s vůní benzínu. Hlavní odměnou jim samozřejmě byl krásný pocit ze stoprocentně vydařené akce, která je nejen zábavná, ale má i hlubší smysl: Připomínat krásnou a nešťastnou osobnost Lucy Bellegarde.

Eva Bělohorská

Bedřich Hrozný, král chetitský a akkadský

Jakkoli se filologie, tedy věda o jazycích, může laikovi zdát poněkud nudná a statická, někdy je to s ní přesně naopak. Život a dílo Bedřicha Hrozného, „krále chetitského a akkadského“, ukazují, že i filologie je věda plná tajemství a jejich luštění, plná dobrodružství, odvážných cest, převratných prožitků a také očekávaných i nečekaných objevů.

Od nejvýznamnějšího počinu Bedřicha Hrozného, tohoto filologického „krále“, uplyne letos v listopadu rovných sto let.

Kdo tedy byl Bedřich Hrozný? V jakém smyslu byl králem a které významné činy ho řadí mezi světové osobnosti?

Z encyklopedií se dozvídáme, že profesor doktor Bedřich Hrozný byl český orientalista, archeolog, pedagog a spisovatel. To je ovšem řečeno příliš stručně. Profesor Hrozný byl totiž jedním z nevýznamnějších vědců, kteří se kdy zabývali starověkými civilizacemi Orientu. A když řekneme „jeden z nejvýznamnějších“, nemáme na mysli jen naše místní, totiž české vědecké pole, nýbrž pole celosvětové. Byl kromě jiného také rektorem Karlovy univerzity a spolupracoval s těmi nejpřednějšími a nejprestižnějšími světovými univerzitami: Vídeňskou, Berlínskou a Oxfordskou.

Bedřich Hrozný je dnes znám především jako ten, kdo rozluštil písmo starověkých Chetitů. Kromě toho učinil za svého života nesčetně jiných významných objevů a byl jedním z vědců, kteří popsali, vysvětlili a představili veřejnosti význačné orientální civilizace. Prvořadým jeho zájmem byla ovšem po celou dobu říše chetitská.

Doktorem filozofie ve dvaadvaceti

Svému oboru se Bedřich Hrozný začal intenzivně věnovat hned od počátku svých studií na Vídeňské univerzitě. Jeho činnost byla natolik přínosná a objevná, že už po čtyřech semestrech získal titul „doktor filozofie“.

Dizertační práce, jíž za tuto svou první vědeckou hodnost vděčil, měla téma „Jihoarabské skalní nápisy“ ‒ a toto téma jasně napovídalo, kterým odvětvím orientalistiky se bude v následujících pěti desetiletích doktor Hrozný zabývat: zajímaly ho jazyky a písma.

Z titulu své profese se profesor Hrozný zabýval různými jazykovými památkami zapsanými jednak klínovým, jednak hieroglyfickým písmem. Samozřejmostí u takovéhoto vědce bylo, že perfektně ovládal několik živých jazyků (v nichž i publikoval) a že také znal jazyky již zaniklé. Zkoumal a luštil a vzájemně srovnával texty, které už byly před nějakým časem nalezené, ale s nimiž si nikdo nevěděl rady.

Všichni jsme spojeni s Orientem

Podnikal také výzkumné cesty do Orientu, účastnil se vykopávek na předem vytipovaných lokalitách. Ve dvacátých letech tak pracovně procestoval značnou část Přední Asie, Turecko, Sýrii, okolí Galilejského moře, a všude vedl vlastní vykopávky, jež vynesly na světlo světa tisíce památek. Zejména šlo o klínopisné tabulky, které významnou měrou přispěly k tomu, že dnes máme poměrně značné vědomosti o životě v Přední Asii v době před třemi, čtyřmi tisíciletími. A nejde jen o nějaké teoretické informace. Jak profesor Hrozný nejednou zdůrazňoval, jsou to záležitosti, jež ovlivnily i náš dnešní každodenní život:

„Dějiny starého Orientu a především dějiny staré Přední Asie mají pro dnešní evropské lidstvo svůj zvláštní zájem a půvab… Nemohli bychom si zajisté představiti dnešní lidstvo bez znalosti latinského písma a bez křesťanství, což obé vzniklo v Orientě, v Přední Asii. Ale i sterými jinými páskami souvisí naše civilizace moderní s pravěkými kulturami orientálními; v evropském umění, v evropských vědách, jako např. v astronomii, v evropském právě, vzešlém z práva římského, i v evropském životě technickém a praktickém, setkáváme se s mnohými živly původu orientálního.“

Takto shrnul Bedřich Hrozný svůj postoj ke své vlastní výzkumné práci v publikaci Dějiny lidstva od pravěku k dnešku (Vstup Přední Asie do dějin: Sumer, Akkad a Hethité).

Dobrý voják Hrozný

Bedřich Hrozný po sobě zanechal množství vynikajících vědeckých prací a objevů. Tento ohromný počet je o to podivuhodnější, že se uskutečnily v Evropě v bouřlivém dvacátém století – v průběhu první světové války, za velké světové krize, za druhé světové války.

Leckdy se milovanému bádání věnoval způsobem, kterým si vysloužil pozornost svého okolí. Například během první světové války: Když byl napodruhé odveden a bylo mu uloženo, aby v rakousko-uherské armádě sloužil jako skladník, snažil se dál pracovat na rozluštění klínopisných tabulek (nalezených v lokalitě Bogazköy), které byly pro vědeckou obec prozatím záhadou.

Hrozný před narukováním do armády slíbil, že se o rozluštění nápisů pokusí. Aby mohl dostát svému slibu, prostě si „své papíry“ (s okopírovanými nápisy z hliněných tabulek) bral s sebou i do vojenského skladu a zde pracoval v podstatě podobně, jak byl zvyklý ve své vědecké pracovně.

Nad jeho činností se nikdo nepozastavil – a když už, tak jedině v dobrém. Sám Bedřich Hrozný o tom později vyprávěl tento příběh:

Přišel k němu jednou do skladu na inventuru jeho přímý nadřízený, poručík Kammergruber. Ten byl zvyklý, že se ze skladu „nevysvětlitelně“ ztrácely nejrůznější věci a že povinné záznamy byly vedeny nedbale až chaoticky. Při inventuře u Hrozného ovšem našel vzorně vyplňované listiny, a také faktický stav všech položek v regálech do detailu odpovídal záznamům ve formulářích. Poručík užasl a ptal se Hrozného, jak je to možné. Když se mu dostalo stručného vysvětlení, nebyl s tím spokojen, nechápal, a tak se ptal dál: „Poslyšte, čím vy jste v civilu, účetním? Jak je možné, že vám tu ale vůbec nic nechybí?“ Hrozného odpovědi pak poručíka překvapily i potěšily: „Poslušně hlásím, že v civilu jsem profesorem semitologie, specializuji se na asyriologii. A ve skladu mi nic nechybí prostě proto, že nekradu.“

Poručík ovšem věděl, že tak jednoduché to v armádě není, a tak se ptal dál: „A jak to, že vám to tu nerozkradou ostatní?“ „Nemohou, protože já jsem pořád tady.“ „A co tu tak zajímavého děláte?“

„Bádám,“ vytáhl Hrozný svazek papírů, které předtím narychlo schoval. „Podívejte, slíbil jsem, že tohle se pokusím rozluštit, přečíst a přeložit.“

Poručík byl ovšem řádný voják, a proto Hrozného mírně napomenul: „Hlavně ať to nevidí pan major!“

Vzápětí ovšem další bádání povolil: „Tak si tu pro mě za mě bádejte od rána do večera.“ A jakoby pro sebe pak s úsměvem a ohromením poznamenal: „To je kázeň, to je poslušnost! Být v armádě deset tisíc takových „semitologů“, má Rakousko válku vyhranou!“

Něco jako Vyšší princip

Poznáváme-li práci „českého Champolliona“, vidíme velikou pracovitost, ale také intelekt, zaujetí a vynalézavost, s nimiž se svému životnímu dílu věnoval. Ale nejen to: Když pozorně sledujeme souvislosti s převratnými událostmi politickými a společenskými, vyvstává před námi obraz muže, který přes všechnu svou oddanost vědě nepřestal být kvalitním, zásadovým člověkem.

Velkou odvahu projevil Bedřich Hrozný za okupace, a to v souvislosti s uzavřením českých vysokých škol. Aktivně zasáhl, když byla „jeho“ škola obsazována německými vojáky, využil své osobní autority a nejen že se svých studentů rázně zastal a zasadil se o klidnější průběh celé vojenské akce, ale také potají pomohl do úkrytu těm nejradikálnějším – čímž jim tehdy doslova zachránil život. Když se nad touto epizodou zamyslíme, nejednomu z nás se vybaví Drdův hrdinný profesor přezdívaný „Vyšší princip“.

Pamětihodným vystoupením na půdě zavírané školy ovšem jeho aktivita neskončila. V té době už dobře fungovala jiná česká vědecká instituce, totiž Orientální ústav, jehož byl profesor Hrozný v roce 1922 spoluzakladatelem a od roku 1927 členem. Orientální ústav naštěstí nebyl součástí univerzity, a tak mohl alespoň v omezené míře dál vyvíjet svou vědeckou činnost i potom, co bylo celé české vysoké školství okupanty paralyzováno.

Do roku 1952, tedy do roku svého skonu, pak profesor Hrozný dále publikoval, vydával nové spisy a pojednání (například podrobné Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie) a opravoval a aktualizoval práce, které napsal dříve a které už byly částečně překonány. Celkově nám tak zanechal úctyhodný soubor čítající více než dvě stě titulů.

Co možná nevíte?

První chetitolog Hrozný klínopis nerozluštil!

V době, kdy Bedřich Hrozný slavil své největší úspěchy a dělal své nejvýznamnější objevy, bylo už klínové písmo dávno rozluštěné. Proč je tedy Bedřich Hrozný mezi laickou veřejností stále připomínán jako „ten, kdo rozluštil klínové písmo“?

Jedná se o nepřesnou interpretaci Hrozného objevu. Bedřich Hrozný totiž skutečně pracoval s nerozluštěnými zápisy v klínovém písmu, jeho objev však spočíval v něčem jiném než rozluštění písma. Ony klínopisné tabulky totiž byly pro mnohé badatele nerozluštitelné proto, že sice byly psány již známým písmem, ovšem jazyk zapsaného textu byl neznámý. Bedřich Hrozný nejprve správně určil, že dotyčný jazyk patří do skupiny jazyků indoevropských (stejně jako například angličtina či němčina), a nikoli do skupiny jazyků semitských, jak se do té doby jeho kolegové domnívali. „Rozlouskl“ tudíž jazyk, nikoli písmo, a rozluštil ho tak dokonale, že mohl v roce 1917 sepsat a vydat gramatiku chetitštiny a založit zcela nový vědní obor – chetitologii.

Šmejdi zaměření na živnostníky

Kolegové živnostníci, existují šmejdi, kteří se zaměřují na nás.
Slibují dodání zakázek, ale nedodají a jen inkasují. Můžete se bránit,
bojí se totiž kontaktu s právníkem.
Zaměřili se na živnostníky, protože když vás napálí a vy se obrátíte například na ČOIku nebo na podobné instituce, nikoho to nezajímá, nejste totiž oklamaný občan. Jste firma, a tak si můžete tak akorát trhnout. Nebo podat trestní oznámení, pak si několik let počkat na vyšetřování, pak na dlouhou dobu přerušit výdělečnou činnost a běhat po soudech...
Mají to chytře vymyšlené: Jako jednotlivce by se vás někdo zastal, ale takhle je to jen na vás. Zásadně oslovují jen a pouze živnostníky, protože ti jsou nejzranitelnější. Nezastane se jich nikdo a v drtivé většině nemají čas běhat se soudit, protože se musí nějak uživit. Tito šmejdi také nikdy neoslovují firmy - ty mají svého právníka, a to by pro šmejdy byla komplikace.

Zde je část jejich protiprávní smlouvy. Povšimněte si, co je zde v rozporu se zákonem:
Smlouvu prý můžete zrušit jen do dvou dnů a storno poplatek je 50 %.
Smlouva je samozřejmě delší a obsahuje i další protiprávní ujednání. Nechybí ani pohrůžka, že když nezaplatíte, okamžitě věc postoupí vymahačské firmě...

(Uvádím jen část jedné smlouvy od jedné společnosti, ale ve skutečnosti tito výtečníci provozují několik větších portálů a nabízejí služby pod různými hlavičkami, některé z nich jsou dokonce pojmenovány tak, že budí zdání, že službu nabízí oficiální státní instituce. Majitel je ovšem týž.)

1. Popis služby

Služba slouží k zprostředkování kontaktu mezi zájemcem (dále jen "Poptávající") a dodavatelem (dále jen "Dodavatel") za účelem vzájemné obchodní spolupráce.

2. Registrace

Registraci může Objednavatel provést prostřednictvím webového formuláře dostupného na adrese www.csk....kt.cz. Registraci může provést také telefonicky po poskytnutí všech potřebných údajů. Registrace do služby je závazná (telefonicky, přes elektronický formulář, e-mailem).

Registrací na www.csk....kt.cz získá Objednavatel přístup do služby www.csk....kt.cz. Možnost předložit nabídku poptávajícímu je zpoplatněno dle podmínek uvedených u dané zakázky.

Objednavatel bude průběžně informován o všech zakázkách odpovídajících jeho nastavení, a to prostřednictvím webových stránek www.csk....kt.cz a e-mailu.

3. CSk....kt.cz - Zpětná platba

Trvání služby je zahájeno ihned po zpracování objednávky. Fakturace poplatků za možnost vystavit nabídku probíhá zpětně, a to vždy ke konci kalendářního měsíce. Faktura je splatná do 14 dnů od vystavení. Při neuhrazení v době splatnosti faktury mohou být firemní údaje Objednavatele předány třetí straně, a to pouze za účelem správy platby.

V případě neuhrazení faktury může být plnění služby dočasně pozastaveno.

4. CSk....kt.cz - Kredit

Objednavateli, který zvolí službu Kredit, je do účtu v systému CSk....kt.cz přednabit kredit v objednané výši. Z kreditu jsou následně Objednavateli strhávány prostředky za předkládání nabídek. Kredit nepodléhá expiraci.

V případě, že je součástí služby Kredit bonusový kredit, je čerpán až po vyčerpání placeného kreditu objednaného Objednavatelem.

Trvání služby je zahájeno ihned po zpracování objednávky, zároveň s tím je odeslaná faktura, která je splatná do 14 dnů od vystavení. Při neuhrazení v době splatnosti faktury mohou být firemní údaje Objednavatele předány třetí straně, a to pouze za účelem správy platby.

Pokud si Objednavatel přeje zrušit již aktivovanou službu a odstoupit od uzavřené smlouvy, lze tak učinit do 2 dní od aktivace služby. V tomto případě je Objednavatel povinen Poskytovateli služby uhradit storno poplatek ve výši 50 % z fakturované částky.

V případě neuhrazení faktury může být plnění služby dočasně pozastaveno.

Pro www.volny.cz jsem psala ráda,

škoda, že to skončilo. Tak třeba tenhle by se hodil i dneska:

Půvabný a monumentální „Závojový“

Jsou lezci, kteří sice celou sezónu lezou, kde se dá, ale pokud je toho roku teplá zima, tedy pokud nejsou delší dobu nějaké slušné mrazy, je pro ně sezona neúplná, možná až pokažená. Nemohou totiž na led. Nebo spíš na ledopády.

Krkonoše, Jizerky, Jeseníky, Lužické hory, České středohoří a tak dál a tak dál. Lokalit, kde je možné si v zimě zalézt na ledu, je celkem dost. Žádná z nich se ovšem nevyrovná Závojovému ledopádu ve Slovenském ráji.

Z vodopádu ledopád

Když se vypravíte do Slovenského ráje v létě a navštívíte Sokolí dolinu, najdete tu vysoký Závojový vodopád. Není to žádný drobek, měří kolem 70 metrů, ale spíš než mohutností zaujme půvabem. Vypadá opravdu jako lehoučký závoj, který tu při tanci pohodily divoženky. Všude plno zeleně, mechu, skal, stromů; vlastně nejen vodopád, ale celá dolina je jako stvořená pro krásné a nebezpečné divoženky.

Když potom přijde zima, divoženky usnou hluboko ve skalách a vodopád pro tu dobu patří ledovým pánům. Mrazivci si ho upraví podle svého. Nejprve jen trošku, to když přijdou ti mladí, ještě slabí. Když se pak dostaví ti praví, velmi silní Mistři ledu, začne velkolepá oslava zimy. Z něžného vodopádu se stane mohutný sedmdesátimetrový ledopád.

Ráj pro všechny ledomily

Ledové lezení si tu užily už celé generace lezců, další spousty ho obdivovaly jen tak ze země, „nasucho“. Můžete si ho prohlédnout opravdu podrobně, protože v celé dolině i kolem vodo(ledo)pádu jsou instalované žebříky a lávečka…

Pokud je někomu tohle ledové nadělení málo, může se kochat krásnými scenériemi kolem Bieleho potoka, který Sokolí dolinou protéká, a kdo ještě pořád nemá dost, pokračuje k zaledněnému korytu Hornádu. A když to ještě a ještě nestačí, je možné prochodit zbytek Slovenského ráje. Ledů, ledíků a ledopádů tu je každý rok požehnaně.

(Tedy ‒ každý rok, kdy dostatečně mrzne.)

Konvektomat: Co na něj hradní kuchař?

Ve "větší" kuchyni je dobré mít konvektomat

Tak to alespoň vidí šéfkuchař a restauratér v jedné osobě, pan Vladimír Kytka z restaurace Kovárna na gotickém hradě Střekově.

S panem Kytkou jsme si povídali proto, že patří k vyzrálým, úspěšným podnikatelům v gastronomii. Má zkušenosti s provozy různých typů, různých kapacit a různého vybavení.

Povídali jsme si s ním o šikovných mašinkách z profesionálních kuchyní, o takzvaných KONVEKTOMATECH.

Co to vlastně je, ty oblíbené konvektomaty? Co všechno umějí? A používáte je vy osobně rád?

Upřímně řečeno, dnes už si vůbec nedokážu představit, že by nějaký velkokapacitní provoz fungoval bez konvektomatu.

Vždyť si to vezměte: Můžete v něm třeba připravovat najednou sto padesát kotlet. Nebo řekněme třicet kuřat. To je dobré, ne?

Ale konvektomaty se pořád vyvíjejí, ta technologie se stále zlepšuje, zdokonaluje.

Dnešní konvektomat už nejen peče. Možná bychom ho mohli přirovnat k jakési velké horkovzdušné troubě. Dá se v něm péct, ale i vařit a dusit a smažit. A má také funkci regenerační, to znamená, že v něm uvaříte jídlo, a to tam pak necháte tři čtyři hodiny "regenerovat": Jídlo vydrží teplé, vláčné. Tohle se dá naprogramovat.

Chytré konvektomaty umějí také šetřit elektrickou energií: Jsou už mašinky, do kterých dáte maso večer, zapnete je na úsporný režim, a při nízkém odběru a slušném výkonu máte ráno hotovou prvotřídní pečeni. Kuchař už může jen odebrat a zahustit šťávu, a může se porcovat a podávat.

(Samozřejmě, když budete nepozorní a nastavíte si 240 °C, když má být 170, tak si celou dávku spálíte úplně stejně, jako kdybyste pekli kdekoli jinde.)

Jak je to se smažením, třeba takový obalovaný řízek – na ten je potřeba fritéza?

Ne, není potřeba. Konvektomat umí i tohle. Existují na to speciální technologické postupy.

Budete potřebovat olej v rozprašovači. Jím vystříkáte teflonový plech, naskládáte obalené řízky, ty opět "posprejujete", a pak už jen navolíte program, který je na tento typ smažení určený. V patřičné době konvektomat sám vypne, a výrobce zaručuje, že při dodržení správného postupu budete mít řízečky přesně takové, jaké být mají, to znamená prosmažené, na povrchu suché, křehké, bez přepáleného tuku.

Dole je v konvektomatu samozřejmě odkapávací nádoba, kam se jímá sražená pára z masa i z  oleje.

Pro srovnání, než byste na běžné pánvi usmažili řekněme 150 řízků, běhlo by minimálně půl druhé hodiny. Takhle to máte řekněme za 12 minut hotové.

U novějších typů konvektomatů je umožněno i takzvané sloupkové vaření, a tak můžete v jendom patře vařit, v druhém dusit a v dalším smažit. Tyto hodně kumulované funkce se nevyužívají denně, a to z pochopitelného důvodu: Málokdy se podaří, aby se vám sešly zcela najednou požadavky na tolik a tak rozdílně vařených jídel. Výborně se ovšem tato funkce využije, když děláte banket či raut.

Je konvektomat drahý?

Samozřejmě, toto jsou mašinky, které jsou moderní, progresivní, a tedy finančně náročnější.

Hodí se do velkokapacitního provozu nebo tam, kde majitel ví, že denně prodá řekněme tři sta porcí. Tam se vyplatí takový přístroj pořídit, protože tato větší investice se v rozumném horizontu vrátí.

Jak už jsem řekl, konvektomat je větší investice, a tedy si každý musí sám zodpovědně rozmyslet, jestli ho skutečně využije.

Existují přístroje skutečně moderní a velmi výkonné, ty pořídíte za 450 a více tisíc. Nižší střední třídu můžete mít už za 300.

A pak samozřejmě různě zaplatíte různou značku. Takové ty luxusnější značky vám zaručují naprostou spolehlivost, mnohaletou záruku a prvotřídní servis. Při zakoupení přístroje je vám nabídnuto bezplatné zaškolení: Přijde technik a šéfkuchař a ti zaškolí vás i váš personál. Tyto přídavné služby jsou moc praktické.

Toto všechno se ovšem týká těch skutečně velkokapacitních provozů.

Jak byste shrnul hlavní výhody konvektomatu?

Ušetří energii, ušetří suroviny a ušetří také jednu až několik pracovních sil. Samozřejmě, ta příprava vám zůstane: prošpikovat pečeni, svinout rolády a podobně, ale potom ta konečná fáze, tedy smažení, pečení či dušení ‒ kdybyste to dělali klasickým způsobem, spotřebujete mnohem víc energie a ještě musí u celého procesu pořád někdo být. Kdežto tady na té mašince si nastavíte patřičné hodnoty a pak si můžete v klidu jít za jinou prací. Konvektomat udělá, co má, a pak v pravou chvíli vypne.

Je tedy úsporný, praktický a spolehlivý. Nezabere příliš místa a ušetří, kde se dá.

A tak můj osobní názor je: Konvektomat je skvělá věc, a pokud máte větší provoz, kde byste ho využili, rozhodně ho pořiďte. Když vyberete takový, který je pro vás vhodný, nebudete litovat.